Odpověď na názor

Ke konci (v 80. létech) to tak strašné nebylo. Dostat se na gympl znamenalo posbírat navíc body za olympiády, přesto jsem se do na vysněnou specializaci nedostal a skončil ve třídě se zaměřením na chemii. A u té VŠ mne, mimo jiné, zachránilo, že existovala "Vysoká škola lesnická a dřevařská" ve Zvolenu - a odvaha třídní učitelky, která zakončila posudek kouzelnou větou: Přesto studium na vysoké škole doporučuji..
Navíc i ta komunistická kádrovací mašinerie měla své limity a mírný chaos, takže mohlo snadno dojít k záměně mezi rodinou a prvorepublikové společnosti a komunisty oslavovaným hrdinou stejného příjmení - byť do rodiny nepatří. Inu, některá příjmení jsou tu častější... Moje osobní kádrové materiály začínaly znevažováním soudruha Lenina (školka) a recitací závadných umělců (zápis do první třídy).
Čili: žádní disidenti jsme nebyli, ale k dosažení stejné mety jsme se museli mnohem víc snažit. A někdy to nestačilo...