Vlákno názorů k článku
Sledování polohy pomocí reklamy jen za tisíc dolarů od vlado - Vďaka bohu za adblocky.

Na začátku byl jenom Bůh a nic než Bůh. Tedy vše na tomto světě je Božím dílem (byť něco z toho nepřímo). Tedy i nenávist, korupce, nemoci, války, a církve, které jejich šíření rády podporují. (Role katolické církve za 2. SV, role katolické církve při šíření AIDS a obecné tendence církví rozpoutávat nepřátelství a války v posledních pár tisících let) Takže Bůh spíš nedá.

Ono dost záleží na tom, co si kdo představuje pod pojmem "bůh"

Ten křesťanský požadované axiomy splňuje.

Ne nesplňuje. Používáte nevalidní axiomy. Jako informatik -- "moderní filosof" -- byste si měl být schopen potřebné informace dohledat a nedopouštět se manipulací a nepřesností ve formulacích axiomů.

http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Svat%C3%BD_Tu%C4%8D%C5%88%C3%A1k

Na začátku čeho?

Treba "kauzalita, zacatek, konec" je jen bozi vynalez a pred vznikem naseho sveta takhle uvazovat nema smysl.

Když už tu takhle offtopičíme, narazil jsem na hrozně pěknou povídku Moiron od Guy de Maupassanta.
Má to i namluvenou verzi.
https://uloz.to/hledej?q=moiron

MOIRON

Poněvadž se znovu hovořilo o Pranzinim, pan Maloureau, který za císařství býval generálním prokurátorem, nám vyprávěl:
Ó, já kdysi zažil velmi podivný případ, zajímavý z různých zvláštních hledisek, jak sami poznáte.
Tehdy jsem byl právě císařským prokurátorem v provinčním městě, a s dobrými vyhlídkami dík svému otci, předsedovi Nejvyššího soudu v Paříži. A měl jsem se účastnit soudu v případě, který zůstal slavný jako "aféra učitele Moirona".
Pan Moiron, učitel v severní Francii, měl v celém okolí velmi dobrou pověst. Byl to inteligentní, uvážlivý a velmi zbožný muž, trochu zádumčivý, oženil se ve vsi Boislinotu, kde konal své povolání. Měl tři děti, postupně umřely na souchotiny.
Od té doby se zdálo, že přenesl všechnu lásku, kterou měl v srdci, na děti svěřené jeho péči. Za vlastní peníze kupoval hračky pro nejlepší žáky, pro nejhodnější a nejmilejší děti; dával jim vystrojovat obědy, dopřával jim mlsky, cukrovinky a koláče.
Všichni toho hodného muže milovali a chválili jeho dobré srdce, ale najednou v krátké době pomřelo podivným způsobem pět jeho žáků. Myslili na epidemii z vody, pokažené dlouhým obdobím sucha, hledali příčiny, ale neobjevili žádné, tím spíše, že příznaky byly prapodivné. Děti jako by ochably, přestaly jíst, stěžovaly si na bolesti v břiše, nějakou dobu polehávaly a pak v strašných bolestech umíraly.
Poslední zemřelý byl pitván, ale nic se nenašlo. Jeho vnitřnosti byly poslány do Paříže k analýze, ale nezjistila se v nich žádná jedovatá látka.
Rok se nestalo nic, potom dva malí chlapci, nejlepší žáci ze třídy, oblíbenci starého Mairona, zemřeli po čtyřech dnech nemoci. Znovu byla nařízena pitva a lékaři objevili u jednoho i druhého zlomky skleněné drtě, uvízlé v orgánech. Usoudili, že oba chlapci neopatrně snědli nějaký špatně očištěný pokrm. Stačí, aby se náhodou rozbila sklenice nad krajáčem mléka, a může se stát takové hrozné neštěstí; na tom by zůstalo, kdyby mezitím Moironova služka neonemocněla.
Přivolaný lékař zjistil stejné smrtelné příznaky jako předtímu dětí, vyptával se jí a dosáhl toho, že se mu svěřila, že ukradla a snědla bonbóny, které učitel koupil pro děti.
Na rozkaz vyšetřujícího soudu byla škola prohledána a objevili celou skříň hraček a mlsek pro děti. A téměř všecky bonbóny obsahovaly skleněnou drť nebo úlomky jehel.
Moiron byl okamžitě zatčen; zdál se tak ohromený a pohoršený, že ho málem propustili. Přece jen se však ukazovaly známky jeho viny a bojovaly v mém duchu proti mému přesvědčení, založeném na jeho dobré pověsti, na celém jeho životě, na nepravděpodobnosti a na naprostém nedostatku důvodů, které by mohly vést k takovému zločinu.
Proč by ten dobrý, prostý a zbožný člověk zabíjel děti, a právě ty, které měl nejraději, které hýčkal a dával jim pamlsky; utrácel za hračky a bonbóny polovinu svého služného! Abych to mohl připustit, musil bych uznat, že je blázen. Alle Moiron Vypadal tak rozumny a klidný, uvážlivý a selsky bystrý, že by se u něho nemohlo dokázat šílenství.
Důkazy se však množily. Bonbóny, koláče, ibiškové koláče, zabavené u výrobců, kde učitel nakupoval, byly prozkoumány a neobsahovaly žádný podezřelý úlomek. Prohlásil tedy, že asi neznámý nepřítel otevřel paklíčem jeho skříň, aby do bonbónů vpravil sklo a jehly.
Předpokládal, že asi půjde o dědictví, závisícím na smrti některého z děcek, některý venkovan asi po dědictví toužil a získal je tak, že podezření padlo na učitele. Říkal, že to zvíře se asi nestaralo o chudáky ostatní děti, které musily zemřít také.
To bylo možné.
Učitel vypadal tak sebejistý a tak zarmoucený, že bychom ho nepochybně osvobodili přes všecky důkazy, které byly proti němu odhaleny, kdyby se náhle neobjevily dvě přitěžující věci.
První byla tabatěrka, plná drti skla, jeho tabatěrka, ukrytá v tajné zásuvce sekretáře, kde schovával peníze. Vysvětloval ten nález jakž takž přijatelným způsobem - to je poslední lest pravého neznámého viníka; ale vtom se jakýsi obchodník ze Saint-Marloufu dostavil k vyšetřujícímu soudci a vyprávěl mu, že jakýsi pán u něho několikrát kupoval co nejtenčí jehly a lámal je na zkoušku, zda se mu hodí.
Obchodníkovi předvedli asi tucet různých mužů a okamžitě mezi nimi poznal Moirona. A vyšetřováním se zjistilo, že učitel skutečně byl v Saint-Marloufu ve dnech, které si obchodník pamatoval. Vynechám strašlivé výpovědi dětí o výběru cukrovinek, musily je sníst hned v jeho přítomnosti, zbytky pečlivě zničil.
Moiron byl odsouzen k smrti. Potom bylo jeho odvolání zamítnuto. Zbývalo mu jediné - žádat o milost.
Dověděl jsem se otcovým prostřednictvím, že ji císař neudělí. Ale když jsem jednou dopoledne pracoval ve své kanceláři, ohlásili mi návštěvu almužníka vězení.
To byl starý kněz, znal dobře lidi a měl zkušenosti se zločinci. Zdálo se, že je zmatený, rozpačitý a neklidný. Několik minut jsme hovořili ovšem možném, potom vstal a řekl mi:
"Jestliže Moiron půjde pod gilotinu, pane císařský prokurátore, to tedy dáte popravit nevinného člověka."
Pak bez pozdravu odešel, zanechal mě v hlubokém dojmu, který zůstal po jeho slovech. Vyřkl je jímavým slavnostním způsobem, pootevřel pro záchranu života svá uzavřená ústa, zapečetěná zpovědním tajemstvím.
Za hodinu jsem odjížděl do Paříže a otec, kterému jsem se svěřil, dal okamžitě u císaře vyžádat audienci. Byl jsem přijal druhý den. Když nás uvedli, Jeho Veličenstvo pracovalo v malém salóně. Vyložil jsem celý případ až po knězovu návštěvu a právě jsem vyprávěl o ní, když se za pomocníkovým křeslem otevřely dveře a vešla císařovna, která se domnívala, že je sám.
Jeho Veličenstvo Napoleon se s ní začal radit. Jakmile o všem věděla, zvolala:
"Ten muž musí dostat milost. Musí, protože je nevinen!"
Proč to náhlé přesvědčení ženy tak zbožné zaplavilo mou duši strašnými pochybnostmi? Až do té chvíle jsem si toužebně přál, aby trest byl změněn. A najednou jsem cítil, že jsem se dal oklamat, že jsem hračkou vychytralého zločince, který použil kněze a zpovědi jako posledního prostředku sebezáchrany.
Vyložil jsem Jejich Veličenstvům své pochybnosti. Císař zůstával nerozhodný, na jedné straně byla jeho přirozená dobrotivost, ale zdržoval ho strach, že se dá obelstít ničemou; ale císařovna byla přesvědčena, že kněz poslechl boží vnuknutí, a opakovala: "Co na tom záleží! Lépe ušetřit zločince než zabít nevinného!" Její mínění u císaře převážilo. Trest smrti byl změněn na nucené práce.
A za několik let jsem se dozvěděl, že císaři bylo Ohlášeno Moironovo vzorné chování v toulonské trestnici a že se stal sluhou ředitele trestnice.
A potom jsem už o tom člověku dlouho nic neslyšel.
Ale přede dvěma lety jsem byl na léto v Lille u bratrance Lariella a jednou večer, když jsem se chystal ke stolu, mi sluha přišel oznámit, že chce | se mnou mluvit nějaký mladý kněz.
Nařídil jsem, ať ho uvedou; snažně mě prosil, abych s ním šel k umírajícímu, který by se mnou tuze rád mluvil. Za mé dlouhé soudní praxe se mi to stávalo často, a třebaže mě republika propustila, ještě jsem byl občas volán za takových okolností.
Šel jsem tedy s duchovním, vedl mě do ubohého bytečku v jakémsi vysokém dělnickém domě.
Tam jsem našel na slamníku podivného umírajícího. Seděl opřený zády o zeď, aby se mu lépe dýchalo.
Byl to jakýsi šklebící se kostlivec s hlubokýma lesklýma očima.
Jakmile mě spatřil, zašeptal:
"Vy mě nepoznáváte?"
"Ne."
"Já jsem Moiron."
Zamrazilo mě a zeptal jsem se:
"Učitel?"
"Ano."
"Jak to, že jste zde?"
"To by bylo dlouhé. Nemám čas . . . Umíral jsem . . . přivedli mi tady toho kněze. . . a poněvadž jsem věděl, že jste ve městě, poslal jsem pro vás . . . Vám se chci vyzpovídat ... poněvadž jste mi zachránil život . . . tenkrát."
Svíral rukama křečovitě slámu pod plátnem slamníku. Chraptivým, rázným a hlubokým hlasem pokračoval:
"Totiž ... já vám jsem dlužen pravdu . . . vám . . . má se někomu povědět, než odejdeme ze světa. To já zabil ty děti. ... všecky . . . já ... ze msty!
Poslouchejte. Byl jsem počestný člověk, velmi počestný... velmi počestný... neposkvrněný . . . ctil jsem Boha . . . toho dobrého Boha . . . Boha, kterého nás učí milovat, a ne toho falešného Boha, kata, zloděje a vraha, který vládne zemi.
Nikdy jsem neudělal nic zlého, nedopustil jsem se žádné špatnosti. Byl jsem neposkvrněný, pane, jak lidé ani nebývají.
Oženil jsem se, měl jsem děti a začal jsem je mít rád tolik, jak rodiče své děti ani nemilují.
Žil jsem jen pro ně.
Miloval jsem je šíleně.
Umřely všecky tři!
Proč? Proč? Co jsem udělal?
Vzbouřil jsem se, zuřivě jsem se vzbouřil; a najednou se mi otevřely oči, jako když se probouzíme; a pochopil jsem, že Bůh je zlý.
Proč mi zabil děti?
Otevřely se mi oči a viděl jsem, že rád zabíjí.
Má rád jen to. Dává život jen pro ničení.
Bůh, pane, je hromadný vrah.
Potřebuje každý den mrtvé. Dělá to všemi způsoby, aby se lépe pobavil. Vynašel nemoci a nehody, aby se klidně bavil celé měsíce a roky; když se pak nudí, má epidemie, mor, choleru, angínu a neštovice; vím snad všechno, co si ten netvor vymyslil? Nestačilo mu to ještě, ty všecky nemoci si jsou podobné! A tak si občas dopřává války, aby viděl skosených dvě stě tisíc vojáků, rozdrcených v tratolišti krve, ležet v blátě, paže a nohy rozervané, hlavy roztříštěné koulemi velkými jako vejce, padajícími na silnice.
To není vše.
Dělá lidi, kteří jedí druhé lidi.
A poněvadž se lidé stali lepšími, než je on, má zvířata, aby viděl, jak je lidé loví, zabíjejí a živí se jimi.
To není vše.
Udělal docela malé tvory, kteří žijí jediný den, mouchy, kterých chcípají miliardy za jedinou hodinu, mravence, které ničíme, a jiné tvory, tolik, tolik, že si to nedovedeme představit. To všecko se vzájemně pobíjí, vzájemně loví, jeden druhého požírá a neustále umírá.
A dobrý Bůh přihlíží a baví se, poněvadž vidí vše, velké i malé, tvorečky v kapce vody i tvory na jiných světech. Diva se a baví. - Táhni, ty obludo!
Tedy jsem, pane, zabíjel také; děti.
Obelstil jsem ho. Připravil jsem ho o ně. Nezabil je on, ale já. Byl bych zabíjel ještě, ale vy jste mě chytili. Tak je to.
Měl jsem zemřít gilotinou. Já! To by se ta ropucha Smála! Zavolal jsem tedy kněze a lhal jsem. Vyzpovídal jsem se. Lhal jsem a žil jsem dále.
Teď je konec. Už nemohu uniknout. Ale já se ho, pane, nebojím, příliš jím opovrhuji."
Na ubožáka byla hrozná podívaná, lapal po dechu, spíše škytal než mluvil, občas otvíral obrovská ústa a vychrlil Sotva slyšitelná slova, chroptěl, trhal plátno slamníku a kopal pod téměř černou pokrývkou hubenýma nohama, jako by chtěl utéci.
O, strašný člověk a strašná vzpomínka."
Zeptal jsem se ho:
"Víc říci nechcete?"
Ne.
"Tak sbohem."
"Sbohem, pane, na shledanou dříve či později."
Otočil jsem se ke knězi, byl smrtelně bledý, stál jako temná vysoká silueta u zdi.
Zůstanete tu, pane abbé?"
"Zůstanu."
Tu se umírající rozesmál:
"Ano, ano, posílá na mrtvoly havrany."
Já toho měl dost; otevřel jsem dveře a utekl jsem.

TL;DR

Si to můžeš klidně poslechnout na pozadí. Má to jen čtvrt hodiny a je to namluvený fakt pěkně...

Jestli tohle považujete za pěknou povídku, tak ani nechci vědět, co považujete za nepěkné. Dokážu pochopit třeba i černý humor, ale tohle není ani humorné, je to prostě jen nechutné a ještě bez pointy, takže to nefunguje ani jako povídka.

Co si z toho čtenář vezme je přirozeně na něm. Neříkal bych ale, že příběh neměl pointu. Přecejen je tu něco, co chtěl autor sdělit, ať už si o obsahu sdělení myslíme cokoliv.

Mimochodem, chápu Vaše rozhořčení. Maupassant je známý provokatér. Vemte si třeba Kuličku... Na tu tehdejší měšťanstvo reagovalo nejspíš dost podobně jako vy zde...

Už to nehul!

Je vidět, že máte velké nedostatky ve znalosti teologie. Na začátku byl pouze a jen Bůh a byl všude -- je platné tvrzení. Ovšem pak Bůh stvořil člověka (atd.) a dal mu svobodnou vůli k plnění nebo neplnění Božího zákona.

Člověk se na základě této svobodné vůle sám rozhodl neřídit Božím zákonem a tím Boží stvoření narušil/poškodil (vytvořil místa s absencí Boží přítomnosti) a proto vznikly ty negativní věci o kterých píšete.

Dostudujte si elementární teologická témata jako "prvotní hřích" nebo "hřích jako absence Boží přítomnosti"...