Hlavní navigace

Roztříštěnost linuxových aplikací: existuje jediná správná?

Nemožnost volby mezi mnoha řešeními většině uživatelů fakticky zjednodušuje život. Mají se ale uživatelé majoritních operačních systémů spravovaných jednou korporací opravdu lépe?
David Ježek
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Brave New World

Když ve světě PC existoval MS-DOS, žilo se krásně. Na většinu obsluhy počítače stačila svatá trojice io.sys + msdos.sys + command.com. Kdo chtěl něco uživatelsky přívětivějšího, buď si někde sehnal Norton Commander, nebo využil český M602, nebo v případě nouze o diskový prostor minimalistický Volkov Commander. Pak se věci začaly komplikovat, přišel DOS Navigator (úžasný tím, že místo více než 10 kB konvenční paměti „papal“ za běhu jen 1 kB) a hlavně přišly Windows 3.x a později pětadevadesátky.

I pak se ale žilo hezky. V tomto světě jsme měli Microsoft Office, Internet Explorer, Malování, Průzkumník, či Windows Media Player.

Dnes je to stále ve Windows světě poměrně jasné, byť obraz se již zamlžuje. Na hry se sice používá Steam (tvrzení však už značně skřípe kvůli EA, Epicu, GOG a dalším), na fotky se používá Lightroom (a Photoshop, Češi ze Zoneru nechť odpustí), na bitmapovou grafiku Photoshop, na vektorovou Corel, video se stříhá v Premiere, kód programuje v MS Visual Studiu, jako dvoupanelový správce je etalonem Total Commander (ale spousta lidí si stále vystačí s Průzkumníkem), jediný správný kancl balík se jmenuje Microsoft Office.

Bývaly doby, kdy jediným správným přehrávačem hudby byl Winamp, jediným správným prohlížečem zase Internet Explorer (jehož úlohu dnes víceméně převzalo Chrome, případně jeho odvozeniny jako Edge). Ale hlavně tu máme jediné správné GUI systému, do kterého se pokud možno vůbec nezasahuje a u nějž si maximálně člověk vybírá z několika barevných schémat vzhledu.

Zkrátka pokud se podíváme na svět majoritní PC platformy očima běžného uživatele mimo IT obor, pak vedle výchozí výbavy Windows slyšel tak maximálně o Chrome, Zoneru, Photoshopu, občas zavadíte o někoho s povědomím o VLC a samozřejmě z historie bychom mohli vylovit právě Winamp, vypalovací software Nero Burning ROM, tu a tam si ještě někdo nadšený do filmů vzpomene na DVD Shrink, ale to už jsme na konci seznamu.

Přitom nelze tvrdit, že by šlo o nějak výjimečně skvělé aplikace od Microsoftu, popravdě řečeno třeba Windows Media Player 7.x byla skutečná hrůza, avšak i tak jsem za život potkal nenulové množství lidí, kteří s ním byli spokojeni. Zpravidla ale jen díky tomu, že jim někdo zkušenější doinstaloval příslušné kodeky „DivX éry“.

Tak či onak, existuje poměrně velké množství lidí, kteří prostě od konce 90. let používali Internet Explorer a jednoho dne jej nahradili za Google Chrome. A neměli mezitím ani jediný den s Firefoxem či Operou a světě div se, ti lidé stále žijí a nemají žádné trvalé psychické následky. Samozřejmě se z nich ale poslední dekády obvykle rekrutují lidé, jejichž PC startuje několik minut a je zcela „zahnojeno“ bloatwarem, protože na vše klikají bez rozmyšlení a jediné tlačítko pro slušné lidi dle nich nese popisek ANO, či OK. A roku 1995 se jejich pozadí ve Windows změnilo na světle zelenou, roku 2001 získal jejich systém pozadí s fotkou krajiny a modré lišty, v roce 2012 se jim nabídka Start změnila v celoobrazovkový přehled dlaždic a dnes si víceméně v poklidu fungují v desítkách.

Nebudeme tu zastírat, co všichni dobře víme. Tito lidé vlastně nemají se svým IT téměř žádné starosti, protože kdykoli se něco rozbije, kdykoli jim něco přestane fungovat, kdykoli odkliknou něco špatného, vždycky mají v okruhu svých blízkých někoho, kdo to umí spravit. Pravděpodobně tebe, kdož čteš tyto řádky.

Tisíc malých revolucí v Linuxu

Linux mezi výše nastíněnými léty cca 1990 až 2015 prodělal podstatně složitější vývoj. No, raději od roku 1991, přesněji řečeno nejdříve od 17. září 1991. Na KDE jsme si počkali do roku 1996 (totéž platí pro Xfce) a rozhodně v první verzi nepřipomínalo své verze pozdější. GNOME se objevilo až roku 1999. LXDE přišlo v roce 2006 a tímto výčtem pomíjím myriády dalších desktopů či Xkových GUI (Blackbox, IceWM, WindowMaker, …, MATE, Cinnamon, …). Už tato čtveřice stačí na prosté konstatování: nic jako jediné stálé uživatelské rozhraní zde neexistuje. Neexistuje ani v rámci jednoho typu, viz GNOME 2 a GNOME 3, Změny s každou hlavní verzí KDE, transformace LXDE na LXQt atd.

Toto vše je pro běžného nepočítačového uživatele matoucí. On chce prostě pracovat se svým počítačem nějakým sobě známým způsobem, nikoli objevovat úchvatnost odlišného konceptu á la (například) i3wm. Ale zase skousne určité změny, pokud nejsou o moc bolestivější než generační skok u Windows (tedy například bylo obvykle snadnější uživatele Windows XP převést na Kubuntu než Windows 8, pokud neměl nějakou zásadní aplikaci pro Windows, jejíž náhrada či absence nebyla možná).

Proto je skvělé, že do neustále se ve vysokém tempu měnícího světa Linuxu probublaly LTS verze (Linuxu, Ubuntu, KDE, Firefoxu, …).

Neustálé změny

Dobře tedy, zkusme si představit modelového dlouholetého uživatele Linuxu. Jednoho dne přešel z KDE na GNOME. O několik let později s příchodem GNOME 3 raději přešel na Xfce. S vlekoucím se vývojem Xfce a rostoucím množstvím článků vychvalujících nové KDE se zase vrátil ke KDE 5.

Jelikož ne vždy vypadaly Qt aplikace v GNOME dobře a GTK aplikace v KDE dobře (vzpomeňme, že dobrý vzhled LibreOffice v KDE se řeší jak ze strany LibreOffice, tak ze strany KDE), uživatel stále bojoval s kompromisy, pořád řešil přehrávač hudby, zápasil se správcem souborů a podobně. A například pokud dnes sedí v KDE, je třeba rád, že se může navrátit ke svému oblíbenému přehrávači Audacious, který nedávno přešel z GTK na Qt. Jeho kolega dlící po léta v GNOME ale takovým nadšením jistě nepřekypuje, ostatně vedle samotného vzhledu v jiném grafickém frameworku je tu i otázka závislostí daného balíčku a nezřídka také puristická touha mít vše sjednoceno BUĎ na GTK, NEBO na Qt.

Kdo chce dnes pracovat s bitmapovou grafikou na Linuxu, tak se rozhoduje typicky mezi GIMPem (GTK) a Kritou (Qt). S foto editory Rawtherapee a Darktable je to celkem jasné, byť dotazy na změnu se čas od času objevují.

Ostatně, kdo dnes ví, jaké grafické frameworky používají na Linuxu programy jako Firefox, Chrome, VLC, HandBrake či jiné. Na Windows je to celkem jasné. Ať již zde program staví na GTK, GNOME, Windowsích API či čemkoli jiném, víceméně vždy platí, že tvůrci tohoto rozhraní se sami postarali o to, aby aplikace v něm napsané vypadaly za majoritní OS platformě dobře, resp. jako zcela nativní.

Těch změn je příliš mnoho. A aby toho nebylo málo, čas od času se v linuxovém světě tu razantněji, tu pozvolněji prosadí nějaká revoluční změna. Jednou to byly balíčkovací systémy jako DEB a RPM, o léta později pro změnu jejich principiální opak v podobě Flatpaku či Snapu (dodejme i AppImage). Jednou to vypadá, že tu s námi bude ALSA navěky, ale pak přijde jeden člověk a najednou (téměř) všichni nasazují PulseAudio a ostatní tvůrci se tomu musejí přizpůsobit. O systemd jistě netřeba více se rozepisovat, podobně jako o Waylandu.

A při každé takové změně se někteří rozhodnou zakonzervovat na tom, co jim až dosud vyhovovalo, vedle čehož shledávají onu novinku za horší. A tak vznikají všechny ty MATE, všechny ty Devuany, všechny ty Lomiri atd.

Repeat fork until…

V minulosti jsem vícekrát zaslechl názor, že smysl forkovat má jen projekty do určité velikosti. Že projekty příliš komplexní se nedají utáhnout v menším množství lidí. To je částečně pravda v tom smyslu, že když projekt dříve realizovaný 50 vývojáři najednou forknou (či převezmou) vývojáři čtyři, je jen otázkou času, kdy nastanou existenční problémy. Vývojáři mají tendenci dělat takové hloupé věci jako měnit názor a například a) přejít k nástupnickému projektu toho svého, nebo b) dokonce forknout fork. Anebo dělají věci ještě vpravdě šílenější jako třeba zakládání rodin, výroba potomstva, kupování nemovitostí na hypotéky, vyzvedávání z kroužků.

Pak se může stát, že jejich báječná vize za zlepšení světa, když jim bylo 25 let, se ve 35 letech promění v usedlý život s prací v korporátu za násobně větší příjem do rodinné mošničky a ochabnutí zájmu o hektičnost světa open-source. A najednou je kouzlo ladění Gentoo k dokonalosti s perfektní znalostí, co který soubor, co která položka konfigurace představuje, pryč. Najednou je i to LTSkové Ubuntu fajn, protože manželka je ochotna to používat (a dokonce se jí to i líbí) a děti aspoň nevysedávají u her ze Steamu (na to mají Android).

Jestli něco přineslo Ubuntu do světa Linuxu ze světa Windows a macOS, pak je to právě to zjednodušení absencí voleb. Nabídlo jedno GUI, nabídlo jeden instalační nástroj, nabídlo jeden přehrávač hudby, jeden přehrávač videa, jeden prohlížeč. Jeden způsob, jak věci dělat. Sice neochudilo o možnost změny (naopak), ale přišlo s rozumně a vhodně poskládaným celkem, u nějž platí totéž co třeba kdysi u Windows XP: průměrný smrtelník bude spokojen a nebude mít potřebu poohlížet se po alternativách.

Vlastně je to tatáž snaha, se kterou přišlo GNOME 3.xx a kterou od té doby stále akcentuje i třeba těmi matoucími názvy aplikací, kdy pro práci se soubory má Soubory, pro videa má Videa, pro software zase Software či pro web prostě Web atd.

Díky Ubuntu či GNOME se dnes uživatelé Windows nemají nijak zásadně lépe, než se mohou mít uživatelé Linuxu. Je skvělé, že existují systémy, kde je vše uživateli naservírováno v předžvýkané, avšak chutné a vzhledné podobě.

tip_Ansible

Ale stejně tak je skvělé, že tohle někteří vývojáři a uživatelé nedokáží přenést přes srdce a ke každé takové „jediné správné volbě“ existuje nejméně jeden fork, nejméně jeden fork forku a nejméně 10 jiných alternativ, z nichž nejméně čtvrtina má také své forky, nebo je forkem sama o sobě. Pro běžného smrtelníka je to přehledné asi jako pravidla silničního provozu na křižovatce v Bombaji, ale jemu prostě nikdy nevysvětlíte, že „když to nic nechce, použij Handbrake, když to chce jen trochu, tak Avidemux a když je toho vagón, tak ffmpeg“.

Jediná správná aplikace na danou oblast činnosti nikdy existovat nebude a neexistuje ani ve Windows. To se jen Satyovi a spol. daří v běžném lidu udržovat dojem, že tomu tak je, ač „členové vnitřní strany“ vědí skutečnost. Není to roztříštěnost, je to diversita a tu svět IT potřebuje možná víc než cokoli jiného. Protože jak pravil už Charles Darwin, ideálně hlasem Leonarda Nimoye: „Nepřežije nejsilnější ani nejinteligentnější, ale ten, kdo se nejlépe přizpůsobuje změnám.“