Podle mě je to o přístupu, cestou vývoje detereministických alg pro ovládání robotů to podle mě nikdy o moc lepší nebude, budoucnost je v tom, vytvořit univerzální samoučící se algoritmus, něco v interakci s neuronovou sítí. Až se to bude umět samo zlepšovat, rozšiřovat, optimalizovat a reprodukovat (reprodukovat třeba prozatím jen v rámci digitální informace), tak to bude cesta, která možná už někam vede.
Tenhle postup je efektivní, když si můžeš dovolit spoustu omylů a selekci. Navíc i úspěšná řešení by se musela opakovat částečně špatně a chaoticky při hledání lepších.
K tomu přidej:
měnící se hardware
měnící se podmínky
požadovaná, nepožadovaná a zakázaná řešení
...
Co je však hlavní. Cílem není vytvořit myslící stroje, připravené se vzbouřit, ale mechanismus schopný plnit úkol bez nepřetržité kontroly operátorem.
Naopak si myslím, že cesta předpřipravených algoritmů a výběr který z nich se hodí je lepší.
Představ si, že v chemickém komplexu před výbuchem zůstala jen uklizečka s mobilem. Když se bude řídit instrukcemi výbuch odvrátí, jinak nestihne utéct. Mobilní signál je však špatný a občas vypadne. Uklizečka tedy musí dostat instrukce předem a se zbytkem si poradit. Není šance, že by se naučila rozumět ovládat chemičku, nebo to vymyslela a vyřešila sama. Roboti jsou ovšem zatím ještě mnohem nemotornější a hloupější.
Ostatně i v biologickém světě podobně učí rodiče své potomky(i živočichy biologicky odlišné).
Tak to jste to vzal docela extrémně, pro začátek mnou prezentovanou cestou by se roboti naučili alespoň pořádně chodit, otočit ventilem, otočit klikou, vstát ze země z různých pádových pozice, tedy opět dílčí úkony, ale řízené v komunikaci s neuronovou sítí. To je reálné.
