Odpověď na názor

Demokratický deficit vidím v neschopnosti hledat kompromisy, naslouchat protistraně, v omezování svobody slova. Bez svobody slova nemůže být demokracie. U nás už nějaká politická diskuse prakticky vymizela, zůstalo jen vzájemné pokřikování. Snaha prosazovat věci na sílu. Neschopnost přiznat chybu. Neschopnost napravit chybu. Neodbornost na vedoucích pozicích. Nálepkování, zesměšňování, dehumanizování oponenta. Také z mainstreamu vymizela politická satira. Jednostrannost, nevyváženost...

Znova opakuji - mně to tady vypisovat nemusíte, mně jsou tyhle věci známy. Já se jen snažím vám nastínit, že 1) většině lidí za minulého režimu vlastně nic zásadního nechybělo a s dobou vzdalující se od 50. let jim hrozilo méně a méně a "pouštět hubu na špacír" si mohli dovolovat více a více - takhle to prostě většinově vnímali, bez ohledu na to, co o tom víme, nebo si myslíme dnes my. Opravdu tu miliony lidí každý den neuléhaly v hrůze, že jim nějaká StB uprostřed noci vylomí dveře a někam si je odvleče. Naprosté většiny lidí se to zkrátka netýkalo - "já mám svůj život, práci si plním, nástěnku zdobím, příspěvky platím, já chci mít svůj klid." Já tvrdím, že mně by to k pocitu svobody nestačilo, a že by mě takto sešněrovaný život omezoval a vadilo by mi to, ale obrovské spoustě lidí to tak stačí. Hlavní důvod, proč se na konci 80. let už začali ozývat a nakonec - nutno dodat, za značného váhání - vyšli do ulic, byl příslib západního pozlátka. 2) Vlastnosti, jež vykazoval minulý režim, v různých obdobích různě silně, nejsou neoddělitelně spjaty pouze s režimem komunistickým, ale do této podoby může zdegenerovat jakýkoli politický režim. Nestačí si říci, že komunisti jsou pryč, a teď už jen stačí je (a jakékoli jiné oponenty) držet co nejdále od moci, i kdyby to mělo být "jejich" metodami - tím okamžikem byste právě ztratil svou vlastní legitimitu. Jakmile začne jakýkoli režim vykazovat znaky, jako je omezování svobody, omezování dialogu atp., je to syndrom potenciálního velkého problému a čím dále se to nechá zajít, tím horší důsledky to bude mít.

Pokud jde o ty novodobé politické procesy - ti obyčejní lidé v 50. letech by vám odpověděli úplně stejně, jako jste odpověděl teď vy - "ano, správně, byli to nezávislými soudy usvědčení zrádci, špioni a váleční štváči. Dostali, co si zasloužili, vše v souladu se zákonem." Tento názor měli na základě toho, co jim tehdejší propaganda předložila. Mohlo to řadě z nich být podivné, mohla se o to nějak zajímat nad rámec předkládaných "informací", ale oproti dnešní době značně omezeně. Většina z nich tomu hlavně chtěla věřit - a to je to podstatné a společné s lidmi, jako jste třeba vy. Ten pořad, za nějž byli ti tři odsouzeni, jsem si našel a poslechl. § 405 TrestZ - Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit(...) Ani jeden z účastníků se ani jednou nepokoušel popřít, že se to stalo, zpochybnit, že se to stalo, schvalovat to, nebo dokonce ospravedlnit. Ani jednou! Celé to byla taková debata nad konspirační teorií, že to třeba mohlo proběhnout nějak jinak, a že hlavním aktérem nemuselo být NKVD pod Stalinovým vedením, ale že za tím klidně mohly stát německé ozbrojené složky. Mně osobně to připadalo trochu přitažené za vlasy, ale nutno přiznat, že se opírali o reálné indicie a historické prameny. Že z toho někdo dokázal vytvořit obžalobu, a že tu obžalobu nejen, že soud neshodil se stolu už během přípravného řízení, ale že to bylo aprobováno celou strukturou našeho soudnictví odzdola až nahoru, s přihlednutím k "argumentaci" a procedurálním okolnostem všech zaintersovaných soudů, je naprosto skandální a šílené! Analogickým způsobem by dokázaly pravomocně a v souladu s našimi zákony odsoudit i Galileiho, pokud by dostaly takové politické zadání. Je to naprostá ostuda české justice a výsměch nejen spravedlnosti (o tu, bohužel, u soudu často nejde), ale hlavně zákonnosti!
Bednářová, pokud je mi známo, se prohřešila tím, že když Rusko zaútočilo na Ukrajinu a ve třídě padaly výroky, že "Kyjev hoří", korigovala je, že Kyjev zatím opravdu naštěstí nehoří. Což nebylo žádné popírání válečných zločinů, ale pravdivý fakt.
Tohle už není ohýbání zákonů, tohle je jejich motání do uzlíků. Mezi základní zásady trestního práva patří zákaz extenzivního výkladu skutkových podstat jednotlivých trestných činů - nullum crimen sine lege certa. Je to jedna ze základních zásad něčeho, co se nazývá právní stát, či vláda práva nebo právní jistota. Je na zvážení, jak moc se "můžete" proti takovým principům prohřešit, abyste státní zřízení mohl stále ještě nazývat právním státem. Moje matematikou zformovaná mysl mi napovídá, že k negaci něčeho, co má platit pro všechny, postačuje existence alespoň jednoho, pro něhož to neplatí.