Vlákno názorů k článku
Rakouskou lanovku bylo možné ovládat z internetu od Miroslav Šilhavý - Před dávnými lety bylo potřeba do zákonů zakomponovat...

Ve chvíli, kdy k prů*eru dojde, je celkem pozdě na to, aby Pepa kladl vyšší požadavky. Když mi dneska Pepa to razítko dá a za tři měsíce chyba v orazítkovaném programu někoho nejdejsvětlo zabije, tak co s tím? Můžeme hnát Pepu před soud, ale mrtvý už živější nebude.

Ve chvili, kdy k průseru dojde a ty holky máš papírově podchycenej (certifikátem, pod nímž není tvůj podpis), můžeš mít u onde, jak je ten průser velkej. On totiž díky tomu papírovýmu podchycení ... NENÍ TVŮJ.
A vo-vo-vo-votom t-t-to j-je.

Jasně. Ale v zájmu veřejnosti není jenom mít to na koho hodit.

No to samozřejmě není. Původní filosofie byla, že pokud pro dozor nad dodržením technologických zásad a postupů vyčleníš někoho, kdo nebude dělat nic jiného (ve smyslu odvádění pozornosti jinou prácovní náplní), tak si tato osoba dohlídne (k čemuž je motivována osobní odpovědností) na to, aby se všechno v rozsahu její odpovědnosti udělalo pořádně a v souladu s předepsanými postupy.
Potud to funguje perfektně.
Jenomže když se příliš dlouho žádný průser nestane, časem to začne být považováno za a) zbytečnou buzeraci, b) vyhazování peněz a tedy, v souladu s doktrínou "kdo nekrade, okrádá rodinu", za příležitost k osobnímu obohacení (protože "je to stejně tak předimenzovaný, že se nemůže nic stát"), c) zbytečnou námahu, atd.
A ono se, právě díky tomu že z doby kdy se průsery děly rutinně, hrozně dlouho nic nestane. Takže začne vohnoutit stále víc a víc těch, kdo přímou odpovědnost nenesou, rozkrádat stále víc a víc "zbytečného materiálu", a pak to jednou rupne kolosálně.
Jenomže v tom momentě už zbývá fakt jenom ten podpis na papíře, a páně Werichovo moudro ("nemysli. když myslíš, nemluv. když moc mluvíš, aspoň nepiš. když si nemůžeš pomoct a píšeš, nic nepodepisuj. a když podepíšeš? tak se pak nediv").

P.S. je smutným faktem, že drtivou většinu bezpečnostních předpisů a zásad napřed někdo zaplatil zdravím nebo životem.

1) nikdo nechce dělat za co není placen
2) nikdo nechce platit za něco, co není ve smlouvě
3) nikdo není povinen dávat všanc svoji kůži

Pokud to vrátný nemá ve smlouvě, týká se ho už jen Občanský Zákoník, kde je sice napsáno že "každý je povinen chovat se tak, aby druhému nevznikla škoda", ale zároveň že "po nikom nelze požadovat aby konal, pokud mu z toho hrozí nebezpečí" (nikoli nutně přesně těmito slovy, ale v tomto smyslu).
Takže proč by si honil triko, když 1) to není jeho starost, 2) mu z toho může hrozit nebezpečí (jeho jméno a adresa budou ve spisu a toho grázla jednou musí pustit, nemluvě o tom že má kamarády), 3) to riziko mu nikdo nekompenzuje nejen platem, ale ani odměnou za zabránění škodě? 4) při nejbližší příležitosti bude mít na talíři, že je bonzák. On se totiž vždycky někdo najde, kdo mu to vmete.

A je mi jedno, že to zní cynicky, ono to tak totiž funguje. Když se totiž vedení nepostaví ani za policajty zasahující proti nebezpečnému pachateli, kdo se asi postaví za toho Frantu Procházku z vrátnice? Všichni se akorát divěj, že nebyl hrdina, a plivou na něj, přestože v jeho kůži nikdy nebyli.

S tím by řada filozofů, sociologů a psychologů nesouhlasila. Tam kde jsme je zejména důsledkem toho, že každý se chováme jinak a že naše vzorce chování nejsou 100% dědičné.

Ve chvíli, kdy "nelhostejná" část populace umře na Moravském poli, tak "sehnout se a držet hubu "část populace přežije a dá vzniknout další generaci, kde opět někteří jedinci "nelhostejní" budou. A stejně tak čas od času nastane situace, kdy je "sehnout se a držet hubu" část populace hromadně vyvražděna, zatímco "nelhostejní" se vzepřou a přežijí. Ani jeden ze vzorců chování není univerzálně špatný nebo univerzálně dobrý. Pro společnost je důležité, že je jich více.

Dnes žijeme v období blahobytu, nemusíme překračovat mrtvoly lidí, co umřeli hlady nebo na nemoci. Proto občas můžeme mít mylný dojem, že nějaký konkrétní vzorec chování by pro společnost byl jednoznačně lepší a že právě jemu vděčíme za to, co máme. Nevděčíme. Když přijde hladomor, tak je lepší být lhostejný a krutý. Protože "nelhostejnost" a "není dost jídla pro všechny" je neřešitelná situace, obzvláště, když to jídlo v "není dost jídla" je zároveň osivem pro příští sezonu nebo zvířetem, které by příští jaro mohlo mít mladé.

Od zvířátek nás tedy vlastně odlišuje hlavně variabilita a schopnost přizpůsobit se. Nám možná dnes přijdou ti sobci, co je zajímá jen vlastní rodina, zbyteční. Jenže až zase půjde do tuhého, tak to budou oni, na kom bude záviset přežití rodu. Protože jejich vzorec chování "alespoň někdo" je v krizi lepší než "všichni nebo nikdo".

To je hrozně hezké, že umíš generalizovat, ale zcela pomíjíš situace, kdy dotyčný "pozorovatel" jednoznačně a bez jakékoli diskuse nemá na to aby útoku zabránil, a nemá ani možnost přivolat pomoc. Jako konkrétní příklad můžeme uvést např. aktivního střelce vs. jím dosud nezpozorovaného občana, který u sebe nemá mobil ani dostatečně ú=činnou zbraň, ale je zrovna na místě odkud nemůže nepozorovaně uniknout.
S tvojí logikou by se měl s holýma rukama na střelce vrhnout a při tom zemřít, přestože je to evidentní kokotina.
Takže bacha na nezamýšlené a nepředvídané důsledky zbrklých soudů.

"Vrátný v domě hlídá vrátnici a je mu jedno, že před domem vykrádají auta."

Neohlaseni trestneho cinu je postizitelne...

Pouze neohlášení některého ze speciálně vyjmenovaných trestných činů je postižitelné.

Vy jste nepochopil základní premisu toho postupu. Ono totiž musí dojít k tomu průseru, musí být zranění a dostatečný počet Pepů musí skončit v kriminále. Teprve pak to začnou brát lidi vážně. Váš omyl je v tom "je pozdě", skutečnost je totiž ta, že "teprve pak".

Stejně jako u aut - speciální legislativa následovala až po stovkách mrtvých jen na našem území. V době, kdy bylo aut o dva řády méně než dnes. Šílené, co? Ale lidé holt takhle uvažují. Dokud nevidí mrtvolu, tak nevěří, že je to nebezpečné. A někteří ani potom (viz "to mně by se stát nemohlo" nebo "no protože on to udělal špatně, já to udělám dobře").