Hlavní navigace

Linux pro úplné začátečníky (3)

15. 9. 2000
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Co je to souborový systém a co je charakteristické pro Linux.

Všechny datové soubory a programy musí být někde uloženy: na pevném disku, cédéčku nebo nějakém jiném médiu. Nejsou tam naházeny jen tak hala bala, ale podle pevného řádu. Tento řád určuje, jak se mají soubory ukládat, jak se mají jmenovat, jak jednotlivé soubory hledat a jak se pozná, komu co patří. Zmíněnému řádu se říká souborový systém a jak je v počítačovém světě zvykem, existují jich spousty. Každý souborový systém má své jméno. Většina souborových systémů vznikla současně s vývojem nějakého operačního systému (FAT16 a FAT32 pro Windows), jiné jsou standardem pro zápis na určité speciální médium (např souborový systém ISO 9660 určený pro CD-ROM).

Linux používá souborový systém ext2, ale dokáže pracovat i s jinými typy. Proto lze v Linuxu bez větších problémů pracovat s disky formátovanými pro Windows či jiné operační systémy. (Ve Windows bez nějakého pomocného programu disk se souborovým systémem ext2 vůbec neuvidíte.)

Jak jsem napsala v úvodu, souborový systém určuje, jak soubory ukládat a jak je pojmenovávat. Podobně jako u jiných operačních systémů existují v Linuxu adresáře. Adresáře slouží pro lepší organizaci místa na disku: často se celý disk přirovnává ke skříni a adresáře k jednotlivým poličkám nebo krabicím, do nichž ukládáte své věci – soubory. Jak se podrobněji dočtete v příštím díle, v Linuxu se nesetkáte s písmeny označujícími jednotlivé disky. Existuje prostě jeden kořenový adresář, ze kterého dále vyrůstá vlastní struktura vnořených adresářů – adresářový strom.

Pro pojmenovávání adresářů a souborů neexistují žádná přísná pravidla. Musíte jen dodržovat následující zásady:

  1. Název souboru smí obsahovat písmena, čísla a některé další znaky. Vyvarujte se však různých speciálních znaků jako * a podobně, ušetříte si budoucí problémy. Máte-li správně nastavenou češtinu, můžete používat i české znaky.
  2. Rozlišují se velká a malá písmena. Názvy Soubor a soubor označují dva různé soubory.
  3. Jména smí být prakticky neomezeně dlouhá: maximálně je to, tuším, 256 znaků.
  4. V Linuxu se typy souborů obecně nerozlišují podle přípon jako ve Windows. Jméno souboru proto nemusí příponu vůbec obsahovat, nebo jich naopak může mít několik. Standardně se zachovávají přípony u různých dat jako obrázky či filmy (obrazek.jpg, film.avi. Dvě přípony mívají například komprimované soubory (typicky .tar.gz).
  5. Existují tzv. skryté soubory a adresáře, které se nezobrazí při normálním výpisu obsahu adresáře. Jejich název začíná vždy tečkou.

Nedílnou součástí jména souboru je i jeho umístění ve struktuře adresářů. Říká se tomu cesta k souboru. V Linuxu se cesta zapisuje tak, že postupně od kořenového adresáře vyjmenujeme všechny adresáře, jež musíme projít, abychom se k souboru dostali. Názvy jednotlivých adresářů se oddělují lomítkem /. Cestu můžete vyjádřit buď absolutně, tedy se začátkem v kořenovém adresáři, nebo relativně, se začátkem v adresáři, kde se právě nacházíte. Absolutní cesta vždy začíná lomítkem. Existují speciální označení pro aktuální adresář a adresář nadřazený. Aktuální adresář se označuje jednou tečkou, nadřazený dvěma tečkami.

Máme-li tedy soubor test, jenž je uložen v adresáři prvni a adresář prvni je v adresáři druhy, který je již přímo v kořenovém adresáři, bude se absolutní cesta k souboru zapisovat jako /druhy/prvni/test. Relativní cesta k souboru test z adresáře prvni se zapisuje ./prvni a z adresáře druhy potom prvni/test.

root_podpora

Díky souborovému systému ext2 také v Linuxu vždy poznáte, komu který soubor či adresář patří. Informace o majiteli je totiž nedílnou součástí souboru. Pro každý soubor a adresář se nastavují práva ve třech úrovních: pro samotného vlastníka, pro skupinu uživatelů, do níž vlastník patří a pro všechny ostatní uživatele. Máte-li právo soubor číst, uvidíte jej při výpisu obsahu adresáře, smíte jej zkopírovat kam vás napadne, ale nesmíte jej smazat. Máte-li pro nějaký soubor i právo zápisu, můžete měnit obsah souboru, kopírovat jej z místa na místo a navíc můžete soubor i smazat. Dále existuje ještě právo soubor spustit: týká se především programů a různých skriptů. Pomáhá určit (překvapivě :), jaké programy máte právo spouštět. Jako prostý uživatel asi nebudete mít možnost spouštět různé konfigurační nástroje nebo jiné programy, které ve vašich nezkušených rukách představují smrtelnou hrozbu pro systém.

Kromě vlastního souborového systému určujícího jak fyzicky soubory ukládat existuje ještě dohoda, kam je ukládat. V každém Linuxu proto najdete v kořenovém adresáři podobnou strukturu adresářů. Zde jsou ty nejdůležitější:

  • bin obsahuje příkazy operačního systému, které mají právo spouštět všichni uživatelé.
  • sbin je naopak zaplněn příkazy, jež smí spouštět jen správce systému (tzv. root).
  • etc je skládka nejrůznějších konfiguračních souborů a nastavení. Zpravidla sem smí zapisovat jen root.
  • dev slouží pro práci se všemi zařízeními systému: disky, porty nebo terminály. Určitě se o něm ještě doslechnete v některém z příštích dílů.
  • home obsahuje domovské adresáře jednotlivých uživatelů systému.
  • O adresáři mnt a jeho významu se dočtete v příštím díle. Připojují se sem nejrůznější externí zařízení.
  • Vše, co se nějak týká vašeho vlastního počítače, najdete v adresáři usr. Je zde částečně zopakována struktura kořenového adresáře. V adresářích /usr/bin a /usr/sbin jsou opět programy pro běžné uživatele a pro roota, src slouží pro skladování nejrůznějších zdrojových kódů: například v adresáři /usr/src/linux najdete zdrojové kódy jádra operačního systému.

Byl pro vás článek přínosný?