Ti první mají rádi svá tučná břicha a proto skáčí podle toho,jak píská ten, kdo jim tučnou krmi dá.
Ti druzí jsou rádi svými vlastními pány, i když hrozí, že jim bude kručet v břiše a o tučném soustě si budou moci nechat leda tak zdát.
Je ale zajímavé to, že ti první NIKDY nepochopí, že bez těch druhých by svá tučná břicha neměli a přesto by museli skákat podle cizího pískání!
A proto diskutovat s těmi prvními je ztráta času :)
Hm, tak jak jsi to napsal, tak mi ti první připadají spíš jako lidi, kteří se chtějí za pro ně přijatelnou cenu slušně najíst, zatímco ti druzí budou raději hladovět, ale budou to mít zadarmo.
Podle mě je tohle spor pragmatismus vs. idealismus, a nikoli sobectví vs. altruismus, jak se nám tady snažíš namluvit.
Ale pochopil. Jenže nesouhlasím. Na mě je to jeho rozdělení příliš kategorické, a navíc si myslím, že se můžu klidně a pro své potřeby dostatečně svobodně do sytosti nacpat i bez toho, aby nějaký idealista hladověl. Takže pokud dotyčný dobrovolně strádá, nevidím důvod, proč bych mu měl za to být vděčný.
Neslo tu spis o to, kdyby doslo na lamani chleba?
Jestli jste takovy ze zatnete zuby a nechate sebou vlacet, nebo toho osla poslete do haje, ale dalsi pul roku budete travit na pracaku?
Ja vim ze vetsinou jde udelat prace aniz by ste musel ustupovat ze svych hodnot, ale nekdy to proste nejde.
Jistě že všechno má své meze. Ale kdybych podával výpověď pokaždé, když mě někdo/něco v práci naštve, tak bych v životě neprošel ani zkušebkou, a po pár měsících by se mě už žádný personalista nechtěl dotknout ani třímetrovým klackem, protože takový zaměstnanec je v praxi nepoužitelný.
Hodnoty mohou fungovat jako ideál, kterého by chtěl člověk dosáhnout, ale aby měly nějaký smysl, nemohou jít mimo realitu nebo dokonce proti ní. Stallman se svými postoji od reality izoloval, a proto často vypadá v očích normálních a pragmaticky uvažujících lidí jako fanatik a sektář.