Vlákno názorů k článku Vývoj pro ZX Spectrum: výpis informací na obrazovku od občasný počítačový údržbář - Pěkně napsané využití tisku znaků přes ROM. Osobně jsem...

Pěkně napsané využití tisku znaků přes ROM.

Osobně jsem ZX ROM pro tisk znaků přestal používat už dávno, protože obvykle chci vypisovat mnohem rychleji, často bez barev a skoro vždy na všech 24 řádků, nejenom na 22, což by asi v článku mohlo být zmíněno. Vidím tam jen zmínku o otevření kanálu 2, ale nikoli jeho omezení. Resp. to, že omezení podprogramu RST16 je stejné, jako omezení příkazu PRINT v BASICu.

Taky mi tam chybí zmínka o velmi často používaném způsobu ukončení řetězce bitem 7 v 1, které dává smysl pokud používám jen ASCII se znaky 32 až 127, ušetří se tím byte v každém řetězci a zároveň je stále jednoduché a rychlé bit 7 testovat.

Na druhou stranu ukončení nulou mi dává možnost být rozmařilý a s použitím vlastního fontu vypisovat kompatibilním kódováním ISO8859-2 :) Ale i k tomu potřebuju vlastní kód, který nemá omezení nad 127, neřeší semigrafiku a tokeny BASICových příkazů.

Jo, je těžké do omezeného prostoru napsat vše :) I malý, starý a dobře prozkoumaný počítač má možnosti téměř neomezené :)

Díky za doplnění. Jinak například to nastavení sedmého bitu se dalo využít při tvorbě textovek (pokud už neměl člověk nějakou komprimaci), protože například názvy všech předmětů mohly být v jednom řetězci a "oddělené" jen nejvyšším bitem na začátku každého jména. Dobré řešení třeba v BASICech, které neměly pole stringů (+ se na každý předmět ušetřil minimálně jeden bajt).

Nastavení sedmého bitu používá mimochodem i samotná ZX ROM - viz tokeny příkazů od dekadické adresy 150. Akorát ten bit 7 je na posledním znaku, ne na prvním.

Prohledávání a detokenizaci mám např. ve svých ovladačích k tiskárnám, když jsem chtěl tisknout nejenom text pomocí LPRINT (ekvivalent PRINT #3), ale i výpis BASICového programu pomocí LLIST (ekvivalent LIST #3).

Hezká je textovka "...a to snad ne", kde se používá pětibitové kódování, ve kterém se nejčastější znaky kódují jedním pětibitem a tuším dvě speciální hodnoty slouží jako escape, co volí jednu z dalších dvou tabulek znaků.

Pak je tam taky krásně jednoduše řešená herní logika, kdy se akorát při průchodu obrazovkami různě překlápí bity ve stavovém stroji a podle nich se volí, která varianta textu se zobrazí.

jj dá se na to jít různě. Klidně, pokud budou popisky lokací rozeznávat do 256 slov, kódovat slova jedním bajtem atd. (to asi platí víc pro angličtinu, kde může být počet slov a jejich tvarů o dost nižší). Nebo nějaký Huffmanův kód, což (pokud si to dobře pamatuju) měly textovky od Levelu-9.

Jinak zařízení/kanály (někde se používá i termín stream - a to v polovině osmdesátých let) zkusím popsat podrobněji, protože je to zajímavý a nadčasový koncept.

Jj, v praxi člověk používal vlastní rutinu pro tisk, většinou i uměla řídící znak AT, barvy a konec textu a přetéct do dalšího řádku.
Docela hezké byly proporciální tisky v některých textovkách.