Názory k článku
GNOME 50 přidává možnost kontrolovat u dětí čas strávený na počítači

Jenže ono to není tak černobílé. Ano počítač je nástroj. Ale taky slouží k zábavě.
Dřív jsme se jako děti koukali na televizi (protože nebylo na výběr)
nebo jsme chodili ven (protože neexistoval jiný způsob "socializace").
nebo jsme třeba hráli fotbal či jsme se věnovali sportu (zlepšování motorických schopností)
... a o světe jsme možná věděli z Rudého práva (či mladé fronty dnes, záleží kdy se kdo narodil) -- ale popravdě jako dítě jsem fakt noviny nečetl.

Dnešní děti si můžou
- pustit nějakou asi z trilionu her (což je prokazatelně lepší než se koukat na televizi protože hry zlepšují kongitivní schopnosti, reakce, cizí jazyky, u multiplayerovat socializace, teamová spolupráce a dost možná cizojazyčná konverzace...)
- komunikovat s přáteli online
- zjistit aktuální dění na sociálních sítích (což opět není černobílé)
- sledovat na youtube něco jiného než tupé shorty

Samozřejmně nic se nesmí přehánět, ale tvrdit že počítač je jen "nástroj" (ke tvorbě z contextu) mě přijde jako kdybyste tvrdil v 90sátkách že televize je jen na sledování zpráv ... A ignoroval vesele zbytek vysílání ;-)

Jasně, že na tom hrají hry (nají Steam), jasně, že na tom sledují filmy/seriály (mají Disney+...), jasně, že na tom poslouchají muziku.
Ale ten počítač je jen nástroj, který jim tohle všechno umožňuje. Není to (sám o sobě) cíl. Dnes už to opravdu není jako za mých mladých let: Jdeme k Jirkovi na počítač.
A když se řekne: Vypnout!, tak to prostě vypnou. (Jinak jim to táta spočítá.)

"...což je prokazatelně lepší než se koukat na televizi ..." - to nelze rict takhle absolutne. Treba pro deti ktere nemaji sklony k zavislosti na hrani her to je lepsi. Ale diky interaktivite her je taky vetsi sance ze vznikne zavislost, a pro zavisle dite jsou hry logicky horsi nez televize. Virtualni svet her je mnohem jednodussi nez opravdovy svet. A obdobne to muze fungovat i se socialnimi sitemi.
Nebo treba jako zavislost na jidle - v dnesni dobe je pristup k jidlu snadny. Vetsina lidi u nas stale s tim nema problem. Jenze pak jsou lide s velkymi sklony k obezite, a pro ne je prilis snadny pristup k potravinam katastrofa. (Snadny pristup k potravinam je samozrejme jen cast tohoto problemu.)

Ech. Jasne ze je potreba detem vstipit spravny pristup. Jenze to nejde ze dne na den. Jasne ze je moznost deti naucit to vypnout, kdyz jim to naridis. Jenze otazka je co deti delaji, kdyz nejsi doma a nic jim nenarizujes. Poctive sedi u wikipedie a pripravuji si ukol? A ted si predstav v tehle situaci dite, ktere je zavisle na pocitacovych hrach. Rodice nejsou doma, dite vi ze ma pripravovat referat, ale bude delat co? Hrat, i kdyz by nemelo. I kdyz vi ze by nemelo. Protoze pro zavisleho je okamzity zisk dulezitejsi nez dlouhodoby prinos. Takze kdyz ma byt pocitac v rodine zavisleho, tak je potreba zajistit aby i v dobe bez dohledu zavislak nedelal co nema. Takze nejaka forma omezeni. Steam apod. blokujes snadno. Ale blokovat kazdy web kde se da hrat nejaka hra a zaroven ponechat zbytek webu je nemozne. Takze bud whitelist na wikipedii, anebo rovnou utnout cely pocitac dokud se rodic nevrati domu, coz je proste nejjednodussi verze. A tech veci na pocitaci, na kterych muze byt zavislost je spousta. Hry, socialni site, sorty. Videl jsem dite kteremu vicemene stacilo jen koukat do obrazovky, cokoliv delat s obrazovkou. Televize, pocitac, tablet, mobil. Bez toho si nedokazalo najit zabavu.

Kecy o tom ze se deti prihlasi na jinou wifinu nebo vytahnou nejakou malinu jsou ponekud zbytecne. Pokud se dite dokaze nabourat do slabe zabezpecene wifiny, tak ocividne dela na pocitaci spoustu ruznych veci a neni ten pripad ktery potrebuje omezovat pristup.

Prijde mi ze proste tvoje deti jsou v pohode, a nemaji s tim problem, tak si nedokazes predstavit jinou situaci. Ale zkus dohledat v okoli jine pripady, nebo si o tom neco precist. Deti jsou opravdu ruzne, a potrebuji ruzne pristupy. To co funguje tobe v rodine nefunguje ve vsech jinych.

O tom, co dělají doma, když tam nejsem, můžu mít přehled po VPN, případně se to dočtu v logu: Nemá to cenu, táta se dozví všechno. ;-)

Já si dokážu představit i jinou situaci (vidím to okolo, u spolužáků mých dětí...). Jen si myslím, že kořeny té situace jsou hlubší.
Nemám nic proti aplikacím pro rodičovskou kontrolu a omezování délky session u počítače. Je to užitečný nástroj. Sám jsem zkoušel Timekpr - jen nakonec nebyl potřeba.
Problém bývá tam, kde si rodiče myslí, že stačí omezit dobu strávenou u počítače/mobilu nějakým programem, a děti se začnou věnovat jiné zábavě, třebas hrát se spolužáky fotbal na dvorku.
No - nezačnou.
Pokud s jinými aktivitami nezačaly dřív, než vzaly mobil do ruky, nebudou chtít. (Kromě toho: s kým by ten fotbal hrály, když všechna děcka na dvorku se opírají o zeď a čučí do mobilů?) Pokud vidí, že tatínek sedí u notebooku a trollí v diskusi a maminka nedá mobil z ruky ani při vaření, vnímají navíc takové omezení jako křivdu.
Pokud mají přístup k internetu jen hodinu denně, zatímco spolužáci v autobuse mastí onlineovky, poslouchají odrhovačky ze Spotify a čučí na shorty, získají pouze pocit méněcennosti. A silnou motivaci něco s tím udělat.
Žel, ta lepší cesta znamená, že jim musíte od opravdu nízkého věku až daleko za pubertu být vzorem, vést je, ovlivňovat, dávat jim příklad. Počítač (mobil) nesmí být něco sladkého a zakázaného, ale prostě obyčejným prostředkem k další zábavě. Musí být nezajímavý jako mixér v kuchyni: dokud ho nepotřebuji na vaření nebo přípravu papíru pro umělecké vyjádření, nevnímám, že tam je.
Jasně, že počítač/mobil má mnohem širší využití: dají se na něm hrát hry, psát úkoly, sledovat televizi/filmy/se­riály/videa, poslouchat či skládat hudbu, kreslit/malovat/a­nimovat, číst povinnou četbu i komiksy (a najít zápisek do čtenářského deníku)... Pokud dokážete, aby děti tu techniku braly jen jako prostředníka, je přímo kontraproduktivní jim ten přístup omezovat. (Tedy pokud netrváte na tom, že z něj bude prvoligový fotbalista, a proto má být někde na tréninku.)

Moje děti mají tatínka ajťáka. Těžko bych je omezoval, když u toho sedím na noční směně a na obrazovce jedno okno s barevně blikajícími kontrolkami, dvě okna videokonference, na uších sluchátka, a dohaduji se, proč ten server nejede a ta aplikace nedělá to, co si šéfstvo představuje, že v sedm ráno dělat bude.
Možná to v nich tak nějak vypěstovalo pocit, že ty počítače jsou jen ke zlobení se, a kradou rodičům čas, který by měli věnovat dětem. ;-)

cituji: Pokud mají přístup k internetu jen hodinu denně, zatímco spolužáci v autobuse mastí onlineovky, poslouchají odrhovačky ze Spotify a čučí na shorty, získají pouze pocit méněcennosti. A silnou motivaci něco s tím udělat.

Tak to je hluboký omyl, nikdy jsem nebyl stádní a ani moje děti nejsou, protože je vedu k tomu používat mozek a přemýšlet o tom co dělají a proč, takže jim nevadí se lišit, naopak jsou na to hrdí. Můj nejstarší syn se proto necítí méněcenný, že nevisí na sociálních sítích jako jeho spolužáci, je naopak na sebe hrdý, že se zabývá podstatně ušlechtilejšími činostmi, a těmito závislostmi pohrdá.

Můj prostřední syn závislostem bohužel propadá a nemá vnitřní oddolnost a disciplínu, aby se tomu sám ubránil, ale velmi dobře chápe, že mu to škodí, ví jak to dopadá, když ho nechám na pospas technologiím a jak těžko se z toho hrabe ven, takže respektuje moje technická omezení a nebojuje s nimi, ani vnitřně ani na venek. A opět se necítí méněcený, že tomu není vydán na pospas, jako jeho spolužáci.

Děti nemají obvykle tu odolnost a disciplínu, aby těm svodům odolaly. Ale chybu vidím hlavně v tom, že je většina rodičů prostě nechá tomu nebezpečí napospas.
Děti neustále dokola slyší: Nechlastej, alkohol ničí mozkové buňky!, Kouření škodí zdraví, dostaneš rakovinu!, Řekni drogám NE!. Ani jedno nebude fungovat, když budou rodiče, učitelé, lidé v okolí... alkoholici, kuřáci, narkomani.
Mobily a počítače jsou podobné lákadlo, ale: všichni v okolí je pořád používají, a navíc jde o přístroje dvojího užití, tedy nejen pro zábavu, ale též ke zcela praktickým a užitečným věcem. (Ano, alkoholem si taky mohu desinfikovat ruce, tabákem hubit mšice, konopí užívat na bolavé klouby... - jen to tak nějak je hodně minoritní způsob použití.)
Proto je mnohem důležitější ta výchovná část, než represivní, omezovací. A platí to nejen pro rodinné prostředí, ale i pro školy: menší problémy zpravidla mají tam, kde umí ty přístroje zapojit do výuky, než tam, kde jen přísně vymáhají plošný zákaz.

Ani jedno nebude fungovat, když budou rodiče, učitelé, lidé v okolí... alkoholici, kuřáci, narkomani.

Kladný vztah k alkoholu u jednoho mého rodiče ze mě udělal abstinenta. Žena má podobnou zkušenost. Vynucování cvičení na klavír místo sedění u počítače ve mě na dlouhou dobu vypěstovalo nenávist vůči jakékoli hudbě. Trávení času venku "na sílu" vedlo k tomu, že jsem tam akorát páchal neplechu.

Viděl jste negativa těch činností. I ze mne rodič-alkoholik vychoval abstinenta, i já jsem bul jeden z mála nekuřáků v rodině, a na rozdíl o některých sourozenců jsem se vyhnul i experimentování s drogami. Ale jde o to, že všechny tyhle věci jsou vnímané jako nesprávné, a byl jsem tak vychováván (doma, ve škole...).
Ale mobily jsou především komunikačním kanálem, počítače jsou užitečné k mnoha věcem. Nejsou to jednoznačně zavrženíhodná zařízení (i když si to má žena tak úplně nemyslí...).
Hodiny klavíru mi hudbu neznechutily, ale motivaci naučit se noty mi sebraly dost úspěšně - začal se mi líbit jazz. ;-)

Noty jsme uměli už z prvního, společného roku přípravky v 6 letech. To bylo to nejmenší. Mě to ze začátku bavilo, ale pak to bylo na sílu a na úkor něčeho, co mě taky bavilo. K hudbě jsem se vrátil až když jsem zjistil, že se na to dají velmi účinně balit holky.

S tebou to je komplikovane. Porad mam pocit ze meles tu svoji o spravne ceste, ale nevnimas ze ne vzdy to tak je.
Zkus to teda konkretne. Dite melo pristup k pocitaci aby mohlo psat referat a kouknout do wikipedie. Misto toho hralo. Co udelas az se to dozvis? A co udelas az to dite udela opakovane? A zas a znova i pres tve vysvetlovani ze to nebylo spravne vyuziti pocitace? I kdyz se snazis jit prikladem?

Protoze takhle presne se zavislosti projevuji - alkoholik chlasta, i kdyz si to pozdeji vycita. A jedine reseni je kompletne mu odstranit pristup. Takze nesmi do hospody. I presto, ze v hospode se daji delat i jine veci - hrat sipky, bowling, povidat si s prateli. Proste alkoholik do hospody nesmi, protoze pak je to pokuseni prilis velke. Jo, pises tu o spravne ceste, ale spravna cesta se ne vzdy povede, a - opakuji znova - nektere deti proste maji k nekterym zavislostem vetsi sklony nez jine, a tedy i pres spravnou cestu to nevyjde.

Nechápejte mne špatně: já nejsem proti těm omezením, ať už jsou čistě slovní, nebo podpořená technickým opatřením.
Jen mám zkušenost, že pokud jde o jediný výchovný prvek, tak prostě nefunguje. Je potřeba ta omezení podpořit i pozitivní motivací k jiné činnosti. (Kdopak pamatujete cedule Alkohol ne, radši knihu?)
Pokud bude dítko hrát hry místo přípravy referátu (a opakovaně), dostane pohlavek a bude mu řádně vysvětleno, že dokud nemá splněné povinnosti, žádné hraní her nepřichází do úvahy. Lze přijmout technická opatření (vypnout internet, omezit čas pro přihlášení, zcela odebrat techniku...), ale to - možná! - vyřeší jen půlku problému: sice nebude hrát hry, ale ještě je potřeba je donutit udělat ty úkoly.
Ano, tohle je těžké a ne vždy se to daří (a já jsem rád, že u mých potomků to - zatím! - vychází), ale obávám se, že to je jediná reálně alespoň trochu fungující cesta.
Vždy je potřeba najít k závislosti nějakou přijatelnou alternativu - třeba poslat alkoholika z hospody do knihovny.

Schopnosti dětí (zdaleka nejen těch mých alťáků domácích) je neradno podceňovat. Mívají obrovskou motivaci to překonat. Pokud jim nenabídnete alternativu, prostě si poradí.
(Kamarád si liboval, že jeho dcera přestala žebrat o další čas na mobil - než zjistil, že se jí podařilo to prohnat továrním nastavením a nainstalovat jiný profil, podepřený SIM-kartou z obchoďáku. A to je jen obyčejná desetiletá holka.)