Názory k článku
Evropský soud rozhodl, že nelze přeprodávat e-knihy

Věřím, že jsem toho přečetl dost. Ta pointa mého příspěvku ale tkvěla v tom zřejmém rozporu "být vázán" a "dodržovat dobrovolně".

Jinak samozřejmě judikatura nesouvisí s polovinou vašeho příspěvku, druhá polovina nastiňuje nějakou tezi, která popírá to "být vázán". Mimochodem, v českém právu není judikatura nic určujícího, určující je zákon, bohužel naše soudnictví je v takovém stavu, že jsou schopni "rozhodovat" dle časopisů.

Jinak přeji pěkný Štědrý den.

Prodat dál nesmíte, pokud to licence nepovoluje.

Jen pro doplnění.
U licencí neplatí co není zakázáno je povoleno. Smíte pouze to co licence povoluje.
Proto, ač je to otravné, je vhodné licence číst.

Soudní rozhodnutí očividně citujete jak se Vám to zrovna hodí.

U software prodej licence totiž také mnohdy nepovoluje, ale soudy už rozhodly o neplatnosti takového omezení: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=124564&pageIndex=0&doclang=CS&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=601063

Dalo by se dovodit, že analogicky bude možno postupovat i u knih a AV děl prodaných v licenčním modelu.

Ještě malá citace z toho řízení:

"Dále je třeba připomenout, že právo nositele autorského práva na rozšiřování se v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2009/24 vyčerpá prvním prodejem jakékoli rozmnoženiny, ať již hmotné či nehmotné, jeho počítačového programu v Unii provedeným tímto nositelem práva nebo s jeho svolením. Z toho vyplývá, že podle tohoto ustanovení a nehledě na existenci smluvních ujednání zakazujících následný převod již nemůže nositel dotčeného práva bránit dalšímu prodeji této rozmnoženiny."

Máte pocit, že váš komentář odpovídá na některou z mých dvou otázek? Nebo jaký je jeho smysl?

Které ustanovení zákona bych tím porušil?

§ 29 písm. a) AZ

Mohl byste příslušné české judikáty odkázat?

Nejvyšší soud 5 Tdo 234/2009
ESD C-406/10

Jiné otázky tam nevidím.

Děkuji, to říká vše.

Autorský zákon nemá v § 29 písmeno a). Paragrafy se totiž dělí na odstavce, a teprve ty případně na písmena. Pokud jste myslel § 29 odst. 1, ten v žádném případě nezakazuje udělat si kopii knihy doma.

Evropský soudní dvůr není český soud.

Pokud máte právo užívat (např. koupenou knihu), tak Vám to nezakazuje.
Pokud ji koupenou máte, tak zakazuje, protože takové užití díla JE v rozporu s běžným způsobem užití díla a JSOU nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

K judikatuře: poslal jsem Vám judikát Nejvyššího soudu, který je ve Sbírce rozhodnutí, a následně je tam odkázáno, že byl překonán nálezem ESD. Tedy české soudy o tom rozhodovaly a česká judikatura se následně odkazuje na ESD. (Poměrně přirozeně, protože kdyby české soudy rozhodovaly jinak, budou se oprávnění obracet na ESD a vyhrávat tam).

Škoda, že jste si to nepřečetl, kompletně jsem to ozdrojoval. Jestli jsem se přepsal v "písm. a)" vs. "odst. 1", není to tak důležité jako to, co se za tím nachází.

První dvě věty si navzájem odporují. zase jste se přepsal?

Zkopírovat si doma knížku není v rozporu s běžným způsobem užití díla a nejsou jím přiměřeně dotčeny zájmy autora. Je to úplně to samé, jako když si knížku okopírujete v kopírovacím centru, § 29 to nijak nerozlišuje.

K judikatuře: psal jste „bylo vícekrát judikováno“, a pak jste doložil jediný judikát, který už byl navíc nálezem ESD překonán. To mi nepřipadá jako „vícekrát“.

Jestli jste se přepsal není tak důležité, spíš je zvláštní, že se takhle přepíšete, když na ten odstavec koukáte. Spíš to vzbuzuje pochybnost, zda jste ten paragraf vůbec četl.

Další judikáty jsou:
II. ÚS 423/10
30 Cdo 3474/2010 (právní věta: Zpřístupňování zvukových záznamů veřejnosti, tj. neuzavřenému okruhu osob, sdružených ve sdružení bez právní subjektivity, které nabyly vlastnictví k hmotnému substrátu CD nosičů, nelze podřadit ustanovení § 30 odst. 1)
I.ÚS 578/15 (okrajově)

Kopírovací služba i knihovna kolektivnímu správci odvádí poplatky za knihu samotnou, za každé zařízení a za každou kopii. Myslím, že poměrně jednoduchou úvahou dojdete k tomu, že asi není samoúčelné, že knihovny poplatky platí, ale jednotlivec by si mohl zkopírovat legálně knihu, která mu nepatří.

http://www.dilia.cz/ke-stazeni/?p=kolektivni-sprava
Opírá se to o hlavu IV autorského zákona.
Poplatky jsou 2-5 Kč za stránku, minimálně 10 Kč a maximálně 75 Kč (takže nic levného to není).

Znovu musím připomenout, že nelegální zdroj díla zákon nezná a nezabývá se jím. Z nelegálního zdroje legální rozmnoženina (pro vlastní potřebu) nejde legalizovat. Jiná věc je, že "nabyvatel" může být v dobré víře a nemusí tušit že zdroj je nelegální. V tu chvíli není jeho jednání postihnutelné, ale legální kopii ani tak nemá.

Snad už jsem Vám napsal zdrojů dostatek. :-)

Bavíme se tu o kopírování knihy, která dotyčnému patří. To, že se v některých případech za kopírování platí náhrada kolektivním správcům, neznamená, že je to v jiných případech zakázané. Není tam přímá vazba, že by se za kopii pro osobní potřebu přímo platila nějaká odměna. On by pak celý ten institut kopie pro osobní potřebu nedával smysl, kdyby se za vše platilo. Jeho význam je právě v tom, že si můžete udělat kopii pro osobní potřebu bez svolení autora, a globálně jako kompenzace se kolektivním správcům platí za nenahraná média, za kopie apod.

II. ÚS 423/10 „Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.“ Zase jste se přepsal?

30 Cdo 3474/2010 – neřeší legálnost či nelegálnost zdroje

I.ÚS 578/15 (okrajově) – vůbec se netýká § 30 AZ

Bavíme se tu o kopírování knihy, která dotyčnému patří.

Pak jsme se nepochopili a mluvíme každý o něčem jiném.

On by pak celý ten institut kopie pro osobní potřebu nedával smysl, kdyby se za vše platilo.

Ale dával. Díky němu si můžete nahrát televizní nebo rozhlasové vysílání, rozmnožit dílo v rodině, vyfotografovat si dílo apod. Vždy je ale ten zdroj takový, ke kterému máte (legálně) přístup - např. právě originál knihy, veřejné, nebo placené vysílání.

II. ÚS 423/10 - z odůvodnění ÚS: "Odvolací soud (...) přiléhavě aplikoval relevantní východiska, vyslovená již v důvodové zprávě k § 29 autorského zákona, která uvádí: "Ustanovení § 29 upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití chráněných děl a užití těchto děl, ke kterým není třeba souhlasu autora ani zaplacení odměny (bezúplatné zákonné licence). Volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný výkon práva autorského a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora. Volné užití děl a bezúplatné zákonné licence jsou v návrhu uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzívní výklad.

Krajský soud provedl interpretaci § 30 odst. 1 autorského zákona pohledem citovaných východisek, a <stong>dovodil právní normu objektivně racionálně akceptovatelnou, že "Užitím pro osobní potřebu je nutné rozumět užití díla v soukromí zhotovitele rozmnoženiny, v rámci rodiny, přátel, osob blízkých."

30 Cdo 3474/2010: "Zpřístupňování zvukových záznamů (...) okruhu osob, (...), kteří nabyli spoluvlastnictví ke hmotnému substrátu CD nosičů - nelze subsumovat pod § 30 odst. 1 autorského zákona, ale jedná se o činnost vykazující znaky půjčovny. Proto nabytím spoluvlastnictví členové klubu nenabyli oprávnění díla zaznamenaná na CD nosičích užívat bez poskytnuté licence."

Když ani spoluvlastníci nenabydou licenci, tak tím spíš nemůžete dovozovat nabytí licence když nejde ani o spoluvlastníky.

I.ÚS 578/15: V případu Svensson SDEU konstatoval, že skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice - není-li takto dílo sdělováno "nové veřejnosti" (není-li tedy odkazováním rozšířen okruh subjektů, kterým je dílo zpřístupněno).

A dále: Pokud je však na internet odkaz na chráněné dílo, které nebylo oprávněně na internetu sděleno veřejnosti, vložen osobou, která ví nebo mohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl a nemá k tomu souhlas vykonavatele majetkových práv autorských, jde o neoprávněné sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice. Byl-li pak takový odkaz zveřejněn za účelem dosažení zisku, vědomost o protiprávní povaze zveřejnění díla je presumována.

Pointa je v tom, že cokoliv děláte s autorským dílem, nesmíte tím rozšiřovat okruh uživatelů a v tom, že se zkoumá, jestli existuje řetězec oprávněného užívání.

Filipe, čtěte to, když už jsem Vám to vypsal.

Celé jsem to poctivě přečetl. Mám jen jednu jedinou otázku. Proč jste to psal? Vaše tvrzení, že si nemůžete doma udělat kopii ze své knížky, to nijak nedokazuje.

Pointa je v tom, že cokoliv děláte s autorským dílem, nesmíte tím rozšiřovat okruh uživatelů a v tom, že se zkoumá, jestli existuje řetězec oprávněného užívání.
Když si doma uděláte kopii své knížky, rozšiřujete tím okruh uživatelů? Jako že s kopií té knihy vznikne i kopie vás samých a místo jednoho Miroslava Šilhavého budou okruh uživatel tvořit dva Miroslavové Šilhaví? Neděste nás!

Vaše tvrzení, že si nemůžete doma udělat kopii ze své knížky, to nijak nedokazuje.

Nic takového jsem nepsal. Jestli se bavíme o rozmnoženině díla, ke kterému mám právo užití (moje kniha, TV vysílání), tam má každý právo si kopii udělat a naopak je judikováno, že rozmnoženina není omezena na jednu (můžu si udělat kopii do auta, archivní kopii, kopii do práce, ...).

Pro úplnost, tato výjimka pro pořizování rozmnoženin se netýká např. software.

22. 12. 2019, 23:16 editováno autorem komentáře

Udělat si kopii knihy doma sám je protiprávní (jakkoliv je to nekontrolovatel­né).

V odpovědi na @kmarty: Pokud e-knihu nevlastim a koupil jsem si jen licenci ktera mi umoznuje si ji precist (t.j. obdoba navstevy knihovny), kde se bere ta troufalost za ni pozadovat takrka totez co za fyzickou knihu ktera je pak moje? jsem dále psal: To je velmi trefná paralela. Z knihovny mi mohou udělat kopii (třeba jen části knihy), ale platí kolektivnímu správci poplatky - paušální, za každé zařízení a za každou stránku. Asi jste ztratil kontext, co čem hovoříme, tedy o (e-)knize, kterou nevlastním.

I pokud je řeč o půjčené knize, na ní pořád máte užívací práva. Z hlediska autorského práva máte ke knize z knihovny mnohem víc práv, než k TV vysílání. Přesto podle vás z TV vysílání je možné udělat kopii pro vlastní potřebu, z půjčené knihy ale ne. Proč?

E-knihu bych do toho netahal, tam je jenom ta licence bez hmotného vyjádření, tím pádem to funguje v podstatně jiném režimu – jak ostatně dokládá i rozsudek ESD, o kterém je zprávička.

I pokud je řeč o půjčené knize, na ní pořád máte užívací práva. Z hlediska autorského práva máte ke knize z knihovny mnohem víc práv, než k TV vysílání.

Ten kdo vysílá (= sděluje veřejnosti) musí mít práva k takovému užití. K Vám se dostává dílo licenčně pokryté na základě smlouvy dvou stran (autor x sdělovací prostředek).

Proti tomu knihovny požívají licenční výjimku ze zákona (díl 4 AZ je nadepsaný "Výjimky a omezení práva autorského"). Jak už jsem psal (a později zvýrazňoval i v judikatuře), výjimky se nesmí pojímat extenzivně, jejich rozsah se nesmí výkladově rozšiřovat. Kdybyste dovozoval další práva z této výjimky, nepřípustně byste ji rozšiřoval "výjimkou z výjimky".

V obou případech užívám dílo legálně. Vy jako třetí osoba netušíte, jaký vztah má vysílatel a autor nebo knihovna a autor. V tom je právě princip užití pro osobní potřebu – že nemusíte řešit, co bylo před vámi. Samozřejmě se to netýká zjevně nelegálních zdrojů, kde odvolávání se na „užití pro osobní potřebu“ slouží jenom ke snaze obcházet zákon.

Vy jako třetí osoba netušíte, jaký vztah má vysílatel a autor nebo knihovna a autor.

Pořád z této úvahy vynecháváte:
1. Musíte respektovat § 29 odst. 1 - zejména nedotýkat se oprávněných zájmů autora; rozšířením okruhu "příjemců" práva autora poškozujete; pokud je pořad vysílán a vy jste si jej nahrál, měl jste "tady a teď" právo ho sledovat a zaznamenat si.
2. Pokud si knihu půjčíte (knihovna, kamarád), v podstatě obcházíte oprávněný zájem autora.
3. Rozmnožením k další osobě (tj. i k sobě), rozšiřujete okruh příjemců.
4. Pokud si knihu půjčujete, jste plně informován o stavu věcí.
5. Pokud stáhnete z internetu, tam už se rozlišuje, jestli můžete být v dobré víře, nebo ne. Dobrá víra zakládá na beztrestnost, ale nelegalizuje stažený obsah (jakmile se tuto skutečnost dozvíte, musíte dílo přestat užívat, protože pak už vědomě porušujete práva autora).

To, že kopírování pro osobní potřebu je v případě půjčené knihy větší zásah do práv autora než v případě TV vysílání je jenom váš pocit, ničím jste to nedoložil. Okruh příjemců se nijak nerozšiřuje. Na půjčenou knihu máte právo „tady a teď“ úplně stejně, jako v případě TV vysílání – resp. na to TV vysílání máte právo opravdu jen v daném okamžiku, v případě knihy ne ní máte práva po celou dobu, co ji máte půjčenou.

Půjčení knihy není obcházení oprávněného zájmu autora. Autorský zákon s půjčováním počítá, sám jste psal o knihovní licenci, tak se teď nesnažte tvrdit, že půjčování knih je vlastně nelegální. Vytvořením kopie knihy,kterou mám v ruce, okruh příjemců nezvyšuju – jsem to já, kdo má knihu, a zároveň jsem to já, kdo má kopii. Je to tedy pořád jedna osoba. Okruh příjemců může zvýšit až to, pokud knihu vrátím, ale kopii pro osobní potřebu si ponechám. Jenže tam to řeší jednoduchá čistě fyzická věc – obvykle si z knihy okopíruju jen pár stránek. Pokud bych si okopíroval knihu celou, bude to pro mne podstatně dražší, než kdybych si jí koupil – takže to nikdo dělat nebude.

Když si knihu půjčuju, nevím, na základě čeho knihovna tu knihu půjčuje – zda na základě knihovní licence nebo na základě licenční smlouvy uzavřené s autorem.

Nezapomínejte na to, že kniha je vyjádřením autorského díla, je to tedy ten jednoduchý případ, kdy jsou autorská práva vázána na hmotný nosič, a platí, že kdo drží v ruce hmotnou věc, má práva užívat autorské dílo jí vyjádřené.

Držením se v právu nerozumí "mít v ruce", ale možnost s věcí nakládat - např. prodat, mít právo na plody z ní (půjčovné), ... Držitelem knihy je knihovna. Vy ji máte jen vypůjčenou. Jestli knihovna platí autorovi, nebo kolektivnímu správci, to Vás nemusí zajímat - to by bylo předmětem případného sporu mezi oprávněným a knihovnou.

Proti tomu na Vaší straně musíte vést úvahu, že nejste držitelem a nevztahují se na Vás další práva podle AZ. Asi cítíte, že je rozdíl mezi vysíláním, kdy je vysíláno všem kdo jsou zrovna na příjmu (práva si musí vyřešit ten, kdo vysílá), a mezi vypůjčenou knihou z knihovny, kdy se autorovi (kolektivnímu správci) platí za každé vypůjčení.

Autor tedy má právo na odměnu z každého prodaného kusu a z každého vypůjčení. Pokud dílo rozmnožíte, krátíte ho na jeho právech, protože z vypůjčení uděláte držbu rozmnoženiny a autor nedostane nic.

Asi cítíte, že je rozdíl mezi vysíláním, kdy je vysíláno všem kdo jsou zrovna na příjmu (práva si musí vyřešit ten, kdo vysílá), a mezi vypůjčenou knihou z knihovny, kdy se autorovi (kolektivnímu správci) platí za každé vypůjčení.
Problém je právě v tom, že by tam nějaký rozdíl asi cítíte, ale to je vše – nedokážete ho nijak popsat. V případě vysílání si práva na vysílání musí vyřešit ten, kdo vysílá; v případě půjčování si práva na půjčování musí vyřešit ten, kdo půjčuje. Rozdíl není žádný.

Pokud dílo rozmnožíte, krátíte ho na jeho právech, protože z vypůjčení uděláte držbu rozmnoženiny a autor nedostane nic.
Ano, to popisujete institut kopie pro osobní potřebu, který je postaven právě na tom, že bezprostředně za vytvoření rozmnoženiny autor nedostane nic, ale místo toho existují různá náhradní plnění, která mají tohle kompenzovat – poplatky z nenahraných médií, poplatky za kopírovací služby apod. V tom je právě ten „trik“ kopií pro osobní potřebu – že tam odměna pro autora není přímá, ale hradí se to paušálně z věcí, které se nejčastěji k takovým užitím používají.

Když si nahrajete TV vysílání, autor z toho nedostane také nic, když si okopírujete zakoupenou knížku, autor nedostane nic. Takže je to pořád úplně stejné, jako když si okopírujete knížku půjčenou z knihovny. Pořád tvrdíte, že knížka z knihovny je na tom nějak jinak, ale uvádíte příklady, které jsou identické pro koupenou i půjčenou knihu i pro TV vysílání.

Rozdíl popisuji. Vysílání je pro všechny, ten, kdo vysílá, platí za právo odvysílat pro všechny (obvykle na smluveném území). Dostává zaplaceno jednou částkou, ať už se na dílo dívá jeden člověk, nebo pět milionů.

U knihovny dostává zaplaceno za každou výpůjčku a za každou kopii. Toto rozmnoženinou porušíte.

Uvedu příklad:
- koupím si knihu
- udělám si kopii pro osobní potřebu
- prodám knihu (originál)

Teď dotaz: můžu si rozmnoženinu ponechat, nebo ji musím zlikvidovat po prodeji?

Provozovatel TV vysílání platí za právo vysílat. Kopie pro osobní potřebu příjemců TV vysílání není jeho věc. Nijak neovlivní a neví, zda si jeho vysílání nahrál jeden člověk nebo pět milionů. Rozdíl oproti kopii knihy z knihovny není vůbec žádný – knihovna platí za půjčování. Kopie pro osobní potřebu čtenáře není její věc. Knihovna nijak neovlivní a neví, jestli si kopii udělá jeden čtenář nebo každý, kdo si knihu půjčí.

Kopii knihy, kterou jste prodal, si ponechat můžete – v zákoně není nic, co by vám bránilo v tom jí vlastnit. Zákon řeší vytvoření kopie, a to bylo legální. Samozřejmě pokud by se to začalo masově zneužívat, byl by to problém. Ale přesně to ukazuje způsob, jakým je užití pro osobní potřebu konstruováno – na jedné straně máte nekontrolované kopírování, ze kterého autor nic nemá, na druhé straně máte různé poplatky, které v důsledku jdou autorům, ale které často zase nesouvisí s kopírováním autorských děl. Globálně by to mělo být plus mínus spravedlivé – autor přežije, že vy si doma okopírujete pár stránek s knihy půjčené v knihovně, a vy zase přežijete, že platíte poplatek za nenahraná média z disku, kam budete ukládat jenom svoje fotky. Ano, v obou případech je to nespravedlivé, ale vzniklo to v době, kdy bylo absolutně nemožné řešit licenční smlouvou každé jednotlivé užití. Já předpokládám, že tenhle model už moc dlouho nevydrží, protože už dnes je technicky realizovatelné to, aby každé jednotlivé užití bylo řešené licenční smlouvou.

Právě jsme u toho, že zákon musíte chápat jako jeho celek, jaký cíl sleduje a umět (si) ho vyložit.
Autorský zákon to podle mě říká, když si rozvrhnete ustanovení do osnovy (hlavy, části, díly, oddíl, poddoddíl, paragraf, odstavec, písmeno). Některé jeho části se celé týkají jednoho tématu - např. omezení práv autora a zákonné licence.

Podle toho, o čem část mluví, musíte k výkladu přistupovat extenzivně, nebo restriktivně - na to, jaký postup zvolit zákon nedává odpověď, to musíte pochopit z členění, kontextu a smyslu.

Zákonné výjimky se musí vykládat restriktivně (úzce). K tomu se vyjadřují i ty judikáty, co jsem Vám ocitoval. Např. že nelze sdílet CD v klubu spoluvlastníků, neboť se tím rozšiřuje okruh publika a autor je ošizen. Kopírování pro osobní potřebu je obdobný případ - tedy můžete, ale pouze za okolností, kdy autorovi nezasahujete do jeho práv.

Znovu si přečtěte hned první odstavec v části první, hlava I, díl 4. Celý tento díl je uvozen § 29, kde je vysvětleno, že užití těchto výjimek nesmí do práv autora zasahovat. Jakýkoliv následný paragraf v tomto díle se musí uplatňovat i s ohledem na § 29.

Nosíte dříví do lesa. Opakujete věci, které jsou jasné, místo abyste se vypořádal s tím, proč podle vás vytvoření kopie z půjčené knížky zasahuje do práv autora nepřiměřeně, vytvoření kopie z vlastní knížky přiměřeně a vytvoření kopie z TV vysílání opět přiměřeně. Zejména nechápu to srovnání s TV vysíláním, kde tím vytvořením kopie získám mnohem víc, než okopírováním několika stránek knihy. V obou případech získám celoživotní kopii, přitom třeba film vysílaný televizí jsem měl k dispozici v jediný okamžik, zatímco knížku jsem měl k dispozici třeba měsíc a mohu si jí půjčovat opakovaně – nahráním filmu tedy získám daleko víc. Navíc film si typicky nahraju celý, zatímco z knížky si typicky okopíruju pár stránek.