Hlavní navigace

Příchod Hackerů: ruský skandál

5. 5. 2015
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Kapitalistická pseudověda, buržoazní reakční směr v automatizaci, reakční pavěda – takové nálepky dostala kybernetika krátce po svém zrodu za železnou oponou. Jak se stalo, že z vědy, která mimo jiné vysvětlovala, jak pomocí zpětné vazby řídit složité systémy, se v socialistických zemích stalo neslušné slovo?

Historie má někdy zvláštní smysl pro humor a disponuje značnou dávkou ironie. Byl to právě duchovní otec kybernetiky Norbert Wiener (jeho příběh i příběh okolností vzniku nového oboru – kybernetiky jsme vyprávěli v předchozích dílech), ještě coby osmnáctiletý čerstvý absolvent doktorandského studia na Harvardu (ne, s věkem jsme se opravdu nespletli), kdo v roce 1913 dorazil do Cambridge a setkal se zde s mladým britským psychologem Fredericem Bartlettem.

Stali jsme se brzy blízkými přáteli a užívali si skvělé diskuze a hádky. Jednou, když jsem vyprávěl o svých experimentech, mi řekl: „A nemohl bys udělat něco s fenoménem, kterému se říká „Ruský skandál“? Tahle otázka stála na počátku postupu, který jsem později nazval „Metoda sériové reprodukce,“ – ten byl, v nejrůznějších podobách, zásadní pro konečný výsledek řady mých experimentů.

Ze vzpomínek F. Bartletta

Pozn. aut.: Ruský skandál byl na počátku minulého století oblíbenou společenskou hrou, která spočívala v takřka neslyšitelném šeptání vzkazu v kruhu přátel – šlo o to sledovat, jak se zpráva předávaná „od ucha k uchu“ postupně mění. U nás se této hře říká tichá pošta.

Bartlett se studování lidské paměti v té době věnoval již delší dobu. Fascinovala jej variabilita, s níž lidé dokáží interpretovat své vzpomínky a vizuální vjemy. Byl přesvědčen, že paměť úzce souvisí se společností a kulturou, v níž se člověk pohybuje, hledal nicméně vhodnou výzkumnou metodu. Tu mu v podobě Ruského skandálu navrhl Wiener a Bartlett posléze sestavil experimentální postup založený na principu této společenské hry. První subjekt četl exotickou historku a po patnácti až třiceti minutách se ji snažil co nejpřesněji převyprávět. Toto převyprávění následně četl další subjekt a po časové prodlevě sepsal svou vlastní verzi příběhu – a tak pokračoval řetěz reprodukcí, během nějž se původní příběh začal neuvěřitelným způsobem transformovat.

Frederic Bartlett

Jak si (ne)pamatujeme

V prvních experimentech pracoval Bartlett s indickou lidovou pohádkou plnou nadpřirozených událostí a tajemných souvislostí, které neměly jasnou logiku či kauzalitu. Po několika převyprávěních se celý příběh začal výrazně měnit – stal se souvislejším, nadpřirozené prvky postupně vymizely a byly přidány kauzální souvislosti. Z pohádky se stal uspořádaný, racionální sled událostí, mnohem typičtější pro příběhy západní kultury, z níž pocházely osoby účastnící se experimentu.

V dalších experimentech se Bartlett rozhodl použít poměrně složitou pasáž z knihy Darwinism, která obsahovala poměrně složitou argumentaci a odborné výrazy z biologie. Bartlett zjistil, že dokonce i velmi vzdělané osoby si zapamatují z vědeckého obsahu v oboru, který neznají, jen překvapivě málo. „Jimi interpretovaná tvrzení jsou často opačná a odborné termíny nahrazeny neodbornými – mezi originálem a konečnou reprodukovanou verzí je jen velmi malá souvislost,“ popisoval výsledky svých výzkumů v roce 1932 Bartlett. Jeho závěr byl jednoznačný: proces zapamatování pracuje s věcmi, které danému subjektu dávají smysl, vše ostatní je vynecháno nebo zkresleno. Paměť je tak do značné míry určena tzv. „schématy“ – kulturními vzory typickými pro širší sociální skupinu, z níž subjekt pochází.

Příběh Bartlettových Ruských skandálů a Wienerovy kybernetiky souvisí mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. K jejich druhému setkání došlo v roce 1947 – v době, kdy Wiener dokončoval svůj kybernetický opus magna. Výsledky Bartlettova předválečného výzkumu jej zaujaly natolik, že se jej rozhodl zařadit do všeobjímající kybernetiky coby „studii lidského prvku v řídících procesech“. Ani to ale není pointa našeho příběhu. Wiener ani Bartlett totiž v roce 1947 nemohli tušit, že kybernetika samotná se stane obětí celospolečenského „Ruského skandálu“ par excellence. A to v samotném Rusku (a celém východním bloku).

Norbert Wiener

Ideologie (pa)vědy

Je další ironií osudu, že kybernetiku mělo vyhlásit za pavědu ruské komunistické impérium za železnou oponou – totéž impérium, které ve stejné době polehlo jiným, z dnešního pohledu neuvěřitelným pavědám, které udělaly z genetiky a šlechtitelství komediální estrádu. Ukázkovým příkladem je zářivá kariéra Trofima Lysenka, jež začala na sklonku dvacátých let, kdy se zjevil coby propagátor tzv. jarovizace, metody vystavení naklíčených obilnin teplotám kolem bodu mrazu, což urychluje jejich nakvétání a v konečném důsledku mírně zvyšuje výnos.

Metoda byla ale v době, kdy s ní přišel Lysenko, ve světě známa již tři čtvrtě století a rozhodně nepřinášela troj– či čtyřnásobné výnosy, jak původně sliboval kovaný propagátor kolektivizace a leninismu. Přesto se z Lysenka stal hrdina a uznávaný odborník, který důsledně potíral veškerý výzkum jdoucí proti jeho vlastním teoriím a mimo jiné se stal tvrdým odpůrcem teoretické genetiky, kterou chtěl nahradit teorií Ivana Vladimíroviče Mičurina o vlivu prostředí na dědičnost (vše se odehrálo po Mičurinově smrti – i díky tomu je v mnoha směrech geniální šlechtitel hybridních druhů často trochu nespravedlivě házen takříkajíc do jednoho pytle s pavědeckým chvástalem Lysenkem).

Lysenkův případ je důležitý proto, že ilustruje, jaké argumenty často v komunistickém Rusku rozhodovaly o tom, která vědní disciplína dostane zelenou a která nikoliv. V případě genetiky hrála podle řady historických záznamů významnou roli i Stalinova osobní pozice (diktátor koneckonců musí mít názor prakticky na vše). Věda, jejímž spoluzakladatelem byl katolický kněz (Johan Gregor Mendel), neměla mít v socialistické společnosti své místo – a Lysenko byl tím, kdo ochotně přišel s pomýlenou náhražkou. Podobně trpěl výzkum v oblasti fyziologie, v níž byl nedotknutelným dogmatem Pavlov, nebo fyzika, kde byla kupříkladu kvantová mechanika upravena tak, aby odpovídala principům dialektického materialismu. Zcela „zvláštního zacházení“ se pak dostávalo vědám, které měly významnou roli z hlediska centrálního plánování (statistika) či řízení společnosti (sociologie, historie).

Jestliže do takto formovaného prostředí měla na samotném úsvitu studené války vstoupit nová vědní disciplína s výrazně společenským kontextem, jejímž autorem byl americký Žid, bylo o ní prakticky předem rozhodnuto. Přesto oficiální odpor, který ke kybernetice na počátku padesátých let zaujala většina zemí východního bloku, dosahoval až absurdních rozměrů.

Trofim Denisovič Lysenko

Ruský skandál

Když v roce 1948 vyšla kniha „Cybernetics, or Control and Communication in the Animal and the Machine“, byl ohlas na západě veskrze kladný až nadšený a některé titulky se doslova předháněly a pěly na knihu i nový obor ódy: „Povinné čtení pro každého, bez ohledu na to, jakému vědnímu oboru se věnuje“, nebo „Nikdo, kdo se vážně zajímá o naši civilizaci, nesmí tuhle knihu minout.“

Západní věda, zejména ta zaměřená na oblasti související se studiem společnosti, byla za železnou oponou brána takřka automaticky jako nepřátelská ideologie. Sovětský výzkum zároveň ale nemohl ignorovat řadu přínosných konceptů a technik, které nový výzkum přinášel. Právě to byl případ kybernetiky, která byla za železnou oponou záhy rozdělena na praktickou část, využitelnou například v tajném armádním výzkumu, a na nepřátelskou ideologii, která se stala tématem pro státem řízená média. Kybernetika byla za železnou oponou zavržena tak rychle, že se ke spolehlivým informacím o nové disciplíně ve východním bloku dalo dostat jen obtížně. A tak se rozeběhl klasický „Ruský skandál“ – o kybernetice coby hrůzné pavědě a nástroji zotročení pracujících byly publikovány stále nenávistnější texty.

Již v roce 1950 otiskla Literaturnaja Gazeta článek, v němž byl Wiener označen za šarlatána a podivína, kterého kapitalisté vydávají za skutečného vědce (je s podivem, jak sovětský tisk dokázal přesně popsat lysenkovský model) a nastupující počítačovou éru nazval „obrovskou kampaní bludu a manipulace s veřejností“. Byl to nicméně pouhý začátek, který dále gradoval když v roce 1951 vydal Filozofický ústav Sovětské akademie věd knihu, v níž byla kybernetika zařazena do sekce nazvané „sémantický idealismus“ a kybernetici označeni za „sémantické kanibaly“. Následoval další článek v Liternatunej Gazetě, který kybernetiku označil za vědu podivínů. Tím odstartovala vlna kritických článků, které (dle osvědčeného modelu Ruského skandálu) gradovaly – počínaje „Americkou pseudovědou“ přes „Reakční pseudovědu“ až po „Vědu moderních otrokářů“.

Pozadu pochopitelně nezůstaly ani sovětské koloniální satelity včetně Československa. V roce 1949 ještě stihl vyjít nezaujatý článek prof. Charváta v Biologických listech (Cybernetismus, nauka o kontrole a spojích v živé hmotě a ve strojích), ale poté, co byla kybernetika veřejně odepsána v Sovětském svazu, čekalo ji totéž i u nás. Na počátku padesátých let se tak objevily například texty Jiřího Beneše, v nichž se čtenáři mohli dozvědět, že „Cybernetika, jako buržoasní reakční směr v automatizaci, založený na vulgárně mechanistickém směšování lidského konání a funkce stroje […], stala se přirozenou únikovou cestou pro automatizátory v kapitalismu“. Stručný filozofický slovník z roku 1954 pak o Kybernetice říkal:

UX DAy - tip 2

„Kybernetika – reakční pavěda, vzniklá v USA po druhé světové válce, která se široce rozšířila i v jiných kapitalistických zemích. Kybernetika jasně vyjadřuje jeden ze základních rysů buržoazního světového názoru – jeho nelidskost, snahu změnit pracující jako doplněk stroje, změnit je na nástroj výroby a na nástroj války. Společně s tím je pro kybernetiku charakteristická imperialistická utopie nahradit živého myslícího člověka, bojujícího za své zájmy, strojem, jak ve výrobě, tak i ve válce. Ti, kdož připravují novou světovou vojnu, používají kybernetiku ve svých hrozných praktických činech [] Kybernetika se proto jeví nejenom ideologickou zbraní imperialistické reakce, ale prostředkem k uskutečnění jejich agresivních válečných plánů.“

Změna kurzu

Už ve druhé polovině padesátých se ale pohled na kybernetiku začal v celém východním bloku rychle měnit a z buržoazní pavědy se měla stát jedna z klíčových disciplín, nutných pro řízení centrálně plánované společnosti. A s touto změnou souvisela i výrazná změna postoje k výpočetní technice (jak jsme naznačili v příběhu prof. Svobody). Velkou roli v tomto obratu přitom sehrál český marxistický filozof Arnošt Kolman. To ale ale další příběh.

Odkazy

Byl pro vás článek přínosný?