Odpověď na názor

Se správou většího počtu klientů a balíku aplikací (cca kolem 1000) jsem skončil u WinXP (a ty mi stále fungují ve virtuálech).
Leckdy to s instalacemi aplikací dopadlo tak, že jsem si je musel přebalit do vlastního instalačního balíčku. To jsem dělal tak, že jsem na čistém stroji provedl instalaci a pak proskenoval vše co se během instalace změnilo. Soubory, registry, .ini, ...

Když to fungovalo, ok, když ne, bylo třeba se sysinternals řešit původní proces instalace podrobněji. Lahůdkou byly programy, které přepisují systémové verze .dll knihoven, motají tuny záznamů do registrů, vyžadují zápisy do .ini souborů s vyššími právy, používají crypto funkce pro zamaskování ověření licenčních klíčů, vyžadují instalaci a konfiguraci externích knihoven, specifických verzí .net, Javy, QuickTime, Silverlight, FlashPlayeru, Shockwave... a podobné radůstky.

Novější Win beru do ruky jen když se někomu podaří mě ukecat.
Pak použiji Ninite nebo chocolatey.

Co se týče Lin a různých balíčkovacích systémů. Chápu o co se, v rámci nejednotného ekosystému distribucí snaží, ale ty HW nároky na izolovanost a své runtime prostředí Flatpaku a Snapu mi přijdou místy děsivé.

Mám tady jen pár flatpakových programů a už to vypadá takhle:
/var/lib/flatpak
24G ./runtime
18G ./app
4,4G ./repo

Kdybych si živě nepamatoval "nedávné" časy, kdy měl celý OS s GUI + drivery <100 MiB, možná bych se na to díval jinak.