Hlavní navigace

Úsvit hackerů 11: Čeka, OGPU a soudruzi hackeři

Lukáš Erben 30. 4. 2013

Doposud jsme se v našem příběhu pohybovali takřka výhradně na „západních“ frontách. Přišel tedy čas podívat se, jak vypadal úsvit hackerů v zemi, kde zítra znamenalo již včera, v Sovětském svazu. Spíše než do života geniálních matematiků se ale ponoříme do prehistorie KGB a příběhů rezidentů, agentů a špionů.

Zatímco materiály, fakta a informace o úsvitu hackerů v západním světě představují takřka nekonečný proud informací a dokumentů, který v posledních desetiletích naplnil řadu skvělých knih, dozvědět se podrobnosti o prvních kryptoanalyticích ze země sovětů a jejich úspěších představuje takřka nadlidské úsilí. Zdrojů je zoufale málo a často se o kryptoanalýze, šifrách a jejich prolamování zmiňují v rámci souhrnné historie sovětských tajných služeb či studené války – i když tak můžeme dohledat či odhadnout, odkdy mohli soudruzi číst Japonské depeše PURPLE či zprávy šifrované Enigmou, zda a jakou roli to hrálo například při vedení bojů na východní frontě, se často můžeme jen dohadovat.

Na sklonku 30. let byla KGB (tehdy známá pod zkratkou NKVD) hlavním instrumentem Stalinova Velkého teroru, vůbec největší evropské genocidy, jakou kdy spáchal stát na vlastním obyvatelstvu v době míru. Důstojnický klub v centrále NKVD v moskevské Lubjance neměl dokonce ani tradiční zarámované fotografie bývalých velitelů, protože většina se jich hodila spíše do muzea tortury než do síně slávy. Tři z nich byli popraveni po usvědčení z ohavných zločinů (z nichž řada byla skutečná a některé smyšlené): Genrich Jagoda v roce 1938, Nikolaj Ježov v roce 1940 a Lavrentij Berija v roce 1953. Čtvrtý, Ivan Šerov, si sám vpálil kulku do hlavy v roce 1963. Není divu, že se vlastní historici KGB raději zaměřovali na mýtické „zlaté“ leninské období revoluční čistoty.

Christopher Andrew a Vasilij Mitrokin, The Sword and the Shield, Basic Books 1999

Christopher Andrew ve své knize „Meč a štít, Mitrokinův archiv a tajné dějiny KGB“ (ta bude, společně s tradiční Wikipedií a několika dalšími zdroji, jejichž odkazy naleznete na konci dílu, naším průvodcem tohoto a příštího dílu Úsvitu hackerů) perfektně vystihl první a dost možná hlavní důvod absence informací o (jinak velmi pravděpodobném, ba nepochybném) dešifrovacím úsilí ve třicátých a čtyřicátých letech – bylo prostě součástí historie KGB, o níž se raději moc nepsalo, a doby, na kterou mnozí raději vůbec nevzpomínali. Přestože mezi funkce, které NKVD plnila, patřilo i dešifrování, byla především orgánem kruté represe, v jehož čele a řadách stáli už zpočátku a především v průběhu 30. až 50. let spíše všehoschopní zločinci a masoví vrazi, jako byl Berija, než přemýšliví a vzdělaní „rozvědčíci“.

Slavná budova Lubjanka. Původně budova Všeruské pojišťovací společnosti, od roku 1918 sídlo Čeky, posléze OGPU, NKVD a nakonec KGB. Fotografie z období před rokem 1917

Druhou příčinou bylo odlišné fungování sovětských tajných služeb, které popisuje Andrewova kniha, ale setkali jsme se s ním už i v předchozích dílech Úsvitu hackerů – zejména v minulém, popisujícím odhalování komunistických špionů, kteří pronikli do americké politiky, diplomacie, armády, průmyslu a dokonce i klíčových projektů jako byl Manhattan (vývoj a výroba atomové bomby). Rusové zkrátka a dobře dosahovali velmi dobrých výsledků s klasickou špionáží a řadu informací dostávali od naverbovaných agentů takřka na stříbrném podnose – zejména pokud šlo o informace od poněkud naivních spojenců v období druhé světové války, nebo nepříliš pozorných a málo opatrných mocností v době mezi světovými konflikty, k tomu se ale dostaneme až za okamžik.

Třetí příčina tkvěla ve vlastní podstatě komunistického režimu – jako „tajné“ byly často označovány i zcela banální či absurdní skutečnosti, takže není divu, že skutečná tajemství tajné policie, špionáže a kontrarozvědky byla střežena ještě přísněji a vůbec první možnost dozvědět se alespoň něco přišla až po roce 1990.

Časová osa vývoje sovětské tajné policie a špionážních služeb:

1917: Čeka „ČK“ – Mimořádná komise, (celým názvem Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR)

1922: NKVD (Čeka součástí NKVD coby „GPU“ – Lidový komisariát vnitřních záležitostí)

1923 GPU/OGPU (Společné / státní politické velitelství při Radě lidových komisařů SSSR)

1934: OGPU zařazeno pod NKVD (jako GUGB – Hlavní velitelství státní bezpečnosti)

1941: NKGB (Lidové komisařství státní bezpečnosti, zařazeno pod NKVD/GUGB)

1946: MGB (Ministerstvo státní bezpečnosti)

1947–51 Špionážní služba přetvořena na KI

1953 KI spojena s MVD do „velké MVD“

1954 přeměna na KGB (Výbor státní bezpečnosti)

Zdroj: Kompilace údajů z The Sword and the Shield a Wikipedie

Leninova Čeka

Základy pozdější NKVD a KGB byly položeny pouhých šest týdnů po říjnové revoluci – 1. prosince 1917 byla zahájena reorganizace petrohradského Vojenského revolučního výboru, jehož úkolem byl boj s kontrarevolucionáři. 6. prosince byl do jeho čela postaven Felix Dzeržinskij a o den později byla organizace přejmenována na „Všeruskou mimořádnou komisi“ – VČéKá, nebo krátce „Čeka“. Její úkoly se postupně rozrůstaly a pro jejich plnění byly zakládány nové sekce – již v březnu 1918, kdy se sídlo Čeka přesunulo z Petrohradu do Moskvy již měla Čeka sekce: kontra-kontrarevoluční, spekulační, cizineckou a pro sběr informací. Soudruzi ale rozhodně nevynalézali kolo – modelem pro Čeku byla, přinejmenším zčásti, někdejší tajná carská policie „Ochrana“, která řadu let používala osvědčené taktiky, jako byli agenti provokatéři, i vůči bolševikům.

Felix Edmundovič Dzeržinskij, komunistický revolucionář a masový vrah – zakladatel a velitel Čeky. Fotografie z roku 1919


Takřka od počátku občanské války v roce 1918 začala Čeka vysílat důstojníky a agenty „ilegály“ za nepřátelské linie. V červnu 1919 byl jejich počet tak velký, že si to vynutilo založení speciálního oddělení – zahraničního oddělení INO (inostrannyj otděl). […] V prvních dnech sovětského Ruska, když byl komunistický režim obecně vnímán jako vyvrhelský, měli Rusové jen pár oficiálních velvyslanectví schopných poskytnout oficiální krytí pro „legální“ špionážní centrály (označované v žargonu Čeky jako „rezidence“) a hlavním zdrojem informací tak byli „ilegálové“. Jak ale byla zakládána nová velvyslanectví a konzuláty, byly vytvářeny i „legální rezidence“, jimž velel „rezident“, jehož identita byla známa pouze velvyslanci nebo konzulovi. […] Během občanské války v letech 1918–20 byl zahraniční špionáži přikládán malý význam, nejdůležitější bylo napomáhat vítězství Rudé armády v bojích s Bělogvardějci. […]Na podzim 1919, po osmnácti měsících existence, oznámila Čeka, že odhalila a rozprášila na 412 pozemních protisovětských organizací.[…] Během občanské války Čeka skutečně popravila odhadem až 250 000 osob, patrně více, než kolik zahynulo v bojích s Bělogvardějci.

Christopher Andrew a Vasilij Mitrokin, The Sword and the Shield, Basic Books 1999

Není proto divu, že zatímco v době občanské války četli šifry ruských komunistů kryptoanalytici v polském Biuru Szyfróv, jak jsme již popsali ve třetím dílu našeho seriálu, první informace o sovětských aktivitách v oblasti luštění šifer pocházejí z poloviny 20. let a souvisejí s tradiční špionáží.

Stalinova OGPU

Jakkoliv revolučně čistá byla doba Leninovy Čeky, faktem zůstává, že její takřka neomezené pravomoci vedly k masovým popravám pro pouhé podezření z podpory kontrarevoluce. V roce 1922 ji proto nahradila nová organizace GPU, tedy „Státního politického ředitelství“ s pevněji stanovenými pravomocemi – politické zločiny měly být napříště za „běžných“ okolností projednávány před soudem. GPU se v roce 1922 stalo součástí NKVD (lidového komisařství vnitřních záležitostí), které coby organizace komunistické státní správy existovalo již po roce 1917 (coby nástupce někdejšího ministerstva vnitra MVD), jeho agenda zahrnovala poměrně širokou oblast včetně dohledu nad místními samosprávami nebo hasičskými sbory a milicemi. Krátce poté, co se v roce 1922 při vzniku SSSR stala GPU součástí NKVD, se organizace státní bezpečnosti opět osamostatnila a vznikla OGPU „Spojené státní politické ředitelství (při NKVD RSFSR)“, pod níž dále fungovalo oddělení INO.

Po prvních úspěšných zahraničních operacích TREST a SINDIKAT, namířených proti někdejším bělogvardějským generálům a emigrantům, se INO podařilo poprvé proniknout do britských tajných služeb. Bolševici v roce 1924 úspěšně naverbovali Fracesca Constatiniho, který pracoval jako poslíček na britské ambasádě v Římě a přes své poměrně bezvýznamné postavení měl přístup k překvapivě cenným informacím a plánům – mimo jiné i ke dvěma kopiím diplomatických šifer, jejichž zmizení na ambasádě odhalili v roce 1925. Constantini přesto nebyl odhalen a dál předával tajné materiály Sovětům až do poloviny třicátých let (a to až 150 stránek tajných dokumentů týdně). Constantiniho motivace nicméně nebyla ideologická, ale zištná – již v roce 1928 začal informace dodávat a prodávat nejen INO, ale také italské rozvědce. Další z úspěchů slavila OGPU v Praze, kde její agent Dmitrij Aleksandrovič Bystroletov svedl o tři roky starší zaměstnankyni francouzské ambasády (její skutečné jméno neznáme, v archivech KGB je vedena pod krycím jménem Laroche), která mu předala kopie francouzských diplomatických šifer a dalších tajných dokumentů.

Není sice přesně známo, jak Sověti naložili s britskými či francouzskými šiframi (respektive k jak cenným informacím se díky nim dostali), ví se ale, že na sklonku dvacátých let se jak OGPU, tak sovětská vojenská rozvědka opakovaně dostaly do situace, kdy byly jejich vlastní šifry, často používané nezkušenými a nevzdělanými důstojníky INO, snadno rozluštěny kryptoanalytiky na západě. Odhalena byla navíc řada agentů OGPU v Polsku, Turecku, Švýcarsku, Číně, Francii, Rakousku a Británii (ta dokonce s komunisty přerušila diplomatické styky a části dešifrovaných sovětských depeší byly přečteny v parlamentu). Právě v odpovědi na tyto průšvihy zavedla OGPU nová, přísnější pravidla a postupy šifrování s téměř nerozluštitelnými jednorázovými šiframi, kterým jsme věnovali minulý díl o americkém projektu „Venona“.

Genrich Grijorijevič Jagoda. Členem Čeky byl od roku 1917, koncem dvacátých let neoficiálně vedl OGPU a od roku 1934 oficiálně řídil NKVD. Je mu připisována zásadní role při vytváření systému Gulagů, v letech 1934–36 řídil Stalinův „velký teror“. V roce 1938 byl sám odsouzen a popraven. Je mu připisován zajímavý výrok, který řekl několik dnů před smrtí šéfovi GRU Orlovovi na otázku, zda věří v Boha: „Od Stalina jsem si nezasloužil nic jiného než vděčnost za svou věrnou službu; od Boha jsem si zasloužil nejzávažnější trest za porušení jeho přikázání. Teď se dívejte, kde já jsem a posuďte sám: je tam Bůh, nebo ne…“ (Wikipedia)

Japonec nakonec

Jednu z nejrozsáhlejších špionážních aktivit realizovalo oddělení INO v letech 1925–27 proti Japonsku. Jak uvádí Christopher Andrew, Sovětům se dařilo číst diplomatickou poštu konzulátu a vojenské mise ve městě Harbin na severovýchodě Číny. Japonci totiž nevyužívali diplomatickou poštu a vlastní kurýry, ale posílali vše prostřednictvím čínské pošty. OGPU proto uplatilo čínské zaměstnance, aby poštu z konzulátu předávali speciálnímu týmu „otevíračů“, kteří zásilky ofotili a posléze opatřili kopiemi japonských pečetí. O překlad důležitých materiálů se staral specialista poslaný z Moskvy – profesor Matsokin. Sovětům se tak podařilo v roce 1927 zachytit tajné memorandum barona Giičiho Tanaky, japonského předsedy vlády, které doporučovalo napadení a dobytí Mandžuska jako přípravy na japonské ovládnutí celé Číny.

Autenticita tzv. Tanakova memoranda je dnes mnohými zpochybňována, zejména proto, že jeho kopie byla posléze podstrčena americkému tisku tak, aby to vypadalo, že jej objevil americký agent (podle archivů KGB získal druhou kopii memoranda sovětský rezident ze sejfu japonského policejního velitele v Soulu). Tento původ memoranda poprvé zveřejnil Lev Davidovič Trockij krátce předtím, než byl v roce 1940 zavražděn agentem NKVD.

Ve prospěch jeho autenticity nicméně hovoří, jak nalezení memoranda, které mimo jiné předpokládalo budoucí nevyhnutelný konflikt Japonska se Sověty, ovlivnilo Stalinovu politiku na počátku války. Jeho představa o plánech, které proti komunistům spřádají západní imperialisté (v čele s Velkou Británií) se tím naprosto zafixovala, přestože zprávy sovětských agentů nic takového nepotvrzovaly. Nicméně právě zde byly položeny základy pozdějšího paktu Molotov-Ribbentrop a vlastně i ochoty podepsat s Japonci v dubnu 1941 pakt o neútočení, který platil až do 5. dubna 1945 a ve své podstatě skončil až vyhlášením války Japonsku 8. srpna 1945 – dva dny po svržení atomové bomby na Hirošimu a v poslední den lhůty, v níž Stalin slíbil na Japonsko zaútočit na Jaltské konferenci, tedy do tří měsíců po skončení války v Evropě.

To bychom ale příliš předbíhali. Příběh soudruhů hackerů je teprve ve své první polovině – v té druhé vám za týden mimo jiné prozradíme, že Američané nebyli jediní, kdo rozluštil japonské kódy PURPLE a jak to bylo se Sověty a Enigmou.

Použité zdroje:

Našli jste v článku chybu?

30. 4. 2013 12:02

am (neregistrovaný)

demokratická vláda neumí řešit lokální katastrofy a neúrody? Líp než diktatura v roce 1921 na Ukrajině určitě.... S podnebím má systém vlády naprosto nevyhnutelnou souvislost... Jdu psát do Kanady, ať si tam dosadí na trůn nějakýho Stalina, že je to jediná cesta, k úspěchu. A strašný partajní režim vs Stalin je vtip ne? Si spočítejte kdo má za sebou kolik mrtvých...

30. 4. 2013 4:41

juvi (neregistrovaný)

Autor sám dopředu upozorňuje na to, že se pohybuje v "nepříliš" známém poli - to je z tohoto článku více, než zřejmé. Nechci tím ale autora pomlouvat, protože, bohužel, celé dějiny SSSR jsou přikryty ohromným nánosem lží a fabulací ze všech stran - i ze strany samotných vysoce postavených lidí ze SSSR. Já osobně jsem se ze zvědavosti před několika lety začal těmto dějinám věnovat a musím říci, že jsem se nestačil divit. Pokud bych měl jenom trochu slušněji okomentovat tento článek, byl by to člá…

Vitalia.cz: Znáte „černý detox“? Ani to nezkoušejte

Znáte „černý detox“? Ani to nezkoušejte

Podnikatel.cz: Hledáte investora? Neunáhlete se

Hledáte investora? Neunáhlete se

Podnikatel.cz: Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Přehledná titulka, průvodci, responzivita

Podnikatel.cz: Alza.cz má StreetShop. Mall.cz více výdejních míst

Alza.cz má StreetShop. Mall.cz více výdejních míst

Měšec.cz: U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

U levneELEKTRO.cz už reklamaci nevyřídíte

Vitalia.cz: Manželka je bio, ale na sex moc není

Manželka je bio, ale na sex moc není

Měšec.cz: Air Bank zruší TOP3 garanci a zdražuje kurzy

Air Bank zruší TOP3 garanci a zdražuje kurzy

Podnikatel.cz: Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

Babiše přesvědčila 89letá podnikatelka?!

120na80.cz: Boreliózu nelze žádným testem prokázat

Boreliózu nelze žádným testem prokázat

Vitalia.cz: Mondelez stahuje rizikovou čokoládu Milka

Mondelez stahuje rizikovou čokoládu Milka

120na80.cz: Na ucho teplý, nebo studený obklad?

Na ucho teplý, nebo studený obklad?

120na80.cz: Jak oddálit Alzheimera?

Jak oddálit Alzheimera?

Vitalia.cz: Baletky propagují zdravotní superpostel

Baletky propagují zdravotní superpostel

DigiZone.cz: Sat novinky: slovenská TV8 HD i ruský NTV Mir

Sat novinky: slovenská TV8 HD i ruský NTV Mir

DigiZone.cz: Sony KD-55XD8005 s Android 6.0

Sony KD-55XD8005 s Android 6.0

Vitalia.cz: Jsou čajové sáčky toxické?

Jsou čajové sáčky toxické?

Vitalia.cz: Láska na vozíku: Přitažliví jsme pro tzv. pečovatelky

Láska na vozíku: Přitažliví jsme pro tzv. pečovatelky

Měšec.cz: Jak vymáhat výživné zadarmo?

Jak vymáhat výživné zadarmo?

Vitalia.cz: Často čůrá a má žízeň? Příznaky dětské cukrovky

Často čůrá a má žízeň? Příznaky dětské cukrovky

Lupa.cz: Proč firmy málo chrání data? Chovají se logicky

Proč firmy málo chrání data? Chovají se logicky