koncipovány tak, aby s nimi byly možné prasárny uvedené v článku (a mnohé další), proto proti nim od začátku byla a je poměrně silná opozice (tedy nikoli kvůli snaze vykrádat něčí duševní výplody). Zatímco v případě materiálních patentů se zkoumá, zda patent nenarušuje něco už patentovaného a nebo zda se nejedná o věc dávno známou, SW patenty toto cíleně neřeší a nechávají na následných soudech. A protože výsledek soudního sporu je ve většině států výslednicí peněz, které do sporu jedna a druhá strana jsou schopny / ochotny investovat, nahrává tato situace velkým majetným firmám a je likvidační pro firmy střední a malé. A je naprosto lhostejné, zda ty peníze jdou přímo do kapsy soudce (jako v orientálních despociích) nebo se investují do týmu právníků (jako v USA) - až tedy na to, že ten kadí bude asi levnější. Mě osobně nikdo nevyvrátí, že právě s tímto záměrem byla legislativa kolem SW patentů koncipována a prosazena.
Jak z toho ven?
- drastickým zkrácením platnosti SW patentů, na 3, maximálně 5 let. Případně delší platnost patentu vázat na jednoznačný průkaz originálnosti a autorské invence podavatele patentu (tj. tíha důkazu na straně podávající patent, vč. tvrdých sankcí za podvod)
- drastickými tresty za zneužívání - tedy průkaz, že např. patentovaný algoritmus bublinkového třídění (popsaný už Eratosthenem) není originální myšlenkou by měl být pro majitele takového patentu naprosto likvidační (a to i pro tak bohatého, jako je MS). Ať už by to bylo formou drastických pokut odvozených od několikaletého hrubého příjmu firmy (což by asi vedlo k převádění patentů na chudé dceřinné společnosti) nebo kompletní ukončení platnosti všech patentů firmou vlastněných (což by bylo možná bolestivější a i "preventivní" rozdělování patentového portfolia do mnoha dceřinných společností by bylo organizačně a finančně nákladné natolik, že by se pro zjevně neobhajitelné patenty nevyplatilo). Dokázal bych si představit i stimulaci atraktivními odměnami z majetku úspěšně napadené firmy pro toho, kdo by takovéto patenty napadl.
Tak to by asi moc nefungovalo. 1) Jak prokazete, ze jste nevinny a ze tedy nic stareho a znameho neobslehavate a podavate patent na originalni myslenku? 2) Jak nekomu spolehlive dokazete, ze kdyz si patent podaval, tak vedel, ze to uz nekde existuje a pouze to prachsproste obslehl, kdyz to mohl vymyslet znovu a nezavisle a patent si podat v dobre vire?
Akorat byste nahradil jeden chliv jinym, stejne nefunkcni, akorat naruby. Skoncilo by to tim, ze by se firmy navzajem udavaly, pokud by se jim k nejakemu patentu podarilo vystourat prior art.
1. V "materiálových" patentech tohle takto funguje. Prostě je na vás, abyste prokázal, že vaše myšlenka je:
- vaše
- originální
A pokud to nedokážete, patent nedostanete.
2. Tohle by omezilo podávání patentů na triviality, u nichž je riziko něčeho podobného velmi vysoké. Jinak opět: "v dobré víře" si můžete podat třeba patent na koloběžku, to, že jste negramotný, který koloběžku v životě neviděl, vás nectí, ale není to důvodem ke trestání. Akorát vám ji nepatentují.
Současný chlív by se vyčistil, skončili by především patentoví trolové. Nepodávaly by se bezhlavě patenty na věci, u nichž je existence prior artu pravděpodobná, nebo dokonce dobře známá.