Na tom není nic nekonzistentní. Musíte chápat autorský zákon.
Jeho hlavním účelem je chránit autora, aby dostal za užití zaplaceno, a čím víc lidí dílo užívá, tím větší odměnu má dostat. V době, kdy neexistovala elektronická distribuce a analogové kopírky neexistovaly, později pak dokázaly nevalně vytvořit kopii, nebyl to velký problém. Rychlost šíření kopií nebyla tak velká, takže nemělo valný smysl to jakkoliv řešit (a ani to nebylo řešitelné).
Dnes jsou možnosti kopírování takřka absolutní, digitální dílo lze kopírovat absolutně 1:1 - a to už problém je.
Pak tedy přichází na řadu výkladová úvaha. Zákon požaduje odměnu autorovi. Z tohoto pravidla je udělená výjimka pro hmotně vyjádřená díla a pro knihovny (a další typy "volných licencí"). V právu je nutné základní pravidlo pojímat široce, zatímco výjimky vykládat úzce, nerozšiřovat jejich význam v budoucnu. Soud tedy poměrně logicky řekl, že tehdejší výjimky nelze rozšiřovat neomezeně.
1) v Evropě je neprecedentní právo ( jiný soud ke stejné věci může zaujmout jiné rozhodnutí) -> což akorát zvyšuje bordel a chaos v právním řádu a prostředí.
2) SW zastarává, což u knihy není tak časté. (např. odborné se upraví, zlepší, aktualizují a znova vydají, ale u beletrie to takto nefunguje - např. Foglar nový update s novými kapitoly Hochů od bobří řeky nevydával každý rok ). Takže je trošku pochopitelné, že se snaží aby autor měl peníze.
Nicméně, i já se domnívám, že pokud se knihy dají fyzicky přeprodávat tak u e-knih by to mělo fungovat taky. Jestli je kniha z papíru nebo digitální bajtů by na to nemělo mít vliv.
v Evropě je neprecedentní právo ( jiný soud ke stejné věci může zaujmout jiné rozhodnutí) -> což akorát zvyšuje bordel a chaos v právním řádu a prostředí.
Tak jednoduché to není. U nás jsou soudy vázány judikaturou, pakliže případ, který soudí, není na tolik odlišný nebo není odlišná situace. To dává právu možnost se vyvíjet. Proto není potřeba novelizovat zákon kvůli každé nové situaci ve společnosti. U nás se ze to zvyklosti dodržuje víceméně dobrovolně. Dobrovolně se dodržuje zejména kvůli ústavnímu požadavku na předvidatelnost práva.
V precedentním právu to funguje víceméně obdobně, rozdíl je hlavně v tom, že např. v USA je tento princip ústavně zakotven.
U nás se zákony poměrně často doplňují (o nesmysly, viz zakotvení Segwayů do silničního zákona), aby judikatura soudů nepřerůstala zákonodárný proces. V USA jsou zákony velmi prosté a jejich vývoj v čase zajišťují právě především soudy.
V USA musíte mít velkou právní sílu, abyste dokázal precedens překonat, složitě musíte vyargumentovat, proč je současná situace odlišná. Tato překážka v evropském právu není tak silná a často se tento vývoj i následně kodifikuje novelou zákona.
Výsledek je těžké hodnotit, ale rozhodně nelze říct, že je v Evropě větší právní chaos. Jak v Evropě, tak v USA žijí lidé, kteří si smysl zákona vykládají po svém (viz zákon o střetu zájmů).
Autorské právo mi předvidatelné přijde. Možná není v dvacátém prvním století spravedlivé a mnohým se nelíbí, ale existuje.
@Cikáda
Něco si přečtěte o sjednocovací roli soudů v dvouinstančním a třístupňovém systému, který máme.
Pokud soud v prvním instanci rozhodne odlišně, jeho rozhodnutí napraví soud druhé instance. To jsou řádné opravné prostředky.
Dál tu máme mimořádné opravné prostředky (dovolání, kasační stížnost), a speciální případ je stížnost k ústavnímu soudu. Všechny (mimo jiné) zahlazují nekoherentní rozhodování soudů. Zásah mimořádným opravným prostředkem je podmíněn určitou mírou intenzity zásahu do práv stran. Zjednodušeně řečeno, kdyby zasahovali do každé prkotiny, zastavili by tím vývoj práva a ten by ustrnul.
Více např. zde: https://e-justice.europa.eu/content_judicial_systems_in_member_states-16-cz-maximizeMS-cs.do?member=1, zejm. se podívejte na roli Nejvyššího soudu, který rozhoduje (až na naprosté výjimky) jen o mimořádných opravných prostředcích.
Soudce nemůže být nijak postihován za odchýlení se od judikatury. Pokud to ale udělá a argumentačně to v rozhodnutí neunese, "riskuje", že se mu případ vrátí na stůl. Tím je dána ona "dobrovolnost" a zároveň je zachován respekt k judikatuře.
O tom, jak funguje judikatura si můžete přečíst třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Judik%C3%A1t
Takže ty teze se opravdu nevylučují. Chápu, je to těžké (zejména si o tom něco přečíst).
22. 12. 2019, 00:29 editováno autorem komentáře
Věřím, že jsem toho přečetl dost. Ta pointa mého příspěvku ale tkvěla v tom zřejmém rozporu "být vázán" a "dodržovat dobrovolně".
Jinak samozřejmě judikatura nesouvisí s polovinou vašeho příspěvku, druhá polovina nastiňuje nějakou tezi, která popírá to "být vázán". Mimochodem, v českém právu není judikatura nic určujícího, určující je zákon, bohužel naše soudnictví je v takovém stavu, že jsou schopni "rozhodovat" dle časopisů.
Jinak přeji pěkný Štědrý den.