Hlavní navigace

Lawrence Lessig: Svobodná kultura - Tvůrci

Adam Hazdra 3. 12. 2007

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje a už jsou přeloženy některé části. Dnes vám nabídneme překlad čtvrté kapitoly, která se zabývá pozicí tvůrce díla a jeho přístupem k autorskému zákonu. Pokud se vám zalíbí, můžete nám s překladem této pozoruhodné knihy pomoci.

Následující text je další částí knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na Wiki stránkách Root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory, nově také vedoucí sekcí! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly.

Za odvedenou práci na překladu této kapitoly děkujeme J. Bílkovi a M. Douchovi.

Kapitola první: Tvůrci

(Verze z 29. listopadu 2007; překlad J. Bílek, upravili M. Doucha a Adam)

Roku 1928 byla vytvořena velká kreslená osobnost animovaného filmu. Objevila se nejprve v květnu v němém propadáku s názvem Plane Crazy. O půl roku později, v listopadu, v Colony Theater v New Yorku, se objevila znovu, tentokrát v prvním dostatečně distribuovaném kresleném filmu Steamboat Willie, který byl dokonce doplněn i zvukem. Právě v tomto filmu se představil raný Mickey Mouse.

Zvuková stopa ve filmu byla poprvé uvedena o rok dříve, a to v The Jazz Singer (Jazzový zpěvák – pozn. překl.). Její úspěch vedl Walta Disneye k přenesení této techniky také do kreslených grotesek. Tenkrát nikdo nevěděl, zda to bude fungovat a pokud ano, jestli si kreslená groteska se zvukem získá přízeň obecenstva. Když Disney v roce 1928 předvedl ukázku své práce, reakce obecenstva byla jednoznačná. Disney sám popisuje tento první experiment takto:

„Pár mých kluků umělo noty a jeden z nich hrál na foukací harmoniku. Dali jsme je do místnosti, kde nemohli vidět na plátno a posadili je tak, aby zvuk šel do místnosti, kde naše ženy a kamarádi měli shlédnout film.

Kluci měli za úkol doplnit film hudbou a zvukovými efekty. Po několika nepřesných nástupech si zvuk sedl s dějem. Hráč na foukací harmoniku hrál melodii a my ostatní s cínovými pánvemi a píšťalkami jsme dotvořili další zvuky. Synchronizace zvuku a obrazu byla velmi dobrá.

Efekt na naše malé obecenstvo byl elektrizující. Na toto spojení zvuku a obrazu zareagovali téměř instinktivně. Nejdřív jsem si dokonce myslel, že jde o žert. Tak mě posadili do hlediště a celé to zahráli znovu. Bylo to příšerné a báječné zároveň! A hlavně to bylo něco nového!“

Ub Iwerks, tehdejší Disneyho partner a výjimečně nadaný animátor, tento zážitek popisuje dále:

„Nikdy v životě jsem nebyl tak nadšen jako tenkrát. Od té doby se tomu nic nevyrovnalo.“

Disney vytvořil něco zcela nového na základech něčeho poměrně nového. Synchronizace zvuku a obrazu vdechla život nové formě tvorby, která byla do té doby málokdy pro filmy – kromě těch od Disneyho – něco víc než jen vycpávkou. V začátcích animace to byl Disney a jeho invence, kdo nově nastavil laťku, kterou pak museli druzí dohánět. Často to byl právě Disneyho tvořivý duch, jenž mu umožňoval předstihnout ostatní.

Toto je všeobecně známo. Méně je však známo, že roku 1928 došlo k další důležité události. V tomto roce natočil jeden geniální komik svou poslední němou grotesku. Jmenoval se Buster Keaton a film byl Steamboat Bill, Jr. (Plavčík na sladké vodě – pozn. překl.).

Keaton se narodil do rodiny estrádních umělců (vaudeville family – pozn. překl.) v roce 1895. V éře němého filmu se prosadil v hrané grotesce, kde svými výkony přiváděl obecenstvo k neovladatelnému smíchu. Steamboat Bill, Jr. byl klasickou ukázkou tohoto žánru a vynikal nad ostatními hlavně kaskadérskými kousky. Film byl klasickou keatonovskou taškařicí a patří mezi nejlepší díla žánru.

Steamboat Bill, Jr. byl uveden ještě před Disneyho animovaným filmem Steamboat Willie a shoda názvů není náhodná. Steamboat Willie je parodií na Steamboat Bill, Jr., oba filmy vycházely z jednoho námětu, a to písně „Steamboat Bill“. Takže synchronizace obrazu a zvuku uvedená v The Jazz Singer není jediným zdrojem inspirace pro grotesku Steamboat Willie. Svůj podíl na tom má také Keatonův Steamboat Bill, Jr. A z toho všeho se k nám nakonec dostal Mickey Mouse.

Taková „výpůjčka“ nebyla pro Disneyho ničím výjimečným – to bylo v tehdejším filmovém průmyslu běžné. Disney si v té době bral na mušku úspěšné celovečerní filmy a parodoval je ve svých animacích. Stejně tak jako to dělalo tenkrát mnoho dalších. Rané animované filmy byly plné variací na již úspěšná témata; šlo v podstatě o omílání starých věcí. Klíčem k úspěchu byly vtipné odlišnosti. U Disneyho to byl právě zvuk, který dodal jeho animacím jiskru. (Později to byla spíše kvalitní práce na jednotlivých snímcích, s níž vítězil.) Tato malá vylepšení byla vytvořena na základě vypůjčeném odjinud. Přidáním něčeho svého k dílům jiných Disney vytvořil cosi úplně nového, nemluvě o tom, že často pracoval i s takovými novinkami, které ještě neměly čas se ani pořádně vžít do povědomí veřejnosti.

Někdy šlo pouze o nepatrnou výpůjčku. Někdy už o víc. Vezměme za příklad pohádky bratří Grimmů. Pokud o nich příliš nevíte, jako jsem až donedávna nevěděl já, tak si patrně budete myslet, že jde o šťastné a veselé příběhy vhodné jako čtení na dobrou noc pro děti. Ve skutečnosti jsou ale pohádky bratří Grimmů pěkně děsivé. Jen stěží si představím rodiče, kteří se odváží číst tyto krvavé, moralizující příběhy svým dětem před spaním anebo kdykoliv jindy.

Disney vzal tyto příběhy a převyprávěl je tak, aby byly přístupné dnešním dětem. Oživil příběhy dalšími postavami a zjemnil je. Ponechal sice strach a nebezpečí, ale zesměšnil zlověstné prvky a přidal ryzí emoce spolu se soucitem tam, kde byla předtím pouze hrůza. A takto nenaložil pouze s příběhy bratří Grimmů. Seznam Disneyho prací, ve kterých si vypůjčil od ostatních, je vskutku rozsáhlý: Sněhurka (1937), Fantasia (1940), Pinocchio (1940), Dumbo (1941), Bambi (1942), Song of the South (1946), Popelka (1950), Alenka v říši divů (1951), Robin Hood (1952), Peter Pan (1953), Lady a Tramp (1955), Legenda o Mulan (1998), Šípková Růženka (1959), 101 Dalmatinů (1961), The Sword in the Stone (1963), Kniha Džunglí (1967) a nakonec jeden z novějších příkladů, na který bychom asi raději měli rychle zapomenout, a to Planetu Pokladů (2003). Ve všech těchto případech vzal Disney (nebo Disney, Inc.) část kreativity z kultury, která ho obklopovala, smíchal ji se svým vlastním výjimečným talentem, aby správnými poměry nakonec vytvořil dílo s duší dnešní kultury. Vzít, promíchat, vytvořit. (V originále Rip, mix, and burn. – pozn. překl.)

Toto je také druh kreativity. Toto je kreativita, které bychom si měli vážit a oceňovat ji. Jsou i názory, že není jiné kreativity než této. Nemusíme chodit až tak daleko, aby se dala rozpoznat její důležitost. Nazvat ji „Disneyho kreativitou“ by mohlo být poněkud zavádějící. Mnohem přesnější výraz by byl „kreativita Walta Disneyho“ – jedinečná kombinace umělecké interpretace a nadání, která staví nová patra na pevných základech stávající kultury.

V roce 1928 byla kultura, na které stavěl Disney, stále ještě poměrně mladá. Navíc hranice veřejného vlastnictví (public domain – pozn. překl.), v níž se pohyboval, ještě nebyly ustálené. Průměrné trvání platnosti copyrightu bylo jen okolo třiceti let a navíc pod něj spadala pouze hrstka děl. To znamená, že po třicet let měli autoři nebo vlastníci copyrightu k onomu dílu „exkluzívní práva“, která jim umožňovala kontrolu nad určitými způsoby užití. Aby mohl někdo práci dále použít, musel získat povolení majitelů.

Teprve po vypršení těchto práv se dílo přesune do public domain. Svolení autorů k dalšímu použití pak již není potřeba. A pokud není potřeba povolení k užití, není třeba ani právníků. A veřejné vlastnictví je „místem bez právníků“. Také proto mohl Disney použít většinu tvorby z devatenáctého století a v roce 1928 na ní stavět. Tato tvorba byla volně přístupná pro kohokoli, ať bohatého, či chudého, ať se souhlasem, nebo bez.

Takhle věci fungovaly až donedávna. Po většinu naší historie bylo veřejné vlastnictví jen kousek za obzorem. V letech 1790 až 1978 nebyla průměrná doba držení autorských práv delší než třicet dva let, což znamenalo, že mnoho děl starších třiceti let bylo možné volně využít k další tvorbě, a to bez svolení někoho jiného. V dnešní době by to pro dalšího Walta Disneye znamenalo možnost volně využívat děl z šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Avšak mezi volně využitelná dnes zaručeně patří jen díla vydaná ještě před Velkou hospodářskou krizí ve 30. letech minulého století.


V každém případě Walt Disney nebyl tím, kdo měl monopol na „kreativitu Walta Disneye“. A už vůbec ho neměla Amerika. Svobodná kultura měla až donedávna (s výjimkou zemí s totalitním zřízením) velký potenciál a byla poměrně všeobecná.

Vezměme nyní formu tvořivosti, která je sice nesrozumitelná pro mnoho Američanů, ale která je neoddělitelná od kultury Japonska: manga a komiksy. Japonci jsou komiksoví fanatici. Okolo 40 % jejich publikací (a 30 % příjmů všech nakladatelství) je tvořeno právě komiksy. Komiksy jsou v japonské společnosti všudypřítomné. Jsou v každém novinovém stánku a v rukou většiny lidí cestujících pozoruhodným systémem japonské hromadné dopravy.

Američané mají ve zvyku na tuto kulturu pohlížet pohrdavě. Je to náš nemilý povahový rys. Jen málo z nás totiž vůbec někdy četlo něco podobného těmto „obrázkovým novelám“, a tak příběhům manga moc nerozumíme. Pro Japonce manga zachycuje každý aspekt jejich společenského života. Pro nás jsou komiksy jen příběhy s „postavičkami v legračních teplákách“(men in tights – pozn. překl.). Není možné říci, že to je jako kdyby newyorské metro bylo plné čtenářů Joyce či Hemingwaye. Lidé odlišných kultur se prostě baví jinak a Japonci si zvolili právě tento způsob.

Mým záměrem zde není vysvětlovat mangu. Pouze chci uvést druh mangy, který je z právnického hlediska poněkud zvláštní, ale Disneymu by připadal důvěrně známý.

Tímto fenoménem je doujinshi. Doujinshi je komiks, ale jaksi nepůvodní. Tvorba tohoto komiksu se řídí přísnými pravidly etiky. Doujinshi tak neznamená jen přesnou kopii. Autor musí k dílu, které zpracovává, přispět tím, že jej více či méně upraví. Doujinshi si může vzít za vzor nějaký z populárních komiksů a přetvořit ho třeba s jiným příběhem. Nebo může ponechat jeho příběh, zato ale změnit jeho grafické ztvárnění. Není tu žádný návod, jak udělat doujinshi dostatečně „jiné“. Jiné ale být musí, má-li být dílo považováno za pravé doujinshi. Pro tento případ je zde komise, která rozhodne, zda jde o doujinshi nebo o prostou kopii.

Tyto rádoby kopírované komiksy navíc nejsou jenom pouhým nevýznamným zlomkem mangy. Jejich množství je ohromné. Touto metodou, která není nepodobná té Walta Disneye, vytváří doujinshi více než 33 000 „spolků“ autorů z celého Japonska. Více než 450 000 Japonců se schází dvakrát do roka, aby si je na největším veřejném shromáždění vyměňovali a obchodovali s nimi. Tento trh koexistuje zároveň s trhem s mainstreamovou komerční mangou. V některých směrech dokonce s tímto trhem soutěží. Překvapivé je, že se hlavní hráči komerční části trhu nesnaží s doujinshi nijak souvisle bojovat. Tento trh rozkvétá navzdory konkurenci i zákonům.

Nejzajímavější na doujinshi je, alespoň pro právníky, že vlastně něco takového existuje. Dle japonských autorských práv, které v tomto případě kopírují americká, je trh s doujinshi ilegální. Doujinshi jsou jednoduše „napodobeniny“ (derivative works – pozn. překl.). Je totiž běžné, že tvůrci doujinshi nežádají autory původních děl o svolení k jejich napodobování. Za normální se považuje vzít a změnit práci jiných, jako to udělal Walt Disney se Steamboat Bill, Jr. Dle japonských i amerických zákonů je takové „vzít si a změnit“ bez svolení ilegální. Jde o porušení autorského zákona ve smyslu udělání kopie nebo napodobeniny bez svolení vlastníka autorských práv k originálu.

Z pohledu mnoha lidí se právě proto, že tento nelegální trh v Japonsku existuje a vzkvétá, rozvijí následně i trh s manga komiksy. Jak mi řekl americký ilustrátor Judd Winick, „Počátky komiksů v Americe byly velmi podobné současné situaci v Japonsku… Americké komiksy byly zrozeny z kopírování jednoho od druhého… To je způsob jak se [umělci] učí kreslit – nikoliv tím, že otevřou knihu komiksů a obkreslí ji přes průsvitný papír, ale tím, že si ji prohlíží a napodobují a přetváří to, co vidí.“

Nynější americké komiksy jsou docela jiné. Jak Winick vysvětluje, je to způsobeno právě zákony omezujícími tvorbu adaptací komiksů ve stylu doujinshi. Když jsme mluvili o Supermanovi, tak mi Winick řekl, že „jednou jsou pravidla daná a tak se jich musíš držet“. Jsou zde prostě věci, které Superman „nemůže“ dělat. „Pro tvůrce je frustrující držet se pravidel, která jsou padesát let stará.“

V Japonsku se tyto normy berou lehčeji. Někteří tvrdí, že právě to je hlavním důvodem nárůstu obchodu s mangou. Univerzitní profesor práv Salil Mehra uvádí hypotézu, dle které trh s manga toleruje porušování autorských práv, protože jejich přehlížení tvoří tento trh bohatším a produktivnějším. Tudíž by zákazem doujinshi byli vlastně poškozeni všichni.

Jak však Mehra přiznává, tak hlavním problémem je značná neprůhlednost mechanismu stojícího za touto liberální odezvou. Je sice možné, že trh jako celek je na tom lépe, když je doujinshi povolené, než kdyby bylo zakázané, ale to nevysvětluje, proč jednotliví vlastníci autorských práv přesto nikoho nežalují. Když v zákoně není výjimka pro doujinshi (někteří autoři mangy vskutku tvůrce doujinshi již zažalovali), proč neexistuje obecná snaha zabránit tomuto „svobodnému braní“ doujinshi kulturou?

V Japonsku jsem strávil čtyři krásné měsíce a tuto otázku jsem pokládal tak často, jak to jen šlo. Nakonec se mi dostalo odpovědi od mého přítele z jedné japonské právní kanceláře. „Nemáme dost právníků,“ řekl mi jednoho odpoledne. „Není dostatek zdrojů, aby bylo možné soudit tolik případů.“

Toto je téma, k němuž se ještě vrátíme: právní regulace je závislá jak na formulacích napsaných v zákoníku, tak i na nákladech účinného prosazení těchto formulací. Teď se zaměřme na otázky, které se nabízí: bylo by na tom Japonsko lépe, kdyby mělo více právníků? Byla by manga bohatší, kdyby byli tvůrci doujinshi pravidelně žalováni? Může Japonsko získat něco zásadního, pokud se mu podaří ukončit toto sdílení bez jakékoliv náhrady? Může takové pirátství poškodit své oběti, nebo jim pomáhá? Mohou právníci bojující s tímto pirátstvím pomoci svým klientům, nebo jim spíš ublíží?


Udělejme si na tomto místě krátkou odbočku.

Pokud jste jako já před deseti lety nebo jako většina lidí, kteří se právě začali věnovat této problematice, pak byste v tuto chvíli měli být zmateni něčím, o čem jste nikdy dříve nepřemýšleli.

Žijeme ve světě, který oslavuje „vlastnictví“. A já sám ho oslavuji také. Věřím v hodnotu majetku obecně a tedy také v hodnotu toho, co právníci nazývají „duševním vlastnictvím“. Rozsáhlá a různorodá společnost nemůže přežít bez vlastnictví; společnost rozsáhlá, různorodá a moderní nemůže vzkvétat bez duševního vlastnictví.

Ale stačí jen druhý pohled k tomu, abychom si uvědomili, že je zde mnoho hodnot, které jednoduše nejde do škatulky „vlastnictví“ zařadit. Tím nemyslím něco jako „za peníze si lásku nekoupíte“, ale spíše hodnoty, které jsou jasnou součástí procesu výroby a to jak komerční tak i neziskové. Kdyby Disneyho animátoři ukradli balík tužek k nakreslení Steamboat Willie, neměli bychom problém to odsoudit jako špatné, i když jde o takovou triviální věc, a to i kdyby se to stalo nepozorovaně. Přesto pokud si Disney půjčoval od Bustera Keatona nebo od bratří Grimmů, tak nešlo o nic špatného, alespoň v rámci tehdejšího práva. Nebylo nic špatného na výpůjčce od Keatona, protože Disneyho použití jeho práce bylo bráno jako „spravedlivé“. Nebylo zde nic špatného ani na inspiraci v příbězích bratří Grimmů, protože jejich práce byla veřejným vlastnictvím.

Přestože díla, která si Disney přisvojil, nebo lépe: díla, která si někdo přisvojí ve smyslu kreativity Walta Disneye, jsou hodnotná; naše tradice nám velí neposuzovat tento postup jako špatný. Některé věci prostě zůstávají v rámci svobodné kultury volně dostupné a taková svoboda je dobrá.

To samé platí i pro doujinshi kulturu. Nebudeme mít problém odsoudit autora doujinshi, kdyby se vloupal do vydavatelství mangy a utekl s tisícovkou kopií jejich posledních prací, nebo i jen jedinou kopií, bez zaplacení. Kromě vloupání také zcizil něco hmotného a zákon takovou krádež zakazuje v jakékoliv formě a je jedno, zda to byla krádež v malém nebo ve velkém.

V naší společnosti i mezi japonskými právníky je očividná nevole obvinit umělce tvořící doujinshi komiksy z „krádeže“. Na tuto formu Walt Disneyho kreativity je pohlíženo jako na spravedlivou a správnou, i když nám právníci nedokážou říct přesně proč.

Takových příkladů jsou tisíce a mohou být nalezeny kdekoliv. Například vědci budující na základech práce jiných vědců se na její použití neptají a ani neplatí za tuto výsadu. („Promiňte, profesore Einsteine, ale mohl byste mi dát svolení k užití vaší teorie relativity, abych mohl dokázat, že vaše domněnky o kvantové fyzice byly mylné?“) Divadelní společnosti hrají Shakespeara bez jakéhokoliv dotazu o svolení. (Myslíte si snad, že by se Shakespeare v naší kultuře rozšířil více, kdyby zde byl jakýsi Centrální úřad správy Shakespearovy pozůstalosti, kde by se nejprve každý musel dotázat na svolení?) I Hollywood v některých obdobích produkuje více filmů se stejnými náměty: koncem 90. let to bylo pět filmů o asteroidech a v roce 1997 dva katastrofické filmy s ústředním motivem vybuchující sopky.

Tvůrci zde i kdekoliv jinde, vždy a ve všech dobách, budují na tvorbě minulé i současné. Taková tvorba je vždy a všude aspoň částečně prováděna bez svolení autorů původních děl nebo zaplacení autorských poplatků. Ať už šlo o společnosti svobodné či kontrolované, žádná nikdy nežádala důsledné dodržování poplatků a svolení za kreativitu ve stylu Walta Disneye. Namísto toho každá společnost zanechává kousky své kultury k svobodnému použití – volnější kultury více než ty méně svobodné, ale všechny to tak do určité míry dělají.

Tou složitou otázkou tedy není, zda je určitá kultura svobodná. Všechny kultury jsou totiž do určité míry svobodné. Tou těžkou otázkou je „Jak svobodná je tato kultura?“ Kam až můžeme zajít v jejím sdílení a tvorbě na jejích základech? Je tato svoboda vyhrazena pouze pro určitý společenský okruh? Jsou to třeba členové královské rodiny? Je prvních deset firem v žebříčku newyorské burzy? Nebo je tato svoboda všeobecně rozšířená? Pro umělce všeobecně, nebo jen pro ty, kteří mají konexe? Pro hudebníky, ať jsou bílí nebo ne? A co pro filmaře, ať jsou podporováni filmovým studiem nebo ne?

Svobodné kultury jsou kultury nechávající otevřený prostor pro volnou tvorbu; nesvobodné kultury či „kultury povolení“ nechávají méně. Ta naše kultura bývala svobodná. Ale svobody postupně ubývá.

Našli jste v článku chybu?

3. 12. 2007 21:48

Rejpal (neregistrovaný)
Osobně bych tipoval, že "Rip, mix, and burn" by se mělo (když už) přeložit jako "Ripnout, smixovat a vypálit", pokud tomu má dnešní mládež rozumět, ale nevím, školy na to nemám. ;-)
Vitalia.cz: Vláknina: Rozpustná, nebo nerozpustná?

Vláknina: Rozpustná, nebo nerozpustná?

120na80.cz: Pánové, pečujte o svoje přirození a prostatu

Pánové, pečujte o svoje přirození a prostatu

Lupa.cz: E-shopy: jen sleva už nestačí

E-shopy: jen sleva už nestačí

Podnikatel.cz: Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Vitalia.cz: Jak koupit Mikuláše a nenaletět

Jak koupit Mikuláše a nenaletět

Lupa.cz: UX přestává pro firmy být magie

UX přestává pro firmy být magie

Vitalia.cz: Paštiky plné masa ho zatím neuživí

Paštiky plné masa ho zatím neuživí

DigiZone.cz: Recenze Westworld: zavraždit a...

Recenze Westworld: zavraždit a...

Měšec.cz: U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

Root.cz: Vypadl Google a rozbilo se toho hodně

Vypadl Google a rozbilo se toho hodně

Podnikatel.cz: Prodává přes internet. Kdy platí zdravotko?

Prodává přes internet. Kdy platí zdravotko?

DigiZone.cz: NG natáčí v Praze seriál o Einsteinovi

NG natáčí v Praze seriál o Einsteinovi

Podnikatel.cz: Na poslední chvíli šokuje vyjímkami v EET

Na poslední chvíli šokuje vyjímkami v EET

Vitalia.cz: Tesco: Chudá rodina si koupí levné polské kuře

Tesco: Chudá rodina si koupí levné polské kuře

DigiZone.cz: Sony KD-55XD8005 s Android 6.0

Sony KD-55XD8005 s Android 6.0

Podnikatel.cz: EET zvládneme, budou horší zákony

EET zvládneme, budou horší zákony

120na80.cz: Rakovina oka. Jak ji poznáte?

Rakovina oka. Jak ji poznáte?

Lupa.cz: Google měl výpadek, nejel Gmail ani YouTube

Google měl výpadek, nejel Gmail ani YouTube

Podnikatel.cz: 1. den EET? Problémy s pokladnami

1. den EET? Problémy s pokladnami

Podnikatel.cz: EET: Totálně nezvládli metodologii projektu

EET: Totálně nezvládli metodologii projektu