Odpověď na názor

Sám jsem byl rád, když se mi podařilo rozšířit kapacit z 20 MB na 20+40 MB. Disky byly napojené na MFM řadič, který byl na ISA rozšiřující desce se třemi sloty připojené přes speciální ISA modul do CAMAC chasi, kde byl 8086+8087 modul s 128 kB RAM a rozšiřující modul 512 kB RAM a pak nějaký CGA grafický modul.

Přitom ten 40 MB disk byl někde odložený, nakopnutý, takže jsem ho nejdříve musel rozebrat a vyčistit. Byla to 5 a 1/4 s dvojnásobnou výškou. Pak jsem vyrobil nosič a přitáhl ho čtyřmi šrouby, když jsem ho naformátoval a pak jednou povolil, tak data nešla číst. Připebnil jsme ho tedy jen třemi, aby se přes něj nepřenášely síly a přeformátoal.

Chyběla mi myš, modul byl jen na printer-port/LPT. Tak jsem si koupil ISA univerzálku a s 8050 nadrátoval sériový port. Když jsem ho již drátoval, přidal jsem přepínání na RS-485 režim a když jsem nepotřeboval myš, tak jsem mohl vyvíjet naší uLAN komunikaci. Pak jsme i ty karty s RS-485 a později přidaným CAN rozhraním vyráběly a řídily s ní naše přístroje. V šupliku mám i tu drátovanou verzi karty, ale vyráběná ISA je na pátém slide mé prezentace z letošního FOSDEMu. Stránka s odkazy nahrávkou k příspěvku Linux Kernel Mainline Real-Time History, Support and Experience Based on Robotic and Automotive Projects je na FOSDEM site.

I na tom SAPI 86 jsme navrhovali plošné spoje, kompilovali aplikace a mnoho dalšího. Dne mě často ty požadavky na zdroje i řádově jednodušších aplikací připadají často nemístné. Třeba když vezmu že naše první generace infůzních pump byla řízená dvěma vzájemně se kontrolujícími procesory, jeden IRC a PWM, druhý odporový nebo kapacitní absolutní senzor, zadávání limitů, výpočet rychlosti z nastavených limitů, vzdálený dohled přes RS-485 uLAN, možnost nahrání připravených parametrů dávkování z počítače při stisku a potvrzení na přístroji (kvůli odpovědnosti za pacienta) a to vše na procesorech s 8 kB OTP ROM a 256 B RAM.