Tar není pro úplně všechny distribuce stejný, ale na drtivé většině distribucí ACL zachovává. Neumím si představit zálohování (k němuž byl tar stvořen) bez uchování ACL.
Jediný problém můžete spatřovat v ukládání ACL do archivu, takže je potřeba na různých strojích zachovávat stejná UID a GID nebo si potom findem prohrnout výsledek roztarování a 'přemapovat' na správná čísla.
Podle mych zkusenosti tar(y) vetsinou ACL neumi.
Dalsi problem je, ze si nektere tary navzajem nerozumi. Nektere tar(y) napriklad maji prepinace na zmenu endianu a jine ne. Na to je treba dat pozor pokud prenasite data treba z AIXu na IRIX. Dalsi chutovkou je velikost bloku na pasce bez ktereho se neobejdete - pokud ho neznate, tak nic neprectete. Uz jsem se setkal i s tim, ze jsem nektere soubory z taru neprecet, protoze jmena souboru byla prilis dlouha a gnu tar s nimi pracoval jinak nez ibm tar. Dneska je asi nejjdnodussi vypalit data na CD/DVD a zapomenout na problemy s paskama.
dalsi problem taru jsou treba nazvy souboru v cestine, nebo nemcine. Naivne jsem si chtel zazalohovat jiny OS ;-), tar archiv se vytvoril, ale pri rozbalovani se inkriminovane soubory nerozbalily. Komicke bylo, ze stejny tar.archiv
se v TotalCommanderu bezproblemu rozbalil.
Data mezi ruznymi unixy jsem tarem neprenasel, ale mezi ruznymi Linuxy tak cinim velice casto.
Vetsinou zalohuju, tak jako dneska vetsina, na CDR a CDRW media, na pasku nikdy. Nicmene i na CD se tar hodi, protoze zachovava atributy souboru, kdezto samotne soubory na CD by byly vsechny executable a readnoly coz je ptinejmensim neprakticke. Stejny problem jako u CD vznika pri ukladani na sdileny adresar skrze protokol SMB. Takze tar ma velky vyznam i bez ucasti jakehokoliv paskoveho zarizeni. Nehlede na to, ze s jednim souborem se snaze manipuluje nez s velkym mnozstvim malych.
