Názory k článku V počítači jsou jen jedničky a nuly

Podívejte se třeba jak to funguje u raketoplánů od NASA. http://en.wikipedia.org/wiki/Space_Shuttle#Flight_systems. Dále si můžete vyhledat co znamená MISD (Multiple Instruction, Single Data).

"Je kolem primo tohoto nejaka teorie ?"

No jéje! Každý jaderný inženýr ji musí mít v malíčku ;-)
Rozpracovávali to pánové von Neumann a Svoboda ve 40. letech, jednalo se o problematiku konstrukce spolehlivých mechanismů z nespolehlivých součástí (relátka a elektronky byly extrémně nespolehlivé součástky pokud jde o jejich aplikaci v počítačích; střední bezporuchová doba takového monstra byla často jen pár hodin, zjednodušeně řečeno, pak už jste se na výsledky nemohli spolehnout, protože s časem rostla pravděpodobnost, že se někde něco rozbilo a jelikož každá součástka má v počítači svou nezastupitelnou funkci, jinak by tam nemusela být, musí se její porucha někdy někde nějak projevit)

No že když třeba vyvíjíte řídící a bezpečnostní systém atomové elektrárny, tak ho budete zálohovat jinak koncipovanými systémy. Zjednodušeně - nedáte tam 3 PCčka, dáte tam 1 PCčko, 1 MACa a 1 něco úplně jiného. Kabely k tomu nataháte různými místy, aby bylo minimalizované jejich současné přerušení, připojíte je k různým elektrickým rozvodům, aby bylo minimalizované současné vypadnutí všech tří najednou; 1 dáte do posledního patra, aby bylo zamezeno zničení zaplavením vodou vniknuvší do sklepa, druhý umístíte do sklepa, aby bylo zamezeno zničení třeba letadlem atd... A kolem toho je samozřejmě celá teorie, jak to všechno koncipovat, abyste skutečně dosáhl zvýšení spolehlivosti na potřebnou úroveň či abyste si ověřil, že jste ji skutečně zvýšil, že to není jen iluze - například tak, že postavíte vedle sebe tři totožné systémy, které při vzniklé nějaké speciální situaci budou reagovat stejně chybně nebo že když vypukne požár, tak všechny tři shoří. Zde je jasné, že takové řešení by bylo naprosto zbytečné.

(např. v Temelíně je část systému postavená na Intelech a část na Motorolách, a to tak, aby záloha byla vždy koncipována na odlišné architektuře)

To by se tento konkrétní příklad musel rozpitvat trošku podrobněji. Protože musíte udělat 3 věci - nejdřív musíte posbírat data, pak ta data musíte vyhodnotit a na základě výsledků udělat rozhodnutí. Takže musíte eliminovat chybu vstupních dat, chybu jejich vyhodnocení a nakonec chybu v rozhodnutí. Vyšší stupeň kontroluje nižší - vyhodnocovací podsystém má k disposici redundantní informace z čidel a kromě toho provede kontrolní výpočty - spočítá si, k čemu by se mělo dobrat čidlo A, když na čidlech X, Y, Z jsou hodnoty x, y, z a porovná to s realitou. Na základě toho vyhodnotí situaci. Rozhodovací systém má pod sebou více vyhodnocovacích systémů a dívá se, jestli situaci vyhodnotily shodně. Rozhodovacích systémů může být opět více a porovnává se jejich rozhodnutí. Konečný verdikt se obvykle činí v případě 300% zálohování systémem 2 ze 3 - "ano", "ano", "ne" se vyhodnotí jako "ano". Pokud jde o bezpečnostní podsystém, vyhodnocuje se systémem veta - "Nastalo selhání?" - "ne", "ne", "ano" se vyhodnotí jako "ano".
Samozřejmě můžete dumat nad tím, co se stane, když selže onen rozhodovací mechanismus, který nakonec musí vydat jednoznačný pokyn. Kvůli tomu musí ten systém obsahovat aspoň jednu jinou zcela nezávislou kauzální větev, nebo radši dvě, které budou eliminovat vliv chybného rozhodnutí rozhodovacího systému jedné z nich. Nebo je samozřejmě možné mít jen ty tři nezávislé kauzální větve a uvnitř je nemít nijak zálohované - vše je jen otázka návrhu, požadované spolehlivosti a prostředků, které jsou k dispozici.

Nojo, co kdyz ale pri tom overeni udelam chybu a budu si myslet ze mam spolehlivost, a ve skutecnosti bude system rizikovy? Overeni musi delat bud clovek (nespolehlivy) nebo pocitac (nespolehlivy).

Jednou jsem se ucastnil jedne prednasky cloveka z Airbusu. Rikal, ze v letadle jsou dva typy palubnich pocitacu (kazdy ve trech kopiich), ktere vyvijeji dva ruzne tymy, kazdy v jinem programatorskem prostredi, na pocitacich bezi jine operacni systemy (pokud lze o operacnim systemu hovorit) na jinem hardwaru, algoritmy v tech dvou pocitacich by nemely byt totozne, pouze ve vysledku by kazdy z tech pocitacu mel byt schopen nejak samostatne ovladat letadlo. Problem pry je, ze stejne ti programatori z tech dvou tymu vystudovali stejnou skolu a chodi spolu na pivo... :))

Protoze pak mate vzdy jasno, kde se stala chyba.

Opera pokud nějaký znak v daném fontu nenajde, tak použije font, ve kterém ten znak je (a myslím, že Firefox taky). Ideální na zkoumání fontu je Mapa znaků. Btw. co používáte za prohlížeč? Internet Explorer tyhle značky určitě umí zobrazit už od verze 5.0.

Záporné světlo sice ne, ale odlišné polarizační stavy světla ano. Takže světlo je naopak pro třístavovou logiku jako dělané - zhasnuto = X, kladný polarizační stav = H, záporný = L

To byla jen reakce na to "záporné světlo". Že sice nemáme záporné světlo, ale přesto ho lze velmi snadno a přirozeně modulovat třístavově. Klasický tranzistor sice světlem řízený není (i když je to relativní, pokud strukturu tranzistoru osvítím, tak ho tím světlem rozhodně budu řídit), ale vyvíjejí se optické součástky, které by snad jednou ty elektronické mohly nahradit.

Protože základními stavebními kameny dnešních logických obvodů jsou logická hradla a ta trivalentní nejsou (maximálně je možné je přepnout do vysokoimpedančního stavu). Při návrhu např. procesoru budou všechny logické rovnice které ho popisují postupně dekomponovány na úroveň základních logických funkcí (samozřejmě dvoustavových) a z nich budou kombinovány jednotlivé struktury na chipu.

Ty dnesni cipy vlastne vubec nejsou slozite, pouze jsou hodne integrovane, coz je rozdil. V podstate to je jen mrak unipolarnich tranzistoru, nic jineho. V te sve primitivnosti se jde tak daleko, ze i odpory (rezistory) jsou resene tranzistory. Problem s tristavovymi hradly je velky, staci se podivat vubec na funkci tranzistoru.

V čem je problém? Přesně se mi vynořila poznámka jednoho učitele matematiky - "není to složité, je to jen strašně pracné". A to je přesně co tu chtěl atarist říct - je to jen hromada primitivních elementů. Údiv budí to, že se někomu podaří tu hromadu udělat tak obrovskou, ne schopnosti těch jednotlivých elementů, které jsou minimální.

A proč si můžeme být jisti tou dvoustavovostí? No protože postupy návrhu dvoustavového logického systému jsou dovedeny k dokonalosti, existuje na to specializovaný, drahý ale hlavně praxí ozkoušený sotfware. Pokud byste do těch procesorů začal skrytě mastit trivalentní logiku, tak si to celé neuvěřitelně zkomplikujete:
1. nemáte k dispozici tolik propracovaných matematických metod k návrhu
2. nemáte na to software
3. nemáte lidi se zkušenostmi
4. zkomplikoval byste si tím ten chip - musel by mít zavedeno nebo si vnitřně vytvářet systém symetrického napájení, takže by se musely rozvádět tři úrovně, což dále komplikuje struktury na chipu, protože naprostá většina z nich (i u MOS chipů!) využívá izolační schopnosti závěrně polarizovaného přechodu - když vím, že někde může být +X voltů nebo 0, ale nemůže tam být záporné napětí, tak můžu využít toho, že ty a ty struktury tak od sebe budou odizolovány a celé bloky na tomto faktu budou postaveny. Při návrhu chipu se provede dekompozice až na jednotlivé tranzistory, odpory a kondenzátory, které samozřejmě přesně této vlastnosti využívají a jejichž struktura je jednotná. Celý problém vývoje chipu pak je akorát to, jak tyhle struktury ještě více zmenšit, jak jich nasekat co nejvíc vedle sebe a jak zařídit, aby to celé neshořelo a fungovalo to když se k tomu připojí napájecí napětí. V okamžiku zavedení trivalentní logiky můžete na tohle všechno v podstatě zapomenout a začít úplně od začátku - vymyslet optimální elementární hradla této logiky s přihlédnutím k technologii jejich budoucí miniaturní výroby, jejich optimální strukturu na chipu, rozvod napájení k nim, jejich vzájemnou izolaci atd atd. až k těm matematickým postupům redukce logických rovnic zhmotnělým v podobě odladěného vývojového softwaru.

ktera fakulta? :-)

Přesně tak, po jednom drátu. A právě proto je nesmysl vůbec vytahovat tu optimalizaci, ze které vyjde e a jejíž rovnici máte o kousek výše, která platí právě jen na ten případ 1z2/1z3.