Hlavní navigace

Názor k článku Proč Linus Torvalds přešel na AMD, kolik ho to stálo a jaké komponenty vybral od Filip Jirsák - "Že místo „CPU“ bylo ještě před chvílí „GPU“?"...

  • Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
  • 29. 5. 2020 17:20

    Filip Jirsák

    "Že místo „CPU“ bylo ještě před chvílí „GPU“?" ... tato část textu je správně.
    Ano, teď už je správně. Ale když jsem ten článek četl, viděl jsem v té větě dvakrát GPU. Četl jsem tu větu dvakrát – když to byla už druhá chyba, říkal jsem si, že už bych to asi měl nahlásit. Nemohu vyloučit, že jsem se dvakrát překoukl a viděl nožičku tam, kde nebyla – ale spíš si myslím, že tam chyba byla, jen už je opravená.

    Upozorňujete na chyby, ale nenavrhujete jak byste si to představoval. […] Kde si mohu přečíst něco delšího od Vás, abych viděl, jak na to správně?
    Víte, že jsem tuhle reakci čekal? Ale nechtěl jsem být zlý a předjímat jí… Vy jste redaktor, já jsem tu jen jako pouhý čtenář. Nemusím umět psát lépe než vy, abych mohl váš článek kritizovat. Stejně jako můžu kritizovat špatné jídlo v restauraci, aniž bych uměl uvařit lepší, můžu kritizovat, že někdo hraje falešně na housle, i když bych na ně nezahrál čistě jediný tón.

    Ono to dle mého souvisí s tím, že si holt stylově nesedíme.
    Ne, tohle není otázka stylu. Tohle je prostě kostrbatý text, nevybroušený jazyk. Ty věty se dají napsat stejným stylem, za použití stejných slov, akorát se uspořádají tak, aby čtenář mohl snadno sledovat tok myšlenek autora.

    Psal jsem: „Dalo by se podrobně vysvětlit, proč přesně se tohle špatně čte.“ Takže na to asi přišla řada.

    Váš text vyjadřuje vaše myšlenky. Ty v tom textu opravdu jsou, v tom není problém. Jenže čtenář ty vaše myšlenky nezná, z textu se je teprve dozvídá. Čeština nemá pevnou pozici slov ve větě, jejich význam určujeme teprve z kontextu. Takže když čtete českou větu, nabíhá v mozku spousta významů, které ten text může mít, a jak čtete dál, některé významy přestanou dávat smysl, tak je čtenář opustí. Jenže někdy je těch variant spousta a jejich prořezávání trvá dlouho – pak je čtení té věty namáhavé, protože čtenář musí dlouho držet v hlavě všechny ty varianty.

    Představte si to třeba jako povodí řeky, když budete postupovat proti proudu. V místě soutoků se říční síť rozvětvuje a můžete si vybrat, kterým přítokem budete postupovat dál. Stejně funguje i text – většina slov představuje takové rozvětvení, a teprve někde dál v textu zjistíte, který z těch přítoků byl ten správný. Vy jako autor víte, k jakému prameni se chcete dostat, takže postupujete přímo od ústí k prameni, soutoky vás nijak nerozhází, protože přesně víte, kterým z přítoků se vydat. Ale čtenář se z každého toho soutoku musí vydat všemi přítoky a jít po nich tak dlouho, dokud podle nějakého dalšího orientačního bodu nezjistí, že tenhle přítok je špatný. Aby se to dobře četlo, je potřeba, aby text čtenáře táhl tím správným směrem, do toho správného přítoku. Aby se nestalo, že jsem začal v Děčíně na Labi, proti proudu jsem už v Českých Budějovicích a zároveň v Hradci Králové a pořád ještě nevím, jestli jsem měl v Mělníce pokračovat Vltavou nebo Labem.

    Teď se dostáváme k té části, kdy navrhuji, jak bych si to představoval. Není to mou povinností, ale řekl jste si o to. Takže jdu do kuchyně ukázat kuchaři, jak by měl podle mne vařit jídlo, když mi nechutnalo.

    Jak se docílí toho, aby čtenář plynul s textem a ty „soutoky řek“ mu čtení nekomplikovaly? Například tak, že se věci, které souvisí spolu, dávají ve větě k sobě.

    I pod plnou zátěží hodnotí Linus chod chladiče jako neobtěžující.
    „I pod plnou zátěží…“ není úplně běžná fráze, ale asi nikdo s ní nemá problém. „I pod plnou zátěží hodnotí Linus…“ Aha, takže se dozvídáme, kdo je pod plnou zátěží – je to Linux. Jsou sice i jiné možnosti, že pod tou zátěží bude někdo jiný, ale ty jsou daleko méně pravděpodobné – to, že je Linus pod plnou zátěží, přece dává smysl, je to u sebe, tak proč uvažovat o jiném významu? V té analogii s řekou je to jako když se v Praze do Vltavy vlévá nějaký potůček. Asi ho zaznamenáte, ale budete dál pokračovat proti proudu Vltavy. „I pod plnou zátěží hodnotí Linus chod chladiče…“ Tady už čtenář lehce znejistí, proč by Linus pod plnou zátěží zrovna hodnotil chod chladiče? „I pod plnou zátěží hodnotí Linus chod chladiče jako neobtěžující.“ A teprve do dočtení celé věty následuje rozuzlení záhady s Linusem pod plnou zátěží. Když je ta věta takhle napsaná, dá se přečíst minimálně dvěma různými způsoby – že je Linus pod zátěží a že je pod zátěží počítač (který v té větě vůbec není zmíněn). Teprve když zapojíme znalosti, že větrák počítače může souviset se zátěží počítače, a hodnocení chodu chladiče má blíž k zátěži počítače než k zátěži Linuse, dostáváme se k rozuzlení. Konečně čtenář chápe, co chtěl autor říci, maže si v mozku myšlenkový model Linuse pod zátěží a nahrazuje ho počítačem (procesorem) pod zátěží.

    Ano, čtenář to nakonec pochopil správně. Ale stálo ho to jisté úsilí, které bylo zbytečné. Nedozvěděl se nic navíc, nebyla to zajímavější formulace – jenom spálil o trošinku víc energie a stále ho to o mikrosekundy více času, protože autor textu si nedal práci s tím, aby text uhladil. Takže to za něj musí udělat každý čtenář.

    Kdyby to byla jedna věta v článku, tak mne ani nenapadne o tom psát. Jenže když je to každá druhá věta, přečtení článku je výrazně namáhavější. Až tak výrazně, že jsem druhou půlku článku s vlastním komentářem autora ani nečetl, a článkům autora se budu dál vyhýbat.

    Problém není ve stylu, ani v obsahu (na to už jsem si zvykl, že ať píšete co píšete, vždycky je to nakonec komentář), je to opravdu jen kostrbatost textu. A neplatí ani argument, který očekávám, že je možná problém ve mně, že neumím pořádně číst – myslím, že čtu docela dost, a že problém je naopak v tom, že ten rozdíl poznám. Pokud někdo sotva přeslabikuje text, bude se mu číst Karel Čapek stejně těžko, jako David Ježek. Mně se ale spousta textů čte lehko.

    A jak tedy ta věta mohla znít? Třeba takhle: „Linus hodnotí chod ventilátoru i pod plnou zátěží jako neobtěžující.“ Použil jsem ta samá slova (jenom jsem nahradil chladič ventilátorem, protože to, co běží a může obtěžovat, není chladič ale ventilátor). Lepší by bylo vyhnout se i tomu spojení „neobtěžující chod“. Třeba: „Podle Linusových slov ho běžící ventilátor neobtěžuje ani při plné zátěži procesoru.“ Nebo: „Linus zhodnotil běh ventilátoru tak, že ho neobtěžuje ani při plné zátěži.“ Nebo: „Ani při plné zátěži ventilátor Linuse hlukem neobtěžuje.“

    Očekávám námitku, že jsem si zvolil tu nejkratší kritizovanou větu a že je přece jasné, v čem byl problém. Tak ještě jednu kritizovanou větu: „Zdali v tom bude chtít ctěný čtenář vidět shodu okolností, nebo úmysl Linuse naznačit firmě Intel, že 10900K je fakt zoufalost, je na vkusu každého soudruha.“ V čem je problém? Máme tu dlouhou hlavní větu s „německým“ přísudkem na konci, a do téhle věty je uprostřed vložená vedlejší věta. Já to chápu, když píšu jak přemýšlím, je to jedna takováhle věta vedle druhé. Ale nepíšu takovéhle věty do článku. Stačí třeba tu hlavní větu přeformulovat tak, aby se vedlejší věta dostala až na konec. Zároveň tím přísudek z německé pozice na konci věty přesunu na začátek, což je přeci jen v českých větách běžnější: „Je na vkusu každého soudruha, zdali v tom bude chtít vidět shodu okolností nebo úmysl Linuse naznačit firmě Intel, že 10900K je fakt zoufalost.“ Všimněte si prosím, že styl zůstal, obsah zůstal – nekritizuju ani jedno ani druhé, kritizuju jen kostrbatost, neplynulost.

    Nekritizuju ten text proto, že bych to sám uměl napsat lépe. Ne, kdybych ten článek psal já (a měl na to ty znalosti, jako máte vy, což nemám), psal bych podobné kostrbaté věty. Někdo má talent, že píše rovnou čtivě, já ten talent nemám. Ale zrovna v tomhle případě to nevadí, protože se dá udělat redakce textu, ty věty se dají učesat, uhladit. Na to žádný talent potřeba není. Stačí si ten text vzít s nějakým časovým odstupem, najít ty složité věta a přeformulovat je. Nepodaří se to vždy, ale většinou ano. Holt je to asi potřeba dělat bez ohledu na to, že už jste napsal deset tisíc textů. Pokud by vám čtivé texty plynuly z klávesnice samy, nemohl byste napsat článek s tolika zubatými větami.

    Mimochodem, to, že autor text přepisuje, není žádná ostuda nebo neumětelství. Dělají to i ti nejlepší spisovatelé, redaktoři kvalitních časopisů články přepisují několikrát, než jsou spolu s editorem spokojeni.