Co brání rozšíření IPv6? Podle mě je to samotný návrh IPv6 a jeho nekompatibilita s IPv4. Z toho, co o IPv6 čtu mi celý „nový protokol“ připadá jako snaha v současném IPv4 webu vybudovat jakýsi uberweb IPv6, který nechce mít s tím starým ošklivým takřka nic společného.
Asi bych to přirovnal k prosazování 64bit OS. 64bit procáky tu byly, byly tu počítače s více jak 4GB paměti ale pořádný (plně funkční, kompatibilní, se všemi ovladači) OS tu ještě dlouho nebyl. A tak vzniklo PAE rozšíření pro 32bit systémy.
Vidím to podobně.
IPv6 je prostě navrženo tak, že přechod na sebe sama velmi komplikuje. Svoji psychologickou roli hraje jistě i nesmyslně velký adresní prostor a z toho plynoucí nesympatický způsob zápisu nezapamatovatelných IP adres. Z počátku vypadá nejasně i taková trivialita jako třeba přidělení pevné statické IP adresy rozhraní – pochopitelně, že to jde, jen popisuji pocit mnoha administrátorů poté co se IPv6 začnou zabývat… Prostě to není tak přímočaré, tak elegantní, tak bezproblémové jako práce s IPv4.
IPv6 navrhovali v počátku zjevně akademici odtržení od reálného světa. Mohlo to vypadat daleko lépe, daleko sympatičtěji, mohlo to být alespoň trochu kompatibilní se starým světem – přijetí pak mohlo být daleko rychlejší.
Principiálně jistě ano.
Prakticky je to pro začátečníka zatemněné nánosem automatické konfigurace – podivné DHCPv6, RA, lokálními linkovými adresami (k čemu taková ptákovina?), odvozováním IP adres z MAC adres…
Tatam je přimočarost – tak sympatická a potřebná pro to, aby průměrný síťař technologii rychle přijal a podvědomě ji nepovažoval za pakárnu, která mu jen nadělá problémy.
IPv6 je pro většinu nechtěné ošklivé dítě, kterého se již nepůjde zbavit a bude otravovat po desítky let.
Ale já nechci dělat „DOPŘEDNĚ KOMPATIBILNÍ ZMĚNU“, já mám na mysli přesný opak, tj. „ZPĚTNĚ KOMPATIBILNÍ ZMĚNU“.
Změna, která vyžaduje prakticky kompletní změnu infrastruktury (snad všechny aktivní prvky, kabeláž samozřejmě zůstává) se vždycky prosazovala nesmírně pomalu a obtížně.