Tým konstruktérů v nezávislém oddělení „IBU“ vedený Donem Estridgem si nehodlal brát servítky a respektovat zaběhnutá pravidla. Cílem bylo vyrobit levný, spolehlivý a výkonný počítač. Některé divize IBM se tak dostaly vůbec poprvé do situace, kdy musely soutěžit s externími dodavateli kdo zakázku na dodání dílů pro PC získá. Klávesnice se vyráběly v továrně IBM v Severní Karolíně, monitory dodával OEM z Taiwanu, tiskárnu IBM nechalo vyrábět v Japonsku firmou Epson. Vše se kompletovalo v Boca Raton na Floridě. Namísto procesoru IBM 801 byl zvolen levnější a rozšířenější Intel 8088, pro nějž také bylo snazší získat software třetích stran. Protože většina týmu, který navrhoval PC, používala Apple II, rozhodli se počítač vybavit rozšiřujícími sloty – ostatně s touto koncepcí měli v IBM zkušenosti, starší Datamaster měl také rozšiřující sloty.
Naprosto otevřené
Tento postup měl ještě jeden zásadní důsledek, o kterém jsme se již v předchozím díle zmínili: protože PC bylo postaveno z velké části z hotových komponent jiných výrobců, nebylo jej dost dobře možné chránit patentem či copyrightem. Jediné co si IBM mohlo „ochránit“, bylo vlastní logo a BIOS v ROM na základní desce. Nic tak nebránilo komukoliv jinému, aby ze stejných či podobných součástek poskládal vlastní počítač, doplnil jej svým (nebo licencovaným) BIOSem a nabídl kompatibilní alternativu pro níž se záhy zažilo označení „klon“. Právě díky tomuto přístupu můžete i dnes sami „postavit“ své „vlastní“ PC.
IBM šlo ve své otevřenosti ohledně architektury PC ve skutečnosti mnohem dál, než kdokoliv čekal. Technický referenční manuál obsahoval kompletní schéma všech obvodů, okomentovaný zdrojový kód ROM BIOSu a řadu dalších informací s takovou mírou podrobností, že podle něj bylo takřka možné přednášet na vysoké škole. Lidé v IBM šli dokonce tak daleko, že prohlašovali: „definicí osobního počítače je hardware a software třetích stran.“ Sám Don Estridge k otázce software prohlásil: „Museli bychom být lepší než Basic Microsoftu, VisiCalc VisiCorpu a aplikace od Peachtree – a to je v podstatě nemožné.“
Poskládané ze součástek mnoha výrobců, doplněné o standardní CGA monitor a s jazykem BASIC který nepocházel od IBM, v základní výbavě se 16 kB RAM a jednou disketovou mechanikou stálo IBM PC 1565 dolarů, v přepočtu na dnešní ceny necelých sto tisíc korun. Pokud jste se ale s konfigurací rozšoupli, mohli jste se snadno dostat až ke hranici 6000 dolarů (kolem 350 tisíc Kč v dnešních cenách).
Firemní hráz
I když PC možná nebylo, měřeno standardy roku 1981, vyloženě ošklivé, rozhodně bylo poněkud nudné. Možná, že jej postavil nezávislý tým konstruktérů a „hackerů“ ze součástek od různých výrobců, stále jej ale stavěli v IBM a bylo to znát. Těžká ocelová skříň a neméně masivní mechanická klávesnice s poměrně hlasitým klapáním (byla prakticky nezničitelná, na téměř identické z roku 1987 jsem psal ještě v roce 2008 a mám pocit, že dodnes leží funkční kdesi ve sklepě) byly jasným vzkazem potenciálním zákazníkům: tohle je profesionální pracovní nástroj, který něco vydrží.
PC plnilo přesně tu funkci, pro kterou jej IBM nechalo postavit. Bylo profesionální alternativou a hrází proti záplavě levných osobních a domácích počítačů, které se začaly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let objevovat v řadě menších firem. Zároveň ale nebylo pro tyto počítače drtivou konkurencí – nenabízelo oslnivou grafiku, her a dalšího „volnočasového“ software pro něj až do druhé poloviny osmdesátých let bylo pomálu, a tak trvalo dalších deset let, než se PC začalo přesouvat z kanceláří do obývacích pokojů, studentských kolejí a ložnic.
Byl to významný milník konce jedné (hackerské) a nástup jiné (uživatelské) éry. Nebylo to něco, co se stalo ze dne na den. Jednalo se o proces, který začal ještě před příchodem PC, změna to ale byla zřejmá. Uživatel se už nemusel zajímat o programování a chápat jak počítače fungují, stačilo když si přikoupil operační systém – buď PC-DOS za 40 dolarů nebo CP/M za 240 dolarů, aplikace a počítač už pro něj byl pouhým nástrojem. Mimochodem – není divu, že PC-DOS (respektive MS-DOS) se v této bitvě stal vítězem. Dodnes není jasné, zda to bylo IBM, které nasadilo na základě dohody s Microsoftem cenu CP/M nesmyslně vysoko, nebo zda to byla skutečně špatná licenční politika Digital Research, kvůli které byla cena alternativního operačního systému šestkrát vyšší.
Microsoft a Digital Research nebyli pochopitelně jedinými výrobci, kteří pro nové PC nabídli software. Mezi tituly dostupnými při uvedení byl například zmíněný VisiCalc – první tabulkový software, předchůdce pozdějšího Lotus 1–2–3 a ještě pozdějšího Excelu, který byl pro firmy naprostou revolucí a další programy od dnes již neznámých, ale před třiceti lety slavných výrobců jako byli Peachtree Software či Personal Software.
Jednou z klíčových aplikací byl v roce 1981 tabulkový kalkulátor VisiCalc, předchůdce dnešního Excelu.
Jiný produkt, jiný marketing
„Představujeme vám IBM mezi osobními počítači.“
„Můj vlastní počítač IBM. No jen si to představte.“
„Vzdělávání. Zábava. Osobní finance. Správa dat. Hry. Komunikace. A ano, taky práce.“
Některé ze sloganů v reklamách na původní IBM PC.
Když máte jiný produkt pro jiné zákazníky, je nutné jej také jinak prodávat. Tohle si v IBM dobře uvědomovali, a tak se rozhodli, že jejich korporátní reputace a škrobenost musí, alespoň částečně, stranou. Byla to do značné míry zásluha marketingového ředitele H.L. Sparkse, známého spíše jako Sparky Sparks, který řídil veškeré marketingové aktivity a domlouval podporu s významnými obchodními řetězci, což mimo jiné znamenalo, že IBM muselo poprvé za dobu své existence dovolit, aby se servisem jeho zařízení zabývali zaměstnanci jiné společnosti.
Sparks hledal symbol a osobnost, které by bylo možné s IBM PC spojit. Zvažováni byl herci (Alan Alda), sportovci (Billy Martin) i dětské postavičky (žabák Kermit), nakonec ale padla volba na roztomilou tuláckou postavu Charlie Chaplina, kterého v reklamách hrál Billy Scudder. Chaplin se na počátku osmdesátých let stal skutečně synonymem IBM PC a v reklamách ho (často jen v podobě buřinky a hůlky) používala i řada dalších výrobců – například v jednom z jarních čísel časopisu PC Magazine v roce 1983 bylo celkem dvanáct reklam s „chaplinovskou“ tématikou.
Jestliže obrázek vydá za tisíc slov, video musí být ekvivalentem statisíců. Podívejte se tedy, jak reklamy IBM před třiceti lety vypadaly.
Nejprve reklama z dob před příchodem PC – na přenosný IBM 5100 (zmínili jsme se o něm v předminulém díle).
Toto je jedna z prvních reklam na PC s postavou Chaplinova tuláka.
Další reklama z pozdější doby, na nový model PC AT (Advanced Technology – všimněte si barevných monitorů, síťové „spolupráce“ a dalších výdobytků).
A konečně reklama z roku 1984 propagující domácí verzi PCjr (nebyla příliš úspěšná). Navazuje na ni reklama na počítače AT&T.
Vítej IBM. Vážně.
„Zdálo se, že je to nezajímá. Trvalo jim celý rok, než si uvědomili, co se stalo,“ prohlásil po letech Bill Gates na adresu Apple, tehdejšího lídra v segmentu osobních počítačů. Gates byl shodou okolností v kancelářích Apple právě v den, kdy IBM představilo PC světu – a Steve Jobs se rozhodl zareagovat pro Apple typickým způsobem s nadhledem a humorem. Ještě tentýž měsíc si v Apple zaplatili celostránkovou reklamu ve Wall Streed Journal a dali na ní prostý vzkaz:
Vítej, IBM. Vážně.
Vítej na vzrušujícím trhu, tom nejdůležitějším od vzniku počítačové revoluce před 35 lety. A gratulujeme ti k prvnímu osobnímu počítači.
Dát lidem do rukou sílu počítače znamená zlepšit to jak pracují, myslí, učí se, komunikují a tráví svůj volný čas. Počítačová gramotnost se rychle stává stejně důležitou základní znalostí jako je čtení nebo psaní.
Když jsme vynalezli první osobní počítač, předpokládali jsme, že si jej jednou bude chtít koupit na 140 milionů zákazníků po celém světě, pokud pochopí, co jim může nabídnout. Předpokládáme, že jen v příštím roce to vysvětlíme více než milionu z nich. V nadcházející dekádě budou osobní počítače růst logaritmickým tempem.
Těšíme se na zodpovědné konkurenty, kteří nám pomohou s obrovským úkolem vyvézt tuto americkou technologii do celého světa. A oceňujeme to, jak velký závazek jste na sebe vzali. Protože to co děláme je zvětšování sociálního kapitálu cestou zvyšování osobní produktivity.
Pusťme se do toho.
Překlad textu inzerátu Apple ve Wall Street Journal
V Apple to skvěle a vtipně vystihli, přesto do roka Steva Jobse přešla dobrá nálada.
IBM PC bylo okamžitým hitem a během pouhých tří měsíců se o něm hovořilo prostě jen jako o „PC“. Obchodníci dostávali desítky předobjednávek, a během prvních měsíců se objevila řada doplňků, periferií či rozšíření paměti od několika výrobců. Koncem následujícího roku prodávalo IBM jedno PC každou minutu a záhy bylo jasné, že počáteční odhady prodeje byly krutě podhodnoceny – zhruba osmkrát. Znamenalo to také, že IBM na PC vydělávalo mnohem víc, než se původně předpokládalo, a tak není divu, že kdysi dvanáctičlenný tým IBU vedený Donem Estridgem měl po dvou letech 4000 zaměstnanců a stala se z něj regulérní divize společnosti – a dokonce i její zaměstnanci museli na svá vlastní PC čekat více než měsíc, protože bylo stále obtížné uspokojit poptávku.
O rok později (1984) byl obrat PC divize IBM neuvěřitelné 4 miliardy dolarů. Dvojnásobek obratu Apple a více než čtyři hlavní konkurenti dohromady. Podíl IBM na trhu všech instalovaných firemních osobních počítačů byl v té době více než padesátiprocentní. Don Estridge byl v IBM hvězdou. Stal se viceprezidentem pro výrobu a s nabídkou zaměstnání za ním téhož roku nepřišel nikdo jiný než sám Steve Jobs. Estridge ale nabídku stát se prezidentem Apple Computer s platem v řádu několika milionů dolarů ročně odmítl.
PC jako standard
Otevřená architektura, podrobný popis všeho, včetně BIOSu a použití standardních dílů od OEM výrobců byly doslova výzvou, aby počítače podobné PC (s možností provozovat stejný software) nabídli i jiní výrobci. Tím spíše, že poptávka byla obrovská a IBM jen s vypětím sil zvládalo její uspokojování. První „klony“ začala nabízel v červnu 1982 Columbia Data Products a už v listopadu 1982 představil Compaq přenosný klon IBM PC.
Compaq Portable z konce roku 1982 – první přenosný klon PC vážil 12,5 kg a prodával se za 3600 dolarů. Standardem byly dvě disketové mechaniky (volitelně jedna mechanika a pevný disk s kapacitou 10 MB), 128 kB RAM (max. 640 kB) a devítipalcový monochromatický monitor připojený na CGA grafiku.
Klíčem k prosazení IBM PC jako průmyslového standardu byl pochopitelně funkční BIOS, který by neporušoval autorská práva IBM. Poté co jej vyvinul nejen Compaq, ale také softwarové společnosti jako Phoenix, AMI či Award, které jej začaly prodávat výrobcům počítačů, mohl se zrodit obrovský trh „IBM PC kompatibilních“ počítačů. Se svými modely přišli Dell, Gateway, HP a mnozí další a posléze si mohl z vhodných dílů – základní desky, procesoru, paměti, grafické karty a dalších součástí sestavit své vlastní PC doma prakticky kdokoliv.
Původním hackerům – konstruktérům a programátorům už vlastně zbýval jen jeden poslední střípek, jedna technologie, která byla nezbytná pro nástup éry uživatelů. Grafické uživatelské rozhraní, které vstoupilo na trh v polovině osmdesátých let společně s Macintoshem, Amigou, Atari ST a pochopitelně i první verzí Windows.
Jedním z těch, kdo se nástupu grafických operačních systémů nedočkali, byl i Don Estridge. Společně se svou ženou Mary Ann zemřel při havárii letu Delta 191 na letišti Fort Worth v Dallasu 2. srpna 1985, necelé čtyři roky po představení IBM PC. Bylo mu 48 let.
Použité zdroje
- IBM: Zrod PC
- Wikipedie: IBM PC
- The Digital Antiquarian
- Wikipedie: Don Estridge
- Wikipedie: Compaq Portable
- Obrázky: Wikipedie/Wikimedia (není-li uvedeno jinak).