To nic nemeni na faktu, ze na upravu vzajemnych vztahu je mezinarodni pravo nezbytne (<e,>aneb jak pise predrecnik, uzavirat mezinarodni smlouvy je vhodne). A upravuje principy, ktere casto maji kazdodenni dopad do zivova - a nekdy vam to ani nemusi dochazet, protoze to berete jako nejakou samozrejmost.
Ono nejenže je uzavírání mezinárodních smluv vhodné, ono je dokonce nezbytné. Vždyť i uznání existence a suverenity státu je technicky vzato mezinárodní smlouva, kterou se ostatní zavazují respektovat pravidla, která si nějaká skupina osob na nějakém území stanoví, a hranice, kterými to území vytyčí.
Což je ovšem tvrzení, které má nulovou informační hodnotu. Za prvé tam pořád je spousta podobných principů (což ani vaše tvrzení nevylučuje) – a co když ten můj příklad je zrovna založen na těch podobných či shodných principech? Za druhé – pokud si myslíte, že pro státy dává smysl uzavírat smlouvy, o kterých by státy věděly, že druhý stát se z plnění triviálně vyvlíkne tím, že si schválí nějaký zákon – k čemu by pak takové smlouvy byly?
V pripade ustavnich zakonu (a ustavy) tato nadrazenost neplati, mezinarodni smlouvy jsou v hiearchii az pod nimi - a pak plati, ze mezinarodni smlouva ma aplikacni prednost pred narodni upravou, soucasne ale plati ze mezinarodni smlouva nema vetsi silu - pouze tu aplikacni prednost. Coz muze znit podobne, ale neni to totez.
V pripade ustavnich zakonu (a ustavy) tato nadrazenost neplati, mezinarodni smlouvy jsou v hiearchii az pod nimi
S výjimkou mezinárodních smluv o lidských právech - ty jsou i nad ústavním pořádkem (plyne z judikatury Ústavního soudu). Plus nemožnost omezit již dosažený standard ochrany lidských práv (lidská práva jsou nezrušitelná).
Přesněji viz Čl. 1:
... Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Proto je i neplatný tento tzv. ústavní zákon, který se snažil evidentně ponížit lidská práva:
https://www.e-sbirka.cz/sb/1998/162?zalozka=text
Čl. 8 odstavec 3 proto stále zní:
(3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.
Bohužel praxe je však taková, že policie tvrdí, že tam je 48 hodin a dle toho se chová. Jde o protiprávní jednání.