Myslím to například takto: Pokud policista z obviněného obuškem vytluče přiznání, je samozřejmě takové přiznání nevěrohodné. Pokud však tím stejným obuškem z obviněného vytluče heslo k dm-crypt oddílu, na kterém by pak byly nalezeny usvědčující materiály, tak to by soud měl přijmout. Ten zbitý by sice mohl policistu zažalovat za ublížení na zdraví, ale to by byl jiný soudní proces a nic by to nezměnilo na tom, že v původním procesu je důkaz na světě a je věrohodný.
Naštěstí to tak není. Říká se tomu doktrína ovoce z otráveného stromu. Nezákonně získaný důkaz je nepoužitelný, stejně jako všechny další důkazy odvozené od něj. Možná to na první pohled nedává smysl - ale když se zamyslíte hlouběji, tak smysl je velmi důležitý. Orgánům činným v trestím řízení (OČTŘ) by se totiž v opačném případě vyplatilo rezignovat na jakékoliv vyšetřování a opatřování důkazů. Zprvu by zkoušely naslepo vymlátit důkazy. Postupně by tato praxe začala přerůstat i v konstruování důkazů podle přání (očekávání). Pro právo a právní společnost je zdravější jednotlivý případ pustit k vodě pro nedostatek důkazů (i kvůli této doktríně), než nechat systém přerůst do takového "tvůrčího" modu. Odstrašujícím příkladem jsou totalitní režimy, kde zcela neukotvený důkaz slouží k prokázání viny. Jen díky tomu mohla být Milada Horáková špionkou a i sám konstruktér politiky padesátých let, Rudolf Slánský, mohl být trockistou a usilovat o život K. Gottwalda.