Vytloukání klínů
Problematika délky životního cyklu verze operačního systému ve vztahu k jeho šanci prosadit se mezi uživateli a najít si cestu tam, kde by ji dříve neměl, je poměrně komplexní záležitostí, jíž byl věnován předchozí článek. Stručně shrnuto; rozdělili jsme v něm distribuce podle periodicity vydávání nových verzí a podle délky podpory na rychlé a pomalé. Zatímco rychlé distribuce, vydávané každých několik měsíců, obsahují vždy nejnovější technologie, pomalé jsou z principu sladěnější, stabilnější a jejich tvůrci jsou schopni je delší dobu podporovat. Zatímco většinový zákazník preferuje distribuce se spíše pomalejším vývojovým cyklem, pro některá individua a některá velmi specifická použití v organizaci jsou výhodnější rychlé, technologické verze systému. Tato druhá skupina však reálně tvoří v moři uživatelů menšinu.
Hovoříme-li o podpoře operačního systému v průběhu jeho životního cyklu, má se tím namysli především doba, po kterou jsou k dané verzi systému vydávány bezpečnostní aktualizace. Tyto aktualizace zvyšují (minoritní) verze v systému instalovaných komponent, ale – v rozporu s proklamací, kterou najdeme například v aktualizačním nástroji Debianu – jen málokdy přinášejí nové funkce, nebo zlepšení efektivity. Obojí je totiž, z praktických i komerčních důvodů, vyhrazeno novým verzím téhož systému a implementace skutečně nových vlastností je tak hlavně věcí přechodu na jeho novější generaci.
Existuje však jedna cesta, jak do operačního systému přinášet konzistentním způsobem nové vlastnosti i v průběhu jeho životního cyklu, a ten tak úspěšně prodlužovat. Jedná se o využití servisních balíčků (anglicky Service Pack, SP). Servisní balíčky nemusí být (a ve světě Linuxu zvláště ne) pouhým souhrnem doposud vydaných aktualizací. SP jsou na rozhraní mezi novými verzemi systémů a jejich záplatami, proto zaslouží samostatnou pozornost. A ve světě Linuxu zatím nejsou tak známé, jak by mohly být.
Servisní balíček
Pojďme si to, o čem zde hovoříme definovat. Servisním balíkem rozumíme velmi rozsáhlou aktualizaci stávajícího operačního systému. Její instalace se v minimálním případě rovná instalaci velkého množství dílčích záplat spojených dohromady. Nad to ale SP přináší povyšování instalovaných komponent v systému o střední a někdy i generační verze. Přítomnost nebo nepřítomnost určitého SP v systému je milníkem jeho kompatibility. Zatímco běžná aplikace se nemůže ohlížet na to, zda systém obsahuje určitou dílčí záplatu, může vyžadovat určitý servisní balík. SP také může přinášet nové funkce a vlastnosti, rozsáhlejší změny v interní struktuře systému, v souboru komponent, které obsahuje. Servisní balík je tak podstatně více, než pouhá aktualizace, ale současně méně, než nová verze systému.
V Linuxu
Ve světě operačních systémů prosadil využívání servisních balíků jako cesty k prodlužování životního cyklu především Microsoft. S vydáváním jednotlivých SP se v jeho případě počítá již v návrhu originálního systému, a i když jsou balíky především akumulací záplat, jsou, ve shodě s předchozím odstavcem jinou kvalitou než záplaty samotné. Svět Linuxu, kde existují relativně i reálně kratší vývojové cykly než u Microsoftu, dlouho nebyl využívání strategie servisních balíků nakloněn. Jednoduše řečeno je výhodnější vytvořit a otestovat celou novou verzi příslušné distribuce, než srovnatelným procesem vyvíjet jen mohutnou aktualizaci té stávající. Uživatel, který je ochotný svůj systém pravidelně povyšovat na nejnovější vydání, servisní balíčky nepotřebuje, a zásadní změna kompatibility, která přichází s přechodem z jedné verze distribuce na jinou, mu nevadí. Pro některé tvůrce distribucí byl také samotný pojem SP (byť za něj Microsoft nemůže) příliš spojen s pomyslnou „druhou stranou barikády“.
Jenomže Linux roste. Počet uživatel ze sféry firem a organizací se zvyšuje, a tito uživatelé důsledně vyžadují distribuce s dlouhým a velmi dlouhým životním cyklem a maximální stabilitou. Jejich operační systémy je nutné udržovat aktuální, což jde pomocí strategie dílčích updatů jednotlivých komponent. Zkušenost (mimo jiné ta, kterou udělal Microsoft) ale ukazuje, že pokud je do nějakého softwaru implementováno velmi velké množství dílčích aktualizací, je to takřka vždy na úkor jeho stability. Protože upgrade celého systému nepřichází v úvahu, je třeba hledat jiné cesty. SP, který je na rozdíl od jednotlivých aktualizací testován jako celek, přináší v této situaci hned tři přednosti.
- Zajištění stability a kompatibility při aktualizaci velkého počtu komponent,
- možnost integrace nových dílčích funkcí beze změny generace systému,
- možnost zvyšování kompatibility s novými technologiemi (back porting).
I proto této varianty začínají využívat dodavatelé Linuxu pro velké organizace a je pravděpodobné, že se k nim brzy přidají i další a mnohem více retailově orientovaní tvůrci distribucí.
Dilema balíčku
Service Pack si tak díky prodlužování životního cyklu distribucí a změně priorit jejich uživatelů nachází cestu do světa Linuxu. Vezmeme-li v úvahu tři přednosti jmenované výše, znamená to pro jeho uživatele zvýšení stability, spolehlivosti, ale hlavně prodloužení využitelnosti systému, což jsou samá pozitiva (to poslední díky skutečnosti, že backporting má ve světě Linuxu mnohem větší tradici i úspěšnost než jinde). Jen máloco na světě je však výhradně pozitivní. Pokud by dodavatelé distribucí začali strategii SP využívat ve větším měřítku (a považujeme za pravděpodobné, že tímto směrem se budoucnost bude také ubírat), pak tím zpomalí vývoj svých distribucí jako takových. I ono zpomalení by nebylo výlučně negativním jevem (některé distribuce jsou vydávány s evidentními chybami jen proto, aby se dodržel termín), ale zpomalení by se mohlo následně přenést do vývojových cyklů bazálních komponent, které Linux tvoří. Jinými slovy, mohlo by dojít k posunu v dynamickém systému tvorby softwaru, který dohromady tvoří distribuce, a to by byl jev jednoznačně negativní.
Bez řešení
Existují lidé, kteří představu servisních balíků operačního systému ve světě Linuxu odmítají jako něco zlého, co přichází od konkurence. Je to slepé, přesněji řečeno zaslepené odmítání. Na druhou stranu je ale třeba říci, že bezvýhradné přijetí strategie, která se osvědčila například na planetě Windows, by Linuxu mohlo mnohem více ublížit než prospět. Dodavatelé distribucí tak v tomto ohledu budou nuceni najít rozumný a hlavně funkční kompromis, který uspokojí uživatele vyžadující stabilitu, ale současně nepoškodí vývoj. Času na to však není, vzhledem k vývoji v oblasti operačních systémů, příliš mnoho.
ČLÁNKY DO MAILU