Úsvit hackerů: Herbert Yardley a Černá Komora (1917-1929)

26. 2. 2013

Doba čtení: 10 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

Ještě než se v našem seriálu vydáme po dalších stopách příběhu Enigmy, který jsme otevřeli minule, uděláme malou odbočku za oceán. Zaslouží si ji jedna z nejslavnějších knih o kryptologii „Americká Černá Komora“, organizace MI-8, jejíž příběh vypráví i její autor a zakladatel MI-8, Herbert Osborne Yardley.

V té době jsem s japonskými telegramy strávil tak dlouhou dobu, že se mi každý z nich, každá řádka, dokonce každé zakódované slovo nesmazatelně otiskly do paměti. Mohl jsem klidně ležet v posteli a ve tmě znovu a znovu zkoušet z hlavy jejich rozluštění.

Nakonec jsem se jednou probudil uprostřed noci, šel jsem totiž večer předtím poměrně brzy a z temnoty se vynořilo přesvědčení, že některé řady dvou písmenných slov prostě musí znamenat Airurando (Irsko). Pak mi před očima začala tancovat v rychlém sledu další slova: dokuritsu (nezávislost), Doitsu (Německo), owari (stop). Konečně jsem na to přišel! Srdce se mi zastavilo a neodvažoval jsem se ani pohnout. Zdálo se mi to? Byl jsem vzhůru? Přicházel jsem o rozum? Nebo to bylo skutečně řešení? Konečně, po všech těch měsících.

Vyklouzl jsem z postele a nedočkavostí (protože už jsem věděl, že se mi to nezdá) jsem málem spadl ze schodů. Třesoucími se prsty jsem otočil číselníkem a otevřel sejf. Popadl jsem složku a rychle si začal psát poznámky. Záhy jsem viděl, že mne intuice nezradila. Opakované slabiky RE (do) BO (tsu), OK (ri) a UB (i) to jasně potvrdily. RE OS OK BO: do ku ri tsu, RE UB BO: do ri tsu, AS FT OK: o wa ri.

American Black Chamber – Herbert O. Yardley (1931)

Velká hospodářská krize z počátku třicátých let změnila mnohé. Přispěla k pádu či propadu většiny světových ekonomik, výrazně napomohla nástupu moci německých nacionálních socialistů a svým dopadem na životy lidí v Evropě a Severní Americe připomínala spíše živelnou pohromu, než pouhý výkyv hospodářského cyklu. Byla to léta, kdy se každý živil, jak dokázal – a to platilo dokonce i pro někdejší armádní důstojníky, matematiky, šifranty a kryptoanalytiky jako byl Yardley.

Herbert Yardley

Herbert Yardley se narodil v roce 1889 v Indianě. Jako malý chlapec se od svého otce, vedoucího železniční telegrafní stanice naučil obsluhovat telegraf – první elektronickou komunikační platformu, která v „úsvitu hackerů“ hrála zásadní roli, jak jsme zmínili v předchozích dílech našeho seriálu. Po střední škole sice začal studovat na Chicagské univerzitě, nicméně po roce se vrátil zpět do rodného Worthingtonu a začal pracovat jako telegrafista pro železniční společnost. Ve volném čase se věnoval hraní pokeru a své výhry investoval do dalšího vzdělávání. Díky tomu se mu v roce 1912 podařilo složit zkoušky pro vstup do státní služby a byl najat jako státní telegrafista. Svou kariéru zahájil ve 23 letech na ministerstvu zahraničí (U. S. State Department) jako šifrovací úředník.

Jako v mnoha dalších případech, i tady stála na počátku Yardleyho vášně pro šifry náhoda. Jak píše ve své knize David Kahn, Yardley se čistě ze zvědavosti pokusil rozluštit zprávu pro prezidenta Wilsona, kterou v kanceláři přijal, a k vlastnímu údivu se mu to během několika hodin podařilo. Začal se zabývat silou a kvalitou šifer, které Spojené Státy na počátku 1. světové války používaly a zjistil, že jsou velmi slabé. V květnu 1916 proto sepsal pro své nadřízené stostránkovou studii „Řešení amerických diplomatických šifer“. Se vstupem USA do první světové války se jeho studii dostalo patřičné pozornosti a v červnu 1917 byl Yardley jmenován vedoucím nové osmé sekce vojenské zpravodajské služby: MI-8. Jednou z prvních oblastí, které se MI-8 věnovala, byly skryté zprávy psané neviditelnými inkousty (tzv. steganografie – o té jsme se zmínili v prologu našeho seriálu a možná by si zasloužila i samostatní díl) a jedním z nejvýznamnějších případů, kterým se MI-8 věnovala ještě před koncem války byl šifrovaný vzkaz zašitý v saku německého agenta Lothara Witzkeho, který byl zapojen do několika významných sabotáží v USA (např. výbuch v New Yorském přístavu v červnu 1916 a výbuch muničního skladu v loděnicích v San Franciscu v roce 1917).

Witzke, který cestoval pod falešnou Rusko-Americkou identitou a polským jménem Pablo Waberski, byl zatčen na počátku února 1918 a hranici Arizony a Mexika. Šifrovaný vzkaz rozluštila MI-8, přesněji jeden z klíčových zaměstnanců John M. Manly, o několik měsíců později. Manly byl před válkou vedoucím katedry angličtiny na Chicagské univerzitě a věnoval se mimo jiné kompletnímu přepracování Canterburských povídek do nového osmisvazkového díla – byl tedy skvělým lingvistou s trénovaným mozkem. Rozluštění zprávy o délce 424 slov mu přesto zabralo tři dny usilovné práce. Vzkaz byl totiž šifrován klasickou transpoziční šifrou s posunem o 12 míst doplněnou o horizontální posuny tří a čtyřpísmenných skupin a svislou transkripcí. Rozluštěný vzkaz potvrdil identitu Waberského coby německého agenta. Pouhých 9 dnů před koncem války byl Witzke odsouzen k trestu smrti, který ale v květnu 1920 prezident Wilson zmírnil na doživotí. I to mu ale na nátlak německých diplomatů bylo nakonec milostí prezidenta Coolidge v roce 1923 prominuto.

Na sklonku války se Yardley vydal do Evropy, aby u spojenců studoval jejich metody a úspěchy. Britové MI-8 předali německou námořní šifru a některé další kódy neutrálních zemí, s lidmi z místnosti 40 se ale Yardley seznámit nemohl. Po vyhlášení příměří vedl Yardley se svými kolegy kryptoanalytickou kancelář americké delegace na mírové konferenci. Po válce se americké ministerstvo zahraničí a armáda dohodly, že budou dále MI-8 financovat společně. Yardley prosadil v roce 1919 poměrně velkorysý rozpočet ve výši 100 000 dolarů ročně, který se ale nikdy nepodařilo vyčerpat. Téhož roku se organizace přesunula z Washingtonu do New Yorku a přejmenovala se na „Cipher Bureau“ (nicméně záhy se vžil název „Černá komora“ – Black Chamber) a zaměřila se na nový cíl: japonské šifry.

Ty se Yardleymu a jeho kolegům podařilo po přibližně roce prolomit a Spojené Státy tak získaly značnou výhodu při vyjednávaní na Washingtonské konferenci, kde Američané díky rozluštěným depeším věděli, kam až je japonská delegace ochotna ustoupit. V průběhu dvacátých let ale význam Černé Komory pro americkou diplomacii a politiku slábl. Po mírové konferenci se zdálo, že další závody ve zbrojení jsou zažehnány, ekonomická prosperita konce dvacátých let vedla ke všeobecnému optimismu a problém byl i v tom, že soukromé telegrafní společnosti (zejména Western Union) byly stále méně ochotné poskytovat americkým úřadům kopie zpráv a klesala i ochota armády a ministerstva zahraničí projekt dále financovat. Pomyslným hřebíčkem do rakve pak byl nástup prezidenta Hoovera, s nímž přišel do funkce ministra zahraničí Henry Stimson, právník a politik s velmi konzervativními názory, který byl existencí „Černé komory“ znechucen, zastavil její financování a prohlásil: „Gentlemani si navzájem poštu nečtou“.

Ministr zahraničí USA (též dvakrát ministr obrany USA a guvernér Filipín) Henry Lewis Stimson

Stimson tím odkazoval na samotný název „Černá komora“, který nevznikl náhodně. Název „Cabinet noir“ byl ve Francii dán úřadu „Cabinet du secret des postes“, zřízenému Ludvíkem IV (za jeho předchůdců ale stejnou funkci plnili vyčlenění úředníci na poštách). Úkolem zaměstnanců Cabinet Noir bylo tajně otevírat a číst dopisy podezřelých osob před tím, než byly poslány příjemcům. Přestože po francouzské revoluci byl úřad oficiálně zrušen, používali jeho služeb dále jak vůdci revoluce, tak Napoleon. Během osmnáctého století se „černé komory“ objevily ve většině evropských zemí a krom fyzického otvírání pošty se postupně začaly věnovat i luštění prvních jednoduchých abecedních šifer. Navzdory tomu, že listovní tajemství je součástí listiny základních práv a svobod vycházející ze všeobecné deklarace lidských práv, je možnost otevírání příchozí a odchozí mezinárodní i domácí pošty oficiálně uzákoněna v řadě zemí (v USA například výjimka ze čtvrtého dodatku ústavy podle Trade Act 2002 a Intelligence Authorization Act 2004).

MI-8, respektive Černá Komora oficiálně skončila 31. října 1929, pouhé dva dny po kolapsu New Yorské burzy. Yardley, zvyklý již od konce 1. světové války na takřka bohémský život z vysokého státního platu, se tak ocitl bez práce v době, která nebyla nakloněna ani mnohem praktičtějším a zemitějším lidem. Do roka byl takřka bez peněz.

Už nějaký čas jsem nezavadil o žádnou práci. Svému agentovi Byeovi a lidem ze Saturday Evening Post jsem řekl, že bude asi třeba, aby to celé napsal někdo zkušený. Nakonec Byeovi a Constainovi, editoru Postu, ukázal pár úryvků textu a oba mi řekli, ať se do toho pustím sám. Několik dní jsem jen bezmocně seděl před psacím strojem. Občas jsem něco nadatloval a nakonec, povzbuzován Byem, jsem získal sebevědomí a sepsal osnovu, za kterou mi nakladatelství Bobbs Merill vyplatilo zálohu tisíc dolarů. A pak přišel tlak, abych vše dokončil. Pracoval jsem na směny – psal pár hodin, pak pár hodin psal a vycházel z pokoje, jen abych koupil nějaká vejce, chléb, kávu a plechovky s rajčatovou šťávou. Panebože, začal jsem to ze sebe doslova chrlit. Někdy to bylo jen tisíc slov, ale byly i dny, kdy jsem napsal desetkrát tolik. Celou knihu a články z některých pasáží jsem nakonec dopsal za sedm týdnů.

Úryvek z dopisu, který poslal Yardley na jaře 1931 Johnu M Manlymu (The Codebreakers, David Kahn, 1973)

Kniha The American Black Chamber po vydání stala senzací. Yardley byl skvělý vyprávěč a i když si tu a tam něco přibásnil a nadsadil svou roli při rozluštění jednotlivých šifer (byl dobrým šéfem MI-8, podle všeho ale nikoliv jejím nejlepším kryptoanalytikem), byla vystavěna na špičkovém materiálu. Byly v ní totiž popsány jak detaily dešifrování depeší a zpráv, tak některé zákulisní informace z diplomatického prostředí a jednání, například na zmíněné Washingtonské konferenci. V knize byla dokonce uvedena celková statistika rozluštěných zpráv a depeší – mezi roky 1917 a 1929 jich „Černá komora“ rozluštila na 45 000 (vedle japonských to byly i zprávy z Mexika, Kuby, Brazílie, Chile a dalších jihoamerických států a dokonce i zprávy spojeneckých zemí jako byla Francie či Británie). Zatímco v USA se prvního vydání knihy prodalo necelých 18 000 výtisků (což bylo vzhledem k odbornosti a tématu bylo na svou dobu obrovské množství), v Japonsku byl prodán dvojnásobek – na 33 000 výtisků. To mělo dalekosáhlé důsledky a vedlo to mimo jiné k lepšímu zabezpečení japonské komunikace a pravděpodobně to i posílilo protiamerické nálady v Japonsku.

Není divu, že dobové recenze knihu popisovaly jako „nejsenzačnější příspěvek k tajné historii války a poválečného období napsaný Američanem“. Rozhodně se nedá říct, že by si Yardley dělal hlavu s diskrétností. Ostatně ani nemusel, ve Spojených státech nebyl v roce 1931 zákon, který by napsání podobné knihy bývalému státnímu zaměstnanci zakazoval.

Úspěch první knihy povzbudil Yardleyho k napsaní pokračování pod názvem „Japonská diplomatická tajemství“, v níž měl být zveřejněn obsah japonských telegramů ze zmíněné mírové konference ve Washingtonu. Americké ministerstvo zahraničí se ale o knize dozvědělo ještě před jejím vydáním a ve snaze zabránit dalšímu zhoršení vztahů s Japonskem nařídilo rukopis, který byl v tu dobu již u vydavatele, zabavit. Doplněný „Espionage Act“ z roku 1933, zakazující zveřejňování cizích šifer či obsahu šifrovaných zpráv pak dalšímu vydání knihy jednoduše zabránil. Rukopis byl odtajněn až v roce 1979.

Yardley pokračoval v psaní knih inspirovaných špionážní a šifrantskou tématikou – Red Sun of Nippon a The Blonde Countess ale příliš úspěšné nebyly, nicméně filmové studio MGM koupila ke druhé z knih filmová práva, na jejichž základě vznikl v roce 1935 vcelku úspěšný film Rendez-Vous.

Ani kryptoanalytické dráhy se ale Yardley nevzdal. V roce 1938 jej najal generál Čankajšek, aby dešifroval japonskou vojenskou komunikaci, což se mu patrně částečně dařilo. Po roce 1940 pracoval jako kryptoanalytik v Kanadě (navzdory tlaku Američanů i Britů). Důvěru americké administrativy si ale nikdy zpět nezískal. Rok před svou smrtí vydal svou poslední úspěšnou knihu „Education of a Poker Player“. Zemřel v roce 1958.

Na úspěchy MI-8 navázala v roce 1930 armádní SIS a další armádní agentury během a po 2. světové válce. Z nich vznikla v roce 1952 NSA, do jejíž síně slávy byl v roce 1999 zařazen i Herbert Osborne Yardley.

Původní výtisk The American Black Chamber nabízí například dánský antikvariát H.J. Lynge za necelých 500 eur (bez DPH), ale jistě ji při troše štěstí seženete levněji na eBay.