Odpověď na názor

Já tady nejsem v roli advokáta minulého režimu. Ale vadí mi, když se přehání, překrucuje nebo vyloženě lže. Z toho režimu jsem nezažil tolik, abych mohl naplno "vychutnat" všechny jeho aspekty - a protože jsem člověk dosti nezávislý, nestádní a považující osobní svobodu za jedno z nejdůležitějších lidských práv, asi bych dříve či později narazil. ALE! Jednak jsem se vždycky snažil stoupence toho režimu pochopit, protože oni to zkrátka mohli vnímat úplně jinak než já nebo vy, jednak poslední dobou se nemohu zbavit dojmu, jako by nám ty narativy o minulém režimu tak nějak košatěly - a zde důvod cítím zcela zřetelně: s tím, jak se zvyšuje demokratický deficit současného režimu a snižuje počet pamětníků dob minulých, je třeba odvádět pozornost a připravovat si půdu pro univerzální "protiargument" typu buďte rádi, že žijete, v čem žijete, protože tenkrát to bylo ještě horší - lidi neměli, co jíst, každou chvíli jim bez varování mohla do bytu vpadnout StB a vysoce postavení členové strany snad i jedli děti disidentů. Jenže to prostě není pravda!

Průmysl Protektorátu byl zcela podřízen válečným zájmům Říše - takový stav hospodářství se spíše podobá organismu napadenému virem. Po válce se občané ve svobodných volbách nějak rozhodli - a to rozhodnutí bylo dost předvídatelné a logické ve světle událostí uplynulých 8 let - v důsledku čehož jsme se nakonec ocitli za "železnou oponou", kterou ovšem spustili na Západě, čímž jsme se dostali pod ekonomické embargo. Jinými slovy, najednou bylo třeba nahradit import spousty komodit západní provenience, což mělo samozřejmě zásadní dopad na strukturu a kontinuitu našeho průmyslu, na priority rozvoje.
Přesto ovšem Československo nikdy svými hospodářskými parametry rozvojou zemí nebylo. Rozvojová země není schopna vyrábět a vyvážet celé průmyslové investiční celky, rozvíjet vlastní jaderný průmysl atp.
Životní prostředí zdaleka nebyl jen problém za železnou oponou a pokud jde o kradení - tak to, co se tady děje posledních 35 let, si naprostá většina lidí tenkrát nedovedla představit ani v nejdivočejších snech, že by mohlo být vůbec možné. A to jsme to nedotáhli tak daleko, jako postkomunistické země na východ od nás.
V minulém režimu, který jsem zažil já (80. léta), "uranové lágry" dávno nebyly, estébáci nemohli každého odtáhnou kdykoli na výslech a rozhodně při něm nemohly praskat kosti, natož aby to někdo nepřežil. Politické procesy tu máme opět - procesy typu Skála a spol nebo Bednářová jsou politické procesy jak vyšité.

Váš problém je, že se nedokážete vcítit do kůže tehdejších lidí - kteří od vypuknutí Velké hospodářské krize až do první poloviny 50. let žili více-méně z ruky do úst. A ani před tím to pro velkou část obyvatel nebyla žádná selanka. Ať už by se Československo bývalo vyvíjelo jakkoli, nebýt 2. sv. války - to už těžko posoudíme -, i ten poúnorový vývoj byl z hlediska většiny obyvatel pociťován jako pokrok, i se všemi problémy. Pro ně byla jen "poznámka pod čarou" to, co je pro vás to podstatné. Lidé, kteří za mého dětství a mladistvého věku odcházeli do důchodu, nevzpomínali na své dětství a mládí zrovna jako na procházku růžovým sadem - vždyť prožili jednu či dokonce dvě světové války, hospodářskou krizi, geopolitické změny... A tihle lidé odcházeli do důchodu v klidné době, důchodově zabezpečeni, bydlící často ve zbrusu novém bytě v nájmu za hubičku, jezdící na zahrádky užívat si své penze. Ona totiž většina obyvatel První Republiky nepatřila mezi vlastníky továren a velkostatkáře, takže je ani nijak zvlášť nedojímal jejich osud, obzvláště když před válkou cítili, že to bylo obráceně.

Jestli nechcete, aby se tady zase rozjely nějaké nové socialistické nebo fašistické experimenty, tak přestaňte přehánět a vymýšlet si o těch minulých. Já už uranové lágry a politické vraždy nezažil a nechci je zažít.

Takže zpět k původnímu tématu - i před listopadem 1989 tady pravidelně probíhaly volby - a jak vidíte, to samo o sobě nestačí. Stejně jako nestačí jen formálně podepsat nějakou Chartu OSN o ochraně lidských práv, aby se jako mohlo říci, že jsme přece země chránící lidská práva, když jsme to jako podepsali - a tím to hasne. Teď nejsem v pozici někoho, kdo by tvrdil, že reprezentativní demokracie není demokracie. Jen upozorňuji, že mechanismus a forma samy o sobě nestačí a nic nezaručují. On i římský Senát formálně zasedal ještě mnoho let po zániku Západořímské říše.