Hlavní navigace

Svobodná kultura: Sběrači

Adam Hazdra 11. 8. 2008

Český překlad knihy Lawrence Lessiga s názvem Free Culture zdárně pokračuje. Dnes vám nabídneme překlad další kapitoly, která pojednává o problémech archivace moderních médií. Uživatel si totiž obvykle nemůže být jist, zda nabízejí ve svých archivech stále tytéž informace jako v nedávné minulosti.

Následující text je další kapitolou knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz/Ma­in/FreeCulture, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát.

Velký kus práce na textu odvedli Dominik Opatrný a Martin Doucha. Díky!

Kapitola devátá: Sběrači

(Verze z 2. srpna 2008, překlad Dominik Opatrný, úpravy tomasskrdlantecncz, kodl, M. Doucha, Adam; za pomoc se spamem díky uživatelům ESE, Dan1, Ean-code, Kit, huan, Radek a Kratochvíla)

V dubnu 1996 začaly miliony „robotů“ – počítačových programů určených k „prolézání“, neboli automatickému prohledávání internetu a kopírování jeho obsahu – procházet web. Tito roboti kopírovali informace z internetu stránku po stránce na malou skupinu počítačů umístěných v jednom sklepě ve čtvrti Presidio v San Franciscu. Jakmile roboti prolezli celý Internet, začali znovu. Znovu a znovu, každé dva měsíce tyto programy zkopírovaly a uložily Internet.

Do října 2001 roboti sesbírali kopie z více než pěti let. A při malé tiskové konferenci v Berkeley v Kalifornii byl archiv, který tyto kopie vytvořily, Internetový archiv, otevřen světu. Pomocí technologie „Stroj času“ (the Way Back Machine) můžete zadat adresu webové stránky a uvidíte všechny její kopie od roku 1996 včetně jejích změn. (Archiv zde, pozn. překl.)

To by na internetu ocenil především Orwell. V dystopii popsané v románu 1984 byly staré noviny neustále aktualizovány, aby se zajistilo, že se současné názory schválené vládou nedostanou do rozporu s předchozími zprávami. Tisíce zaměstnanců neustále přepisovaly minulost, takže se nedalo zjistit, zda článek otištěný v dnešních novinách byl skutečně ze dneška.

S internetem je to stejné. Když dnes jdete na webovou stránku, nemůžete vědět, jestli současný obsah je stejný jako při minulé návštěvě. Stránka může vypadat stejně, ale snadno může mít jiný obsah. Internet je jako Orwellova knihovna – neustále přepisovaný bez spolehlivých záznamů.

Tedy alespoň než se objevil „Stroj času“. S Internetovým archivem uvnitř Stroje času můžete vidět, jaký Internet byl. Máte možnost vidět, co si pamatujete. A co je snad ještě důležitější, máte také možnost vidět i to, co si nepamatujete a co by ostatní chtěli, abyste zapomněli.

Bereme jako samozřejmé, že se můžeme vrátit a znovu si přečíst, co si pamatujeme. Například noviny. Kdybyste si chtěli prostudovat reakce vašich regionálních novin na rasové nepokoje ve Watts roku 1965 nebo příkaz Bulla Connora použít vodní děla roku 1963, mohli byste zajít do místní knihovny a přečíst si tehdejší noviny. Tyto noviny pravděpodobně existují na mikrofilmu. Pokud budete mít štěstí, budou i v papírové podobě. V každém případě máte díky knihovně možnost vrátit se a vzpomenout si – nejen na to, co se hodí ostatním, ale na něco blízkého pravdě.

Říká se, že kdo se nepoučí z dějin, je odsouzen k jejich opakování. To není úplně správně. Všichni zapomínáme dějepis. Hlavní je, jestli máme možnost vrátit se a znovu zjistit, co jsme zapomněli. Přesněji řečeno, otázkou je, jestli díky objektivní minulosti k sobě zůstaneme upřímní. Knihovny k tomu pomáhají tím, že sbírají obsah a uchovávají ho pro školáky, badatele, babičky. Svobodná společnost to potřebuje.

Internet byl výjimkou v tomto předpokladu. Než přišel Internetový archiv, neexistoval žádný způsob, jak se vrátit zpět. Internet byl typickým příkladem pomíjivého media. A přece začíná být stále důležitější ve formující se a reformující se společnosti, aby byl v určité historické podobě zachován. Je to bizarní představa, že máme spousty archivů novin z malých městeček z celého světa, a přitom existuje jen jedna kopie internetu – a ta je uchovávána Internetovým archivem.

Zakladatelem tohoto archivu je Brewster Kahle. Kahle, úspěšný počítačový vědec, se následně stal velice úspěšným internetovým podnikatelem. V 90. letech se rozhodl, že má dost obchodních úspěchů. Bylo na čase být úspěšný nějak jinak. Proto začal několik projektů zaměřených na uchovávání lidských vědomostí. Internetový archiv byl pouze prvním z projektů tohoto internetového Andrewa Carnegieho. (A. Carnegie byl významným americkým podnikatelem a filantropem; více zde, pozn. překl.) Archiv měl do prosince 2002 přes 10 miliard stran a přibýval asi o miliardu stran za měsíc.

Stroj na cestu do minulosti je největším archivem lidských vědomostí v lidské historii. Na konci roku 2002 měl „dvě stě třicet terabytů dat“ – a byl „desetkrát větší, než Knihovna Kongresu“. A to byl pouze první z archivů, které se Kahle rozhodl vybudovat. Kromě Internetového archivu vytvářel Kahle také Televizní archiv. Televize je, jak se ukazuje, ještě pomíjivější médium než internet. Zatímco většina z kultury dvacátého století byla postavena na televizi, jen malinký zlomek z této kultury je dnes každému přístupný ke shlédnutí. Vanderbiltská univerzita – díky zvláštní výjimce z autorských práv – zaznamenává každý večer tři hodiny zpráv. Tento obsah se indexuje a je za velice malý poplatek k dispozici badatelům. „Ale kromě toho je [televize] téměř nedostupná,“ řekl mi Kahle. „Kdybyste byl Barbarou Walters, mohl byste získat přístup [k filmům], ale co když jste jen student?“ Jak Kahle říká:

Vzpomínáte si, kdy se střetli Dan QuayleMurphy Brownovou? Vzpomeňte si na ten ping-pongový surrealistický zážitek politika, který se střetl s fiktivní televizní postavou? Pokud byste byl studentem, který se tím chce zabývat, a chtěl byste získat tyto oboustranné výroky, tu šedesátiminutovou epizodu, která následovala, (…) bylo by to téměř nemožné (…) Tyto materiály téměř nejsou k nalezení…

A proč vlastně? Proč ta část naší kultury, která je zaznamenána v novinách, zůstává neustále dostupná, zatímco ta část, která je zaznamenána na videokazetě, není? Jak to, že jsme vytvořili svět, kde badatelé, kteří se snaží porozumět vlivu médií na Ameriku devatenáctého století mají lehčí práci než badatelé, kteří se snaží pochopit vliv médií na Ameriku dvacátého století? Částečně je to kvůli zákonům. Majitelé autorských práv byli v začátcích amerického zákona o autorských právech povinni uložit kopii svého díla v knihovně. Účelem těchto kopií bylo usnadnit šíření znalostí a zajistit, aby kopie díla byla po ruce ve chvíli, kdy vyprší autorská práva, aby mohli ostatní k dílu přistupovat a kopírovat ho.

Tato pravidla se týkala i filmu. Ale v roce 1915 udělila Knihovna Kongresu filmu výjimku. Film mohl být být chráněn pouze pod podmínkou, že byl takto uložen. Ale filmaři dostali povolení si uložené filmy vypůjčit – na neomezený čas a bez poplatku. Jen v roce 1915 bylo více než 5,475 filmů uloženo a „vypůjčeno“. Takže až autorská práva vyprší, nebude žádná z knihoven držet ani jednu kopii. Kopie jsou – pokud vůbec existují – v knihovně filmové společnosti.

To samé obecně platí i o televizi. Televizní vysílání nebylo původně chráněno autorským právem – neexistoval způsob, jak zachytit vysílání, takže neexistoval strach z „krádeže“. Ale když technologie umožnila zachycení, televizní společnosti se začali čím dál více opírat o zákon. A zákon od nich požadoval, aby z každého vysílání pořídili kopii, aby mohlo být jejich dílo „chráněno autorským právem“. Ale tyto kopie jednoduše uchovávaly televizní společnosti. Žádná knihovna na ně neměla právo; vláda je nepožadovala. Obsah této části americké kultury je prakticky neviditelný pro kohokoliv, kdo by se chtěl podívat.

Kahle se rozhodl to napravit. Před 11. zářím 2001 začal spolu se svými spojenci nahrávat televizi. Vybrali 20 stanic z celého světa a zmáčkli nahrávací tlačítko. Po 11. září již pracoval Kahle s desítkami dalších, vybrali dvacet stanic z celého světa a od 11. října 2001 zpřístupnili to, co pokryli od 11. září zdarma na internetu. Kdokoliv mohl sledovat, jak zpravodajské relace z celého světa pokrývaly události dne.

Kahle měl stejnou myšlenku i s filmem. Spolupracoval s Rickem Prelingerem, jehož archív filmů zahrnoval téměř 45 000 „pomíjivých filmů“ (tedy jiných než hollywoodských filmů – filmů, které nebyly nikdy chráněny autorskými právy) a založil Filmový archiv. Prelinger nechal Kahla pro tento archiv digitalizovat 1300 filmů a vystavit je na internet ke stažení zdarma. Prelinger’s je komerční firmou, která prodává kopie těchto filmů na vystřihování záběrů (stock footage, pozn. překl.). Firma zjistila zajímavou věc: poté, co jich zpřístupnili dostatečné množství zdarma na internetu, jejich prodeje záběrů prudce vzrostly. Lidé mohli snáze najít materiál, který chtěli použít. Někteří ten materiál stáhli a sami si udělali filmy. Jiní nakoupili kopie, aby umožnili zpřístupnění dalších filmů. Archiv ale každopádně umožnil přístup k důležitým částem naší kultury. Chcete vidět kopii filmu „Skrč se a kryj se“ (Duck and cover, více zde, pozn. překl.), který vysvětlovat dětem, jak se mají zachránit uprostřed jaderného výbuchu? Jděte na archive.org, kde si můžete během několika minut stáhnout film – zdarma.

I zde zpřístupňuje Kahle část naší kultury, ke které by bylo jinak obtížné se dostat, pokud by to vůbec šlo. A to je další částí naší ztráty historie, kterou se vyznačuje dvacáté století. Zákon nepožaduje, aby tyto kopie někdo uchovával, nebo aby je uložil v nějakém archivu. Proto neexistuje žádná snadná cesta, jak se k nim dostat.

Jde o přístup, ne o cenu. Kahle chce poskytnout volný přístup k těmto datům, ale také chce umožnit ostatním, aby přístup k nim prodávali. Jeho cílem je zajistit konkurenci v přístupu k této důležité součásti naší kultury. A to ne během komerčního života tvůrčího majetku, ale během druhého života, který mají všechny tvůrčí majetky – nekomerčního života.

Tento bod bychom měli lépe prozkoumat. Každý tvůrčí majetek prochází různými „životy“. Ve svém prvním životě, pokud má autor štěstí, se obsah prodává. V takových případech je autor úspěšný na komerčním trhu. Drtivá většina tvůrčího majetku nedosáhne takového úspěchu, některé však ano. Pro tento obsah je komerční život velice důležitý. Bez tohoto komerčního trhu by podle mnohých bylo mnohem méně tvořivosti.

Ve chvíli, kdy komerční život tvůrčího majetku skončil, znala naše společnost vždy ještě druhý život. Noviny donesou zprávy každého dne k prahům Ameriky. Hned druhý den se používají na balení ryb, jako vycpávka krabic s křehkými dary nebo se z nich vytváří archiv poznatků o historii. V tomto druhém životě může obsah nadále informovat, ačkoliv se už tato informace neprodává.

To samé platilo vždy i o knihách. Kniha bývá rozebrána velice rychle (dnes je to v průměru asi po roce). Když je rozebrána, může se prodávat v antikvariátech, aniž by majitel autorských práv cokoliv dostával, může být ukládána v knihovnách, kam si jí přicházejí mnozí přečíst, dokonce zdarma. Antikvariáty a knihovny jsou tedy druhým životem knih. Tento druhý život je obzvláště důležitý pro rozvoj a stabilitu kultury.

Přitom je zajímavé, že žádný předpoklad týkající se stabilního druhého života tvůrčího majetku již neplatí o nejdůležitějších oblastech populární kultury ve dvacátém a jednadvacátém století. Pro ně – televizi, filmy, hudbu, rádio, internet – neexistuje garance druhého života. S těmito součástmi kultury je to, jako kdybychom nahradili knihovny obřími knihkupectvími Barnes & Noble. V této kultuře není přístupné nic jiného, než požaduje určitý omezený trh. Mimo něj kultura mizí.

Po většinu dvacátého století za to mohly finanční důvody. Shromažďovat a zpřístupňovat všechny televizní pořady, filmy a hudbu by bylo příšerně drahé: cena analogových kopií je mimořádně velká. Takže, ač by tehdy zákon v principu omezoval Brewstera Kahla v kopírování celé kultury, skutečná omezení by byla finanční. Tržní mechanismy způsobily, že bylo nad lidské možnosti udělat něco s touto pomíjivou kulturou; dopad zákona byl v praxi malý.

Nejdůležitějším rysem digitální revoluce je snad právě to, že poprvé od časů Alexandrijské knihovny je proveditelná představa postavení archivů, které pojmou všechno, co vyprodukovala kultura nebo bylo veřejně šířeno. Technologie nám umožňují představit si archiv všech vydaných knih a čím dál více umožňují i představit si archiv všech pohyblivých obrázků a zvuku. Rozsah tohoto potencionálního archivu je něco, co jsme si doposud nebyli schopni představit. Lidé jako Brewster Kahle o tom v naší historii snili; ale nyní jsme poprvé dosáhli toho, že je tento sen uskutečnitelný. Jak to popisuje Kahle:

Zdá se, že na světě je okolo dvou nebo tří milionů nahrávek hudby, které vůbec vznikly. Existuje okolo sta tisíc filmů do kin… a zhruba od jednoho do dvou milionu filmů [uvedených] během dvacátého století. Existuje okolo dvaceti šesti milionů různých titulů knih. To všechno by se vešlo na počítače, které by se vešly do této místnosti a mohly by být pořízeny malou společností. Nacházíme se tedy v přelomové době. Vše směřuje k všeobecnému přístupu k datům. A na něm založená příležitost vést odlišný život, jakým je (…) fantastická. Mohla by to být jedna z věcí, na kterou by lidstvo bylo nejvíce hrdé. A to stejně, jako na Alexandrijskou knihovnu, dopravení člověka na měsíc a vynález knihtisku“.

Kahle není jediným knihovníkem. Internetový archiv není jediným archivem. Ale Kahle a Internetový archiv naznačují, jaká by mohla být budoucnost knihoven. Kdy skončí komerční život tvůrčího vlastnictví, nevím. Ale stane se to. A ať už se to stane kdykoliv, Kahle a jeho archiv poukazují na svět, ve kterém poznání a kultura zůstávají neustále dostupné. Někteří se tomu budou snažit porozumět; někteří to budou kritizovat. Někteří toho využijí, jako to udělal Walt Disney, aby znovu vytvořili minulost pro budoucnost. Tyto technologie slibují věci, které se staly nepředstavitelnými pro naši minulost. Technologie digitálního umění by mohla znovu uskutečnit sen o Alexandrijské knihovně.

Technici tak odstranili finanční náklady na postavení takového archivu. Ale právní náklady zůstávají. Protože jakkoliv můžeme volat po těchto „archivech“, jakkoliv se představa „knihovny“ může zdát hřejivou, „obsah“, který se sbírá do těchto digitálních úložišť, je také něčí „majetek“. A majetkové právo omezuje svobody, kterých by Kahle a ostatní požívali.

Našli jste v článku chybu?

27. 12. 2008 16:55

lupus (neregistrovaný)
Na tomhle blogu se o vas pise... :)
http://bj.eiecon.net/?p=241

16. 8. 2008 6:55

mila (neregistrovaný)
to by se pak tykalo aktualnosti a ne pravosti, si myslim
Podnikatel.cz: Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Lupa.cz: Levný tarif pro Brno nebude. Radní: je to kartel

Levný tarif pro Brno nebude. Radní: je to kartel

Lupa.cz: Kdo pochopí vtip, může jít do ČT vyvíjet weby

Kdo pochopí vtip, může jít do ČT vyvíjet weby

DigiZone.cz: Recenze Westworld: zavraždit a...

Recenze Westworld: zavraždit a...

Vitalia.cz: Jmenuje se Janina a žije bez cukru

Jmenuje se Janina a žije bez cukru

Lupa.cz: Insolvenční řízení kvůli cookies? Vítejte v ČR

Insolvenční řízení kvůli cookies? Vítejte v ČR

Podnikatel.cz: 1. den EET? Problémy s pokladnami

1. den EET? Problémy s pokladnami

Vitalia.cz: Spor o mortadelu: podle Lidlu falšovaná nebyla

Spor o mortadelu: podle Lidlu falšovaná nebyla

Podnikatel.cz: Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Měšec.cz: U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

Měšec.cz: Jak levně odeslat balík přímo z domu?

Jak levně odeslat balík přímo z domu?

Měšec.cz: Zdravotní a sociální pojištění 2017: Připlatíte

Zdravotní a sociální pojištění 2017: Připlatíte

Lupa.cz: Proč firmy málo chrání data? Chovají se logicky

Proč firmy málo chrání data? Chovají se logicky

Měšec.cz: Golfové pojištění: kde si jej můžete sjednat?

Golfové pojištění: kde si jej můžete sjednat?

Podnikatel.cz: K EET. Štamgast už peníze na stole nenechá

K EET. Štamgast už peníze na stole nenechá

Vitalia.cz: Říká amoleta - a myslí palačinka

Říká amoleta - a myslí palačinka

Lupa.cz: Co se dá měřit přes Internet věcí

Co se dá měřit přes Internet věcí

Měšec.cz: Jak vymáhat výživné zadarmo?

Jak vymáhat výživné zadarmo?

DigiZone.cz: Flix TV má set-top box s HEVC

Flix TV má set-top box s HEVC

120na80.cz: Horní cesty dýchací. Zkuste fytofarmaka

Horní cesty dýchací. Zkuste fytofarmaka