Vlákno názorů k článku Unununium od Tomas - Článek nám říká že začneme v novém systému...

Článek nám říká že začneme v novém systému užívat ostatní moduly pro sdílení úloh toto dělá již Windows a jak to vypadá asi nemusím říkat . Raději by měli vymyslet systém kde bude každé aplikaci přidělen samostatný prostor v paměti a sdílet se bude né do registrů ale do jádra které nebude na aplikacích vůbec závislé . Výsledek by byl nárůst nároku na paměť cca z 256 Mb na 2048Mb což by nebyl dnes problém vše by šlo uvnitř ram a ve virtuálních jádrech jako spuštěné samostatné systémy například pro představu windows 95 nebo Linux jádro ale desetkrát pro deset aplikací . Tím skončí ty nekonečné problémy s registry a jádrem systému protože každá aplikace bude mít systém svůj a jen pro sebe. Namítnete že by to trvalo dlouho to spustit , ale kdo říká že by se to mělo vypínat vždyť ram PO VYPNUTÍ pc může zůstat v chodu a moduly v ní v případě kolapsu znovu restartují , ale jen sami sebe a né systém ostatních modulů . Jenže takový systém by předpokládal přehodnotit dosavadní nahlížení na systém jako na celek a vše by se muselo naprogramovat nově .???!!!

To co popisujete velmi vzdáleně a s velkou dávkou fantazie připomíná koncepci čehosi, čemu se říká exokernel. Ale opravdu velmi vzdáleně, neboť OS dle vašich představ by se hodil maximálně tak k efektivnímu plýtvání prostředky počítače, ale jinak by byl úplně k ničemu (význam pojmů "sdílení do registrů" a "sdílení do jádra" mi poněkud uniká - tím myslíte zhruba co?). Jinak jestli vám to ještě nikdo neřekl, tak samostatný adresový prostor se přiděluje každé aplikaci téměř v každém OS (včetně Linuxu, Windows, OS/2...). Taková ta chyba "obecné porušení ochrany" ve Windows nebo "segmentation fault" v Linuxu bývá způsobena právě pokusem aplikace přistupovat do adresového prostoru, ke kterému nemá přístupová práva.
P.S.: doufám že se nezabýváte programováním :-). A jestli ano, tak stav ve kterém jste tu myšlenku splodil tipuju minimálně na 10 piv ;-)

Rozhodně se nechci přít je to jen nápad přidělit každé aplikaci čistý a samostatný systém tak aby se nemohlo stát to co se jinak děje pořád a to je vzájemné křížení při adresování aplikací v systémech.
Také by to znamenalo že by mohlo na jednom PC současně běžet třeba Windows Linux i MAC a to tak že by spolu komunikovali přes hlavní jádro, které by bylo nezávislé na systému a podporující všechny platformy . Znamenalo by to absolutní svobodu ve volbě aplikací a současně maximální zabezpečení chodu i přístupu k operačním systémů spuštěným jako moduly. Pokud se vám to zdá jako plýtvání tak se o tom můžeme pobavit tak za 5 let kdy 5 Gb ram zřejmě již nebude finanční problém.

"Také by to znamenalo že by mohlo na jednom PC současně běžet třeba Windows Linux i MAC a to tak že by spolu komunikovali přes hlavní jádro, které by bylo nezávislé na systému a podporující všechny platformy ."

To co jste popsal je de facto něco podobného tomu jak pracuje třeba takový Xen. Sice pokud pod ním chcete provozovat OS, který není pro něj upraven (Windows, MacOS X, atp.), musíte mít podporu virtualizace v CPU (AMD Pacifica, Intel VTx), ale pak vám přesně něco takového umožní...

Jenže ten váš nápad v podstatě nic neřeší - jen do počítače zanáší další (zbytečnou, za to ovšem poměrně rozsáhlou a náročnou) mezivrstvu, která nijak nemůže zabránit zkolabování jednotlivé aplikace, ale sama musí být komplikovaným správcem HW prostředků, jehož zhroucení povede ke zhroucení všeho, co stojí nad ním. Do programového vybavení počítače tak akorát přidáte další možný zdroj nestability, toť vše.
Domnívám se, že cesta, kdy k řešení problému, k němuž je postačující pár MB paměti, bude nutné použít paměti o jeden až tři řády více, není tou nejšťastnější.
Například onen zmíněný model exokernelu problém řeší na úrovni tzv. systémových knihoven, ovšem mnohem efektivněji. Ne cestou přidávání mezivrstev a zbytečným duplikováním částí kódu, ale naopak náhradou některých vrstev jádra částmi ze systémových knihoven na základě požadavků té které aplikace.