Než se tedy v následujících dílech vrhneme na vlastní proces digitalizace filmových materiálů na Linuxu, dovolte mi ještě několik poznámek k jednotlivým krokům celého procesu „převodu reality do podoby fotografie za využití analogových materiálů“.
Nezřídka se totiž říká, že v dnešní digitální době je možné takřka cokoli takřka jakkoli upravit, takže je do určité míry vlastně jedno, čím fotíte. Určitě nás o tom budou mnozí přesvědčovat opět v těchto dnech, kdy Huawei uvedla nejnovější dítko své spolupráce s Leicou, smartphony řady P30, které optikou této třídy fotoaparátů naprosto excelují prakticky ve všech disciplínách a Huawei, decentně řečeno, ukazuje veškeré konkurenci záda.
Myslím ale výše uvedené i jinak. Ono totiž to, co lze dnes provádět třeba právě s oněmi smartphony, tedy úpravy scény před fotoaparátem do značně odlišné podoby od reality, se provádělo vždy i v analogové éře. Každý dílčí krok procesu, který v tomto našem seriálu budeme brát jako v první polovině analogový – ve druhé digitální, nabízí podobné možnosti změny reality.
Fotoaparát a objektiv
Prvotním prvkem, jehož volbou měníme to, jakým způsobem zachytíme danou realitu před fotoaparátem, je samotný fotoaparát, resp. v našem kontextu formát filmu. A samozřejmě objektiv. Dáte-li na mé doporučení a věnujete pár minut (hodin, dnů, týdnů) prozkoumávání webu Shorpy.com, uvidíte mnohé fotografie z 19. století, které zkrátka podávají scénu jinak než dnešní smartphony.
Může za to v první řadě tehdejší neexistence formátů filmu, které udávaly tón 20. století (tedy 35mm kinofilm a 6cm svitek typu 120) – fotilo se na větší formáty, povětšinou skleněných negativů (či ještě starších procesů jako mokrý kolodiový proces). Abychom vzpomněli obvyklou terminologii, tak etalonem, vůči kterému se vše posuzuje, je 35mm kinofilm, tedy políčko velikosti ~36×24 mm, resp. to, čemu dnes říkáme full-frame.
Nad ním leží zóna středního formátu definovaná svitkovým filmem typu 120 či 220, tedy pásem (bez perforace) o šíři 60 mm. Nad ním leží oblast velkého formátu, kterou obvykle vymezuje nejmenší rozměr negativu 9×12 cm a největší rozměr 8×10" (tedy ~20,3×25,4 cm). Nad ním pak už najdeme ultra velké formáty, včetně třeba oblud velikosti 20×24".
Fotit lze dnes jak na československou legendu či 90 let starý německý stroj, tak i srandovní plastovou krabičku z Číny.
Druhou klíčovou věcí, která dává starým fotografiím – nebo třeba také fotografiím Josefa Sudka – jejich specifický nádech, je použitý objektiv. V 19. století de facto vždy jednodušší optické konstrukce a bez antireflexních vrstev.
Nic z výše uvedeného dnes běžná digitální foto technika nenabízí. Zrcadlovky mají malé čipy, smartphony ještě výrazně (opravdu výrazně) menší. Objektivy nemají dvě či tři čočky, spíše jich mají více než 10 a mnohdy i třeba téměř 20. Optické konstrukce jsou daleko složitější, opírají se o daleko komplexnější, náročnější a dražší výrobní procesy a unikátní směsi optických skel a antireflexních vrstev. A při tom všem tak trochu ztrácejí onu duši z 19. století. Na této vlně se ostatně vezla a veze řada výrobců podivných objektivů či fotoaparátů.
Každopádně už volbou fotoaparátu a objektivu předurčujeme to, jak bude fotografie do značné míry vypadat. A předurčujeme to jen o něco jiným způsobem, než jaký představují „hejblátka ve Photoshopu“.
Film, expozice, vývojka
Dobře tedy, fotoaparát a příslušný objektiv byl zvolen. Třetím podstatným krokem je volba vhodné kombinace filmu a vývojky (či obecně procesu zpracování filmu). Kdo si myslí, že Photoshop je složitý nástroj a GIMP nepochopitelný chaos myriády nastavovátek, ten nechť věnuje příští měsíce studiu jemných nuancí kolem filmů a vývojek, různých metod exponování materiálu, počtů překlápění vývojnice a tak dále. Tomuto tématu se zde věnovat nebudeme, je příliš komplexní, vystačme si tedy s konstatováním, že u filmu zkrátka už před focením rozhodujeme, zdali motiv bude černobílý či naopak barevný, zdali bude kontrastní či naopak bohatý na polotóny atd. V případě plánovaného skenování rodinného archivu to beztak už někdo před mnoha lety rozhodl za nás.
Foma, Ilford, Kodak – tři svitky s citlivostí ASA/ISO 400, tři rozdílné fotografické emulze.
Podstatné však je, že v případě pořizování nových fotografií je u filmu potřeba toto vše mít ideálně rozmyšleno předem.
Sken a zpracování dat
Přesuňme se však již do digitální části. Problematiku skenerů jsme si přiblížili minule. U mnoha přístrojů platí, že si lze vystačit s bezplatnými open-source nástroji, které jsou běžnou součástí linuxových distribucí. Jako příklad nechť poslouží programy jako SANE/Xsane či Simple Scan z projektu GNOME (který též pracuje se skenery majícími SANE ovladač).
Pro případy, kdy podpora v SANE není k dispozici, případně je nedostačující, případně schopnosti obslužného programu jako Simple Scan nedostačují, existuje prakticky jediná lepší možnost jak na Linuxu skenovat, a tou je placený uzavřený program VueScan. Pokud o nějaké jiné, podobně kvalitní možnosti víte, podělte se prosím v diskusi. VueScanu budu věnovat samostatný díl, přičemž výstupem z tohoto programu typicky pro naše účely budou skeny políče uložené v TIFFu s barevnou hloubkou 16bit/kanál (tedy 48bit RGB).
Tato zdrojová data ze skenu následně můžeme „předhodit“ již pestřejšímu výběru open-source aplikací pro zpracování grafiky či fotografií. Mně osobně se osvědčila kombinace předzpracování TIFFů v Rawtherapee (tímto krokem vlastně supluji o horší nástroje ve VueScanu) a následně řešení posledních drobností v GIMPu – oběma programům bude věnován budoucí díl. U GIMPu však lze konstatovat, že od příchodu možnosti pracovat s více než 8bitovou barevnou hloubkou a přidání nových filtrů (často realizovaných skrze GEGL) a při pohledu do roadmapy se možná pomalu blíží den, kdy bude možné Rawtherapee z procesu vypustit.
Alternativou k Rawtherapee je zejména jinak pojatý RAW konvertor darktable, jehož schopnosti výrazně přesahují možnosti tohoto seriálu i potřeby zpracování filmových skenů. Přesto pokud v darktable pracujete na skenech aktivně, budu rád za vaše zkušenosti popsané v diskusi. Další alternativou mpůže být placený uzavřený program Corel AfterShot Pro, který navazuje na svého času velmi populární program Bibble.
GIMP 2.10
GIMP vyniká zejména možností použití specifických dílčích úprav. Ty mohou být v nemalé míře realizovány již v RAW konvertoru – pokud je použit darktable (Rawtherapee je v tomto výrazně méně schopným nástrojem). O přínosu jiných bitmapových editorů (například Krita) se vedou stále debaty.
Samozřejmě zde pomíjím nabízející se možnost provozovat výborné placené nástroje od Adobe na Linuxu skrze Wine. Jak Lightroom, tak Photoshop mají určitou kvalitu podpory daných verzí ve Wine, nicméně zejména s ohledem na přechod Adobe na model předplatného toto nebudeme vůbec uvažovat.
Finální export
V jednom z posledních dílů tohoto seriálu pak probereme i problematiku finálního výstupu z celého procesu digitalizace. Ač samozřejmě je velmi vhodné uchovávat surové skeny filmů pro případné budoucí kvalitativně vyšší nové zpracování, je neméně tak vhodné uchovávat i finální exporty. To zahrnuje jak osvit či tisk ve fotolabu, tak tisk na domácí inkoustové tiskárně a v neposlední řadě též variantu bez tisku, tedy uchování exportů pouze v datové podobě (zejména ve formátech JPEG a HEIF, případně WebP a AVIF).
V každém z výše uvedených kroků procesu máme značnou moc nad tím, jak bude výsledná fotografie vypadat. Můžeme si poměrně detailně hrát s jednotlivými kroky, ale také můžeme vše nechat na automatice. Je jedno, zdali to bude předání C-41 kinofilmu obsluze ve fotolabu se slovy „sken a deset krát patnáct lesklé“, nebo cvakání úžasným novým telefonem, jehož miliardy 7nm FinFET tranzistorů se nemohou dočkat, než pomocí složitých výpočtů za přispění AI vyplivnou na UFS NAND flash úložiště dokonale přežvýkaný inertní soubor nul a jedniček s příponou JPEG.
ČLÁNKY DO MAILU