Vědecká práce: Existuje zákon schválnosti?

Nápad napsat tento článek je starý několik měsíců a naštěstí jsme tak měli dostatek času vše prozkoumat a pečlivě pro vás připravit. Sběr některých dat zabral skutečně týdny či měsíce a věřte, že to nebyl žádný med.

Co je to zákon schválnosti?

Představovat vám tento nejznámější životní zákon je jako nosit třicetikoruny k lékaři. Ale přesto je potřeba vnést do problematiky ještě nějaké to světlo a především přijít konečně s komplexní definicí.

Známá encyklopedie Necyklopedie uvádí jako definici zákona schválnosti toto:

Zákon schválnosti je přírodní zákon, který vysvětluje chování celého jsoucna při interakci s jednotlivým subjektem, obvykle nějakou osobou, zpravidla vámi.

Necyklopedie se také rozepisuje o tom, kdo je objevitelem tohoto zákona, respektive prvním vědcem, který se jím zabýval.

Objev zákona schválnosti se mylně připisuje Angličanovi Murphymu. Skutečným objevitelem je však jiný člověk stejného jména. Je totiž všeobecně známo, že si Jára Cimrman často měnil své osobní údaje, aby zmátl řadu epigonů, podvodníků a falzifikátorů, kteří se za něho vydávali.

Cimrman věnoval spoustu svého drahocenného času experimentálnímu zkoumání a snaze o pochopení zákona schválnosti. Nakonec pochopil, že princip zákona schválnosti se prostě pochopit nedá.

Necyklopedie také uvádí, že „Zákon schválnosti není možné jakkoli využít a jakýkoli takový pokus nutně končí neúspěchem.“ My ale víme, že nás dennodenně ovlivňuje a přináší nám řadu nepříjemností.

Některé konkrétní problémy jsme se rozhodli prozkoumat a pokusíme se nyní názorně předvést, jak takový zákon schválnosti vlastně funguje. Pokusili jsme se tedy zmapovat pět běžných životních situací a zkoumat při nich chování vesmíru ve vztahu k osobám v něm žijícím.

Případ první: chleba s máslem

Naprosto nejběžnější teorie, kterou bývá obvykle zákon schválnosti dokazován. Ta tvrdí, že „Krajíc chleba padá vždy namazanou stranou dolů.“ Provedli jsme praktické laboratorní měření, které mělo za úkol potvrdit či vyvrátit toto tvrzení.

Zakoupili jsme bochník průměrného chleba, ukrojili z něj zcela průměrný krajíc (16 mm) a namazali na něj průměrnou vrstvu (2 – 3 mm) průměrného másla. Pak jsme provedli sérii shozů z průměrně vysoké kuchyňské linky (850 mm). Shozů bylo provedeno celkem 30, shazovatel měl pro objektivnost zavázané oči a chleba byl po každém „úspěšném“ dopadu přemazán novou vrstvou másla.

Výsledky všech shozů naleznete v tabulce:

Jak vidíte, zákon schválnosti se nám v tomto případě neprojevil. Chleba padal oběma směry. Druhou možností naopak je, že se zákon projevil a způsobil špatná měření pro účely článků.

Případ druhý: výtah

Druhý případ z praktického života. Znají jej všichni, kteří bydlí v panelovém domě s výtahem: Pokud dorazíte v přízemí ke dveřím výtahu, obvykle je v nejvyšším patře. Logika (při zanedbání zákona schválnosti) nám velí, že by výtah měl být v průměru někde kolem prostředního patra, častěji ale v přízemí, které využívají všichni.

Pro zkoumání tohoto jevu jsme si zvolili výtah v našem jedenáctipatrovém domě. I s přízemím má tedy výtah celkem dvanáct různých poloh. Dva měsíce jsme zapisovali, ve kterém patře se nachází výtah, pokud k němu v náhodnou chvíli přijdeme v přízemí.

Vyřazeny byly případy, kdy jsme výtahem právě „na skok“ sjeli dolů a zase se vraceli. Situace musela být z pohledu měřitele zcela náhodná. Celkem tedy proběhlo 69 platných měření stavu výtahu.

Naměřené hodnoty jsme vynesli do následující tabulky:

Vynesením údajů do grafu získáme následující znázornění:

Výsledkem je překvapivě reverzní Gaussova křivka. Výtah byl nejčastěji v přízemí nebo v nejvyšším patře. Pokud zprůměrujeme všechny pozice výtahu, vyjde nám průměr 5,32. To je sice velmi blízko středu grafu (tedy šestému patru), ale ve 45 % případů byl výtah v jedné z krajních pozic.

Známý Murphyho zákon „Přijdete-li k výtahu, ten bude vždy v nejvzdálenějším možném patře.“ tedy zcela jistě neplatí. Nejčastěji byl výtah skutečně v přízemí a průměr opravdu konverguje k očekávanému středu.

Případ třetí: tramvaj (šalina)

Další situace z běžného dne běžného zaměstnance běžné firmy. Ti z vás, kteří denně jezdí do práce prostředky hromadné dopravy to jistě také znají: Přijdete na ostrůvek tramvaje, která jede každých pět minut (podle jízdního řádu) a vy byste tedy měli čekat průměrně 2,5 minuty. Obvykle ale čekáte nejméně čtyři minuty, protože vám tramvaj ujede před nosem.

Měření probíhalo následovně: Vždy při došlápnutí na ostrůvek byly spuštěny stopky, které běžely až do zastavení tramvaje před ostrůvkem. Čas jsme zapsali do našeho laboratorního deníku.

Výzkum probíhal přesně jeden měsíc a jednotlivé časy z 21 platných měření vypadají následovně:

9:49, 11:01, 1:08, 0:00, 7:33, 3:16, 8:10, 1:40, 6:10, 5:02, 2:08, 6:32, 1:20, 5:48, 5:10, 1:02, 9:12, 0:00, 6:32, 7:20, 5:42

Na nich je možno vypozorovat několik paradoxů: časy se velmi liší, dva jsou nulové (tramvaj přijela „akorát“) a mnoho časů (62 %) je vyšších než kritická mez pět minut mezi řádnými odjezdy tramvají. Nejedná se o chybu měření, ale o zpoždění, které je nutno přičíst na vrub dopravnímu podniku. Časy jsou ale zcela platné a skutečně jsme čekali i čtyřnásobek průměrné očekávané doby.

Zajímavý je ale průměr čekacích dob. V průměru jsme na tramvaj čekali 5 minut a 6 sekund. V tomto případě skutečně platí, že ač jsou rozestupy pětiminutové a čekat bychom průměrně měli dvě až tři minuty, cestující si na svůj dopravní prostředek počká maximální možnou dobu a vzhledem ke kvalitě MHD ji dokonce mírně překročí.

Případ čtvrtý: paradox toustového chleba

Tento paradox se někdy také nazývá Prokletí lichého krajíce a Necyklopedie o něm píše:

Prokletí lichého krajíce je jedno z nejčastějších a zároveň nejnebezpečnějších prokletí, jakým může člověk jen trpět. Projevuje se lichým počtem plátků toustového chleba určeného k toustování.

Toustovače vyrábějí tousty vždy ze dvou plátků, v případě lichého počtu krajíců nám tedy vždy jeden plátek chleba zbude. Ten musíme upravit zcela jinak, vyhodit nebo jej nechat na dobu, kdy otevřeme další balení s lichým počtem plátků.

K ověření tohoto paradoxu, nebo chcete-li prokletí, jsme zvolili opět empirickou metodu. Abychom zabránili jakýmkoliv pochybnostem o krajových zvycích nebo jednom „lichém“ výrobci, provedli jsme měření ve třech různých obchodních domech, ve třech různých krajích a kontrolovali jsme tři různé výrobce.

Nebudeme tady protežovat výrobce ani prodejce a proto neuvedeme jejich názvy. Kraje ale pro názornost uvést můžeme: Jihomoravský, Liberecký a Moravskoslezský. V těchto lokalitách jsme skutečně byli a opravdu počítali krajíce toustových chlebů v prodejních centrech. (Aneb co bychom neudělali pro své čtenáře.)

Každý výrobce používá různě široké krajíce a různě dlouhé chleby. Počty krajíců se proto výrobce od výrobce liší a pohybuje se mezi 18 a 24 krajíci. Naměřené hodnoty opět shrne přehledná tabulka:

Celkem bylo spočítáno 90 balení toustových chlebů. Překvapivě jen 16 z nich mělo sudý počet krajíců. Potvrzuje se nám tedy naše předchozí teorie: toustové chleby jsou prokleté a s nimi i jejich konzumenti.

Radíme tedy: Pokud kupujete toustový chleba, kupte alespoň dvě balení. Je poměrně velká pravděpodobnost, že v obou z nich bude lichý počet krajíců. I když… jak tak známe zákon schválnosti, v tomto případě bude určitě alespoň v jednom počet sudý. Sakra.

Případ pátý: teorie lichých ponožek

Na poslední chvíli jsme do článku přidali ještě jednu část, protože se jedná o velmi známý a otravný problém: problém lichých ponožek. Naše oblíbená Necyklopedie k problému píše:

Mizení ponožek je obecně známý jev nevysvětlitelný ani Newtonovou fyzikou, kvantovou fyzikou, ba ani Pythagorovou větou. Selský rozum nad tímto jevem selhává již od dob neolitické revoluce (během níž ponožky vznikly). Jev spočívá v tom, že vložíme-li např. 10 párů ponožek do koše na prádlo, vaku na prádlo, tašky určené k transportu prádla do laundretty, kapsy batohu určené na špinavé ponožky a zahnědlé prděny, ba dokonce i kopneme-li těchto 10 párů do kouta v koupelně, po vyprání a rozvěšení zjistíme, že místo deseti párů, to jest dvaceti kusů ponožek, máme pouze 9 a půl páru, neboli 19 kusů.

Tato teorie je obecně známá a obecně pozorovatelná. Jejím důsledkem je, že po vyprání nejsme nikdy schopni spárovat všechny čisté ponožky. Vždy nám zbude nejméně jedna ponožka, ke které nemáme párovou.

Každý k této ponožce (či obvykleji ponožkám) přistupuje jinak: někteří je rovnou vyhazují, jiní intenzivně marně hledají chybějící kousky. My jsme zhruba před rokem, nezávisle na tomto článku, přešli na nový systém: ponožky schraňujeme ve speciálním šuplíku, a po každém novém praní je přihodíme k právě vyčištěné hromadě a tím je opět zařadíme do třídícího procesu.

Někdy je tento systém skutečně účinný a v některém z následujících praní se z neznámého důvodu chybějící druhá ponožka vynoří a opět vznikne pár. Zásadní ale je, že z dlouhodobého hlediska obsah šuplíku trvale roste. Po novém praní nebylo nikdy pozorováno snížení celkového počtu nepárových ponožek. Každý prací proces tak jen přináší zvýšení ponožkové entropie.

Výsledek můžete po roce vidět na následující autentické fotografii:

Na obrázku vidíte sedmnáct samostatných ponožek, které netvoří pár s žádnou jinou. Ačkoliv se některé mohou zdát podobné, každá ponožka je unikátní.

O vysvětlení tohoto paradoxu se pokouší mnoho teorií, některé z nich naleznete opět v Necyklopedii. Žádného konečného řešení však podle existujících záznamů nebylo dosaženo.

Závěrem

Všechna výše uvedená čísla jsme skutečně změřili a pokud se vám zdají podivná (jako že nám ano), pak na to můžeme jedině říct: Co jste čekali? Znáte přece zákon schválnosti. Zřejmě zapůsobil i v případě našich měření. Odhalit jej skutečně nebude snadné.

Většina výsledků nás samotné velmi překvapila a ještě teď kroutíme hlavou (a bolí nás za krkem). O výše zmíněných vlivech zákona schválnosti sice většina lidí dobře ví, ale ještě je nikdo tak přesně nezměřil. O to překvapivější je výsledek.

Vy nám to asi na apríla nebudete věřit, ale všechny výše naměřené hodnoty jsou skutečné a nic z toho jsme si nevymysleli. Článek neobsahuje žádnou lživou ani smyšlenou pasáž.