Hlavní navigace

Soudní dvůr EU: vkládání videa do stránek může porušovat autorský zákon

19. 3. 2021
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
U Soudního dvora EU padlo významné rozhodnutí, které bude mít dopad na fungování internetových služeb. Zahrnutí obsahu jiného zdroje totiž může vést k porušení copyrightu se všemi jeho důsledky.

Soudní dvůr Evropské unie ve stručnosti rozhodl (viz oficiální český překlad tiskové zprávy, resp. kompletní rozsudek), že pokud vlastník práv provedl či nařídil určité kroky vedoucí k ochraně svého díla před vkládáním do stránek (zde nazýváno framingem) na jiných webových stránkách než které mají jeho explicitní souhlas se zveřejněním díla, takové vkládání je porušením copyrightu / autorského práva. Rozhodnutí je přitom opakem nezávazného stanoviska, které bylo vydáno v loňském roce.

Zahrnutí obsahu z jiné stránky na stránce vlastní je přitom naprosto běžně používaná technika už desítky let a nejde jen o legendární <iframe> (to by asi více odpovídalo pojetí framingu ve zprávě), ale třeba o přidávání videí z YouTube do článků (to berme jako čistokrevný embedding) či framů s tweety hostovanými na Twitteru či obsahem z Instagramu apod.

Původcem soudního sporu je německá Deutsche Digitale Bibliothek (DDB), největší knihovnická stránka v Německu. Hlavním cílem tohoto projektu je poskytování bezplatného přístupu ke kulturnímu či vědeckému dědictví Německa skrze internet. To pak ve výsledku zahrnuje milióny knih, archívů, obrazů a fotek, skulptur, hudebních souborů, filmů či notových zápisů. DDB sama přitom všechen tento obsah nehostuje, ale odkazuje na jiné instituce, které se projektu účastní, zobrazuje náhledy jejich obsahu jako jakési digital showcase.

Provozovatel DDB, Stiftung Preußischer Kulturbesitz (SPK), přitom má licenční dohodu se zastřešující copyrightovou organizací Verwertungsgesellschaft Bild-Kunst (VG Bild-Kunst), aby tyto náhledy mohl na webu DDB zobrazovat. VG Bild-Kunst ale po DDB vyžadovala, aby přijala technická opatření zamezující třetím stranám ve vkládání těchto náhledových obrázků pomocí web framingu, k tomu se DDB odmítla ve smlouvě zavázat a věc tak přistála u německého soudu.

Ten měl určit, zdali je tento požadavek na prevenci framingu odůvodněný či nikoli. Federální německý soud v rámci vyjasňování výkladu legislativy podal otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, u kterého se tázal, zdali Článek 3(1) v copyrightové směrnici (viz dále) musí být interpretován tak, že vkládání obrázku na webové stránce třetí strany zakládá další komunikaci směrem k veřejnosti (či nikoli).

Soudní dvůr Evropské unie tedy před pár dny rozhodl, že takové vkládání opravdu představuje komunikování směrem k veřejnosti a jako takové tudíž vyžaduje svolení vlastníka autorských práv / copyrightu.

V rozhodnutí se uvádí (volně přeloženo), že „když držitel práv požaduje po zájemcích o licenci zavedení opatření proti framingu, aby dílo nemohlo být zpřístupněno na jiných stránkách než stránkách držitele licence, představují původní akt zpřístupnění díla na originální stránce a sekundární akt zpřístupnění díla na jiné stránce pomocí framingu dvě rozdílné komunikace [díla směrem k veřejnosti] a každé jednotlivé zpřístupnění tak musí mít souhlas vlastníka autorských práv / copyrightu.“ Rozhodující je přitom právě to, zdali vlastník práv požaduje taková opatření, či nikoli.

Soud shledal, že vlastníci práv musí mít možnost spolehnout se na ochranu danou Článkem 3(1) evropské směrnice 2001/29 – přesněji řečeno SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti [PDF ke stažení]. Jinak by dle názoru soudu byla narušena spravedlivá rovnováha mezi právem uživatele chráněného obsahu a právy držitelů práv / copyrightu (ta by byla v takovém případě ignorována).

Článek 3 (Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti) obsahuje jako zmíněný 1. bod toto ustanovení: „Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“

Co zaznívá v rozsudku

Ve vlastním rozsudku v uvedené věci je shrnující bod 17:

„Předkládající soud má za to, že pokud jsou náhledy vloženy prostřednictvím framingu na internetové stránky třetí osoby, přičemž jsou obcházeny technologické prostředky ochrany přijaté nebo požadované nositelem práv, takové vložení představuje sdělování nové veřejnosti. Pokud by tomu tak nebylo, právo na sdělování díla veřejnosti na internetu by bylo v rozporu s čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/29 de facto vyčerpáno, jakmile by toto dílo bylo volně zpřístupněno všem uživatelům internetu na internetové stránce se svolením nositele práv, aniž by si tento nositel mohl zachovat kontrolu nad hospodářským využitím svého díla a zajistit přiměřenou účast na jeho užívání k hospodářským účelům.“

Navazuje neméně důležitý bod 18:

„Avšak vzhledem k tomu, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) má pochybnosti o odpovědi na tuto otázku s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se framingu (usnesení ze dne 21. října 2014, BestWater International, C‑348/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2315) a svobody projevu a informací zaručené článkem 11 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) v digitálním kontextu (rozsudek ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, bod 45), tedy judikaturu, z níž vyplývá, že hypertextové odkazy přispívají k řádnému fungování internetu, jakož i k výměně názorů a informací, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku.“

Otázka: „Představuje vložení díla, které je se svolením nositele práv dostupné na volně přístupných internetových stránkách, na internetové stránky třetí osoby, uskutečněné prostřednictvím takzvaného framingu, sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, pokud při tomto vložení dochází k obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval nositel práv?“

Dále se již rozhodnutí soudu zabývá v téměř 40 dalších bodech právě podstatou, mechanismy a důsledky toho, co touto předběžnou otázkou chce německý soud získat v odpovědi Evropského soudu. Odpověď završuje poslední 55. bod:

„S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, prostřednictvím techniky framingu na jiné internetové stránky třetí osoby, pokud při tomto vložení dochází k obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval tento nositel, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.“

Finální znění rozhodnutí soudu je ty opačné oproti předběžnému zjištění a zní v oficiálním českém překladu (jednacím jazykem byla němčina) takto:

„Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, prostřednictvím techniky framingu na jiné internetové stránky třetí osoby, pokud při tomto vložení dochází k obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval tento nositel, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.“

Možné důsledky

Podstatné informace máme tyto: Framing (nebo chcete-li embedding) jako takový není zakázán. Jen je nově stanoveno, že ten, kdo zahrnuje do své webové stránky obsah třetí strany, aniž by s ní měl explicitně sám vyjednány licenční podmínky, by si ideálně měl být jist, že vlastník práv nevyžaduje po původním zdroji zveřejněného díla ochranu proti framingu (embeddingu). Takové zahrnutí obsahu je považováno za sdělení díla veřejnosti. Protože by jinak původní zdroj zveřejnění mohl dostat do problémů (a sebe vlastně také).

Hůře je na tom pravděpodobně právě ten, kdo je původním vystavitelem díla na internetu, na něž má licenční smlouvu s vlastníkem práv, pokud vlastník práv vyžaduje ochranu proti framingu. To pokud je zde stěžejní. Pokud vlastník takovou ochranu nevyžaduje, problém nenastává. Pokud ano, má držitel licence na zveřejnění díla povinnost na své stránce toto dílo ochránit proti framingu (ať už to po technické stránce znamená cokoli).

Dovolte mi závěrem nastínit myšlenku: představte si službu Youtube (a pokud toto Youtube neumožňuje, tak nějakou jí podobnou, která ano). Představte si, že na ní jako tvůrce obsahu můžete nastavit licenci tak, že pouze na Youtube smí být obsah přehráván. V takovém případě by dle nového rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie musel Youtube zajistit, aby kód videa, kód přehrávače nemohl být vložen na jinou stránku ve funkčním stavu, resp. zajistit nemožnost i třeba vložení celé stránky jako  <iframe>.

Hacking tip

Podobné principiálně platí i pro fotografie ve vyhledávání obrázků na Google. Mě se to jeví tak, že nyní Google nevystačí s pouhou poznámkou Na obrázek se mohou vztahovat autorská práva, protože už samotným zobrazením náhledu obrázku z jiného webu působí potenciální problém tomuto webu, pokud ten zveřejňuje dílo jiného držitele práv. K tomuto se váže bod 25 rozsudku, který cituje bod 120 vyjádření generálního advokáta v této věci: „…změna velikosti zobrazení dotčených děl nehraje roli při posuzování existence sdělování veřejnosti, pokud jsou originální prvky těchto děl vnímatelné…“

Opravdu nás čeká boj v tvorbě webů, aby svým kódem zamezovaly Googlu vkládat obrázky ze svých stránek ve výsledcích vyhledávání? Možná jsou mé úvahy chybné, nejsa právník.

Autor článku

Příznivec open-source rád píšící i o ne-IT tématech. Odpůrce softwarových patentů a omezování občanských svobod ve prospěch korporací.