Jako v mnoha jiných oblastech, i v případě vývoje tabletů a dotykových rozhraní byly na samotném počátku armádní či armádou financované výzkumné obranné megaprojekty v prvním období studené války.
Patrně první platformou, která pracovala s přímým „vstupem“ lidské ruky, byl podle řady historiků obranný superpočítač (či spíše superpočítačová síť) IBM SAGE – Semi Automatic Ground Evironmnent. Mozkem systému SAGE byly ty vůbec největší (po fyzické stránce) superpočítače historie – IBM AN/FSQ-7. Sage měl celkem 24 strojů – jeden „stroj“ sestával ze dvou počítačů (pro redundanci) osazených 60 tisíci elektronek a vážil neuvěřitelných 250 tun. Pro zobrazování dat z radarů sloužila obří projekční plocha jdoucí přes dvě patra a pro interaktivní ovládání pak speciální konzole s obrazovkou a světelnou pistolí – vůbec prvním rozhraním, které používalo přímou interakci s uživatelem pomocí pohybu v osách X/Y. Sage tak byl prvním „HID“ zařízením, nicméně velmi specializovaným a určeným k jedinému účelu – obraně před jaderným útokem. Jen o pár let později se ale, opět díky armádnou financovanému výzkumu, objevil první grafický tablet.
Ibm AN/FSQ-7 byly připojeny ke stovce uživatelských „konzolí“ historicky nejzajímavější je nicméně OA-1008 Situation Display se světelným perem (či spíše světelnou pistolí). Za pozornost stojí i integrovaný zapalovač cigaret a cigaretový popelník (na levé straně).
RAND Tablet
Jedním z míst, která mohla ve velké míře těžit z armádních zdrojů a zároveň napojení na nejlepší výzkumné mozky, byla již od konce 40. let RAND Corporation. Založil ji velitel USAAF H.H. Arnold s cílem vyvíjet zbraně „dlouhodobého výhledu“, nicméně její záběr se postupně rozšířil na nejrůznější oblasti vojenského i civiliního sektoru. Z výzkumného grantu Agentury ARPA se zde počátkem šedesátých let zrodil vůbec první tablet – vstupní zařízení sestávající z podložky 25×25 cm s kapacitním snímáním a pera. S rozlišením 100 LPI nabízel první „grafický“ tablet na svou dobu nepředstavitelné rozlišení přesahující milion bodů.
Toto memorandum popisuje cenově dostupný, dvourozměrný grafický tablet a pero vyvinuté v RAND Corporation pro účely výzkumu grafické komunikace mezi člověkem a počítačem. Tablet je destičkou s tištěnými obvody a tištěnými kapacitními snímači, které vystačí s pouhými čtyřiceti externími propojkami. Velikost psací plochy je 10×10 palců s rozlišením 100 řádek na palec v osách X i Y. Může tedy digitalizovat více než 106 unikátních pozic se skvělou linearitou – a umožňuje tak uživateli přirozeně „psát“. Systém nevyžaduje speciální počítačem řízený skenovací systém pro určení polohy a sledování pohybu pera. Prototypy tabletu v poslední době instalovalo několik výzkumných pracovišť. V RAND je používán od září 1963
Úryvek ze zprávy o grafickém tabletu RAND [PDF] z roku 1963
Televizní a filmová inspirace
RAND tablet byl pouze vstupním zařízením pro klasické (sálové, sdílené) počítače. Zkombinovat tablet, pero a obrazovku do malého přenosného zařízení vyžadovalo v 60. letech, s ohledem na možnosti tehdejších počítačů, přeci jen jistou dávku fantazie. Tu předvedli jako první tvůrci sci-fi literatury, seriálů a filmů.
Vůbec první přenosný tablet s perem tak patrně „spatřil“ světlo světa v původní sérii Star Treku coby „datová deska“ (data slate). Vývoj tabletů ve světě Star Treku má svou vlastní fiktivní historii, nicméně z hlediska možností zobrazení a uživatelského komfortu nesahají současné produkci předlohy ze Star Treku (včetně pozdějších sérií) ani po kotníky. Jiná je pochopitelně (prozatím) situace z hlediska funkcí a možností těchto zařízení.
Zařízení Data Slate, později označované PADD, je vizí tabletu s perem z původní série Star Treku.
Další vize grafického tabletu, kterou nabídl v knižní předloze i filmu 2001: Vesmírná odyssea A.C. Clark, byla zajímavá svým detailním popisem v případě prvním a umělecko-technologickým zpracováním v případě druhém. Přesto úryvek z knižní předlohy nezapře nedostatek představivosti v oblasti uživatelského komfortu a technického vývoje:
Když ho znavily úřední elaboráty a memoranda a hlášení, stačilo napojit čtvrtarchové elektronoviny, které si vozil s sebou, do konektoru lodního informačního systému a probrat se nejčerstvějším tiskem ze Země; kód většiny časopisů znal zpaměti, nepotřeboval se ani dívat do seznamu na rubu elektronovinové desky. Přepnutím na krátkodobou paměť přehledového bloku si podržel na obraze přední stránku, rychle proběhl titulky a vybíral, co ho zaujalo. Každý článek měl dvoumístné referenční číslo; když je přenesl do záznamu, obdélníček velký sotva jako známka začal růst a zvětšovat se, až úplně vyplnil celou obrazovku a bylo možno pohodlně ho přečíst. Když dočetl, bleskem opět naskočila celá strana a mohl si vybrat další téma k podrobnějšímu prozkoumání.
Někdy Floyd zauvažoval, zda elektronoviny a veškerá fantastická technika, jež stála v jejich pozadí, jsou posledním slovem v úsilí člověka o dokonalé sdělovací prostředky. Seděl tady, hluboko v kosmu, vzdaloval se od Země rychlostí tisíců kilometrů za hodinu, avšak přesto za několik málo milisekund se mohl podívat na titulky kterýchkoli listů, na které si jen vzpomněl. (Samo slovo „listy“ bylo ovšem v elektronickém věku trapným anachronismem). Každou hodinu byly texty aktualizovány; kdyby si byl člověk předsevzal číst jen anglicky psaný tisk, byl by mohl strávit celý život nepřetržitou četbou ustavičně se proměňujícího toku zpráv z informačních satelitů.
Bylo dost těžké představit si, jak by se tento systém dal ještě dále zdokonalovat nebo uzpůsobovat k ještě většímu pohodlí čtenářů. Ale stejně, pomyslel si Floyd, časem zastará a bude nahrazen něčím stejně nepředstavitelným, jako by byly tyto elektronoviny třeba pro Gutenberga nebo Caxtona.
A.C. Clarke, 2001: Vesmírná Odyssea (Odenon, překlad: V. Svoboda, 1982)
Newspad, který ve druhé polovině 60. let mohl vypadat jako fantastická futuristická vize, by pro dnešní uživatele chytrých telefonů a tabletů byl z pohledu ovládání doslova peklem. A.C. Clarke byl v mnoha směrech skvělý vizionář, jeho představu vývoje koncových přenosných zařízení ale nechal minulosti pouhé čtyři roky po premiéře 2001 Alan Kay, když nikoliv ve vědeckofantastické literatuře, ale ve své odborné studii popsal koncept zařízení Dynabook.
Dětský „tablet“, co nebyl
Koncept Dynabooku se v hlavě Alana Kaye začal rodit v roce 1968, v době kdy pracoval na své doktorandské práci. Původně svůj nápad pojmenoval KiddiComp, ale nakonec zvolil dospělejší označení, přestože zařízení bylo oficiálně představeno jako „Osobní počítač pro děti všech věkových kategorií“, který by mohli používat také dospělí. Jednalo se o cosi mezi ultrabookem a tabletem – zařízení o rozměrech 30×22 centimetrů a tloušťce zhruba dva centimetry mělo mít klávesnici, displej s rozlišením milion obrazových bodů (v původním návrhu ovšem nikoliv dotykový) a grafické uživatelské rozhraní (!). Kay spočítal, že díly potřebné pro postavení Dynabooku stály v první polovině 70. let zhruba 6 tisíc dolarů.
Alan Kay s maketou Dynabooku (2008).
Za zmínku stojí, že výzkum konceptu Dynabooku spolufinancovala opět armáda, která hledala zařízení, jež by umožnilo armádním servisním technikům a údržbářům pracovat bez tlustých papírových manuálů a servisní dokumentace či záznamů. Současnými tablety, utlrabooky a hybridními notebooky byl Dynabook překonán prakticky ve všech směrech s výjimkou požadavku na výdrž baterie – ta měla být v případě Dynabooku v řádu mnoha dnů. Podle Kaye ale ani současné tablety neodpovídají jeho původní vizi – není pro ně totiž dostupný dostatečně kvalitní vzdělávací software a aplikace.
Nepropadejte panice
Zatímco vize tabletu, kterou nabídl o deset let dříve A. C. Clarke, je dnes poněkud úsměvná, elektronická kniha Stopařův průvodce po galaxii, již v roce 1978 ve stejnojmenném románu popsal Douglas Adams je možnostem dnešních mobilních zařízení až obdivuhodně blízko.
Ford podal Arthurovi knihu.
„Co je to?“ zeptal se Arthur.
„Stopařův průvodce po Galaxii. Elektronická kniha. Řekne ti cokoliv o čemkoliv. To je její poslání.“
Arthur ji nervózně obracel v rukou: „Obálka se mi líbí. NEPROPADEJTE PANICE. To je první užitečná a srozumitelná věc, co jsem za dnešek slyšel.“
„Ukážu ti, jak to funguje,“ navrhl Ford. Vyškubl knihu Arthurovi, který ji držel, jako by to byl čtrnáct dní mrtvý skřivánek, a vytáhl ji z obalu. „Když zmáčkneš tenhle knoflík, obrazovka se rozsvítí a naskočí obsah.“
Malá obrazovka, asi desetkrát osm centimetrů, zazářila. Míhala se po ní světélkující písmena.
„Chceš vědět něco o Vogonech, tak tedy naprogramujeme tohle heslo.“
Dotkl se prsty dalších tlačítek.
„Tak. Taky to máme.“
Vogonské stavební flotily, zaplálo zeleně na obrazovce. Ford stiskl velký červený knoflík pod obrazovkou a slova se na ní začala odvíjet. Zároveň také kniha počala zvolené heslo klidným, tichým, uměřeným hlasem recitovat…
D. Adams, Stopařův průvodce po galaxii.
První skutečné, byť velmi primitivní „tablety“ – například GriDPad, NCR 3125, IBM ThinkPad 700T nebo Apple Newton MessagePad, se ale měly objevit až za více než deset let. Jejich příběhu a také historii vývoje dotykových displejů, které mezi dalšími spolufinancovala i CIA, budou věnovány následující díly.
ČLÁNKY DO MAILU