Seriál Programovací jazyk C3

Články a videa o programovacích jazycích se většinou zaměřují na zajímavé vlastnosti zvoleného jazyka, ovšem v praxi je nutné, aby vývojáři dobře znali i temná zákoutí jeho specifikace – takzvaná nedefinovaná chování.

Důležitou součástí jazyka C3 je jeho systém maker umožňující zjednodušení a zkrácení zápisu některých programových konstrukcí. Oproti makrosystému známému z C či C++ je makrosystém v C3 v mnoha ohledech odlišný.

Navážeme na článek, ve kterém jsme si popsali základní koncepty pro práci s funkcemi. Popíšeme si deklaraci typu „funkce“, zkrácený zápis funkcí, anonymní funkce, metody (vztažené k typu) a způsob využití ukazatelů na funkce.

Jednou z nejdůležitějších koncepcí (nejenom) v jazyku C3 je koncept funkcí. Začneme popisem běžných pojmenovaných funkcí, ovšem později se dostaneme i k anonymním funkcím a metodám (což jsou funkce navázané na konkrétní datové typy).

C3 obsahuje v porovnání s původním jazykem C několik novinek. Mezi ně patří podpora pro práci s volitelnými (optional) hodnotami a konstrukce zajišťující odložené volání nějakého příkazu (defer).

Seznámíme se s konstrukcemi pro řízení běhu programu. Jedná se o podmínky a různé formy rozvětvení (včetně rozšířené sémantiky switch-case) a dále o různé typy smyček. Jazyk C3 v tomto ohledu značně vylepšuje možnosti céčka.

Zaměříme se na popis složených datových typů a kontejnerů. Mezi základní typy kontejnerů patří vektory, staticky alokovaná pole, dynamicky alokovaná pole a můžeme sem zařadit i řezy.

Budeme se zabývat základy tohoto jazyka, jeho odlišnostmi od C a naopak novými vlastnostmi. Ty se týkají i tak základního konceptu, jakým jsou datové typy. Ty jsou v C3 definovány tak, aby odpovídaly moderním architekturám.

Jazyk C vznikl před více než padesáti lety a stále se používá. Za tuto dobu vzniklo poměrně velké množství dalších jazyků, jejichž cílem bylo od původního C odvodit výkonnější, bezpečnější či jiným způsobem „lepší“ jazyk.