Hlavní navigace

Distribuce bez systemd: úvod a distribuce Antix MX-16

Jaromír Vojtaj

Dnes zahájíme seriál o možnostech využití distribucí bez použití systemd z oblasti Linuxu i *BSD. Vše bude zaměřeno na uživatelský desktop. Seriál načneme představením linuxové distribuce MX Antix.

Už je tomu pár týdnů či spíše měsíců zpátky, kdy jsme společně diskutovali nad článkem o tom, že existují možnosti, jak se při instalaci a použití linuxových distribucí obejít bez systemd. I po uplynutí této doby je diskuse nad jeho výhodami, nevýhodami a problémy neustále živá a její intenzita zatím neutichá. Proto jsem se po dohodě s redakcí rozhodl, že se na to zaměřím v další sérii článků. Konkrétně se chci zaměřit na několik linuxových distribucí a také nějaké zástupce ne-linuxových možností z oblasti *BSD. Při výběru jsem vycházel z přehledu, který je pro případné zájemce na Without-systemd.org.

Jak je z výše uvedeného přehledu patrné, distribucí linuxových a jiných je k dispozici docela slušné množství. Jsou mezi nimi jak známější jména (Gentoo, Arch Linux, Archbang, Devuan, LFS, Tiny Core Linux, Vector Linux, Zenwalk), tak mnohem méně známí zástupci. Já jsem pro ukázku vybral celkem pět zástupců Linuxu (AntiX, Slackel, PCLinuxOS, Manjaro OpenRC a Funtoo) a tři zástupce z rodiny *BSD (bývalé PC-BSD, dnes již přejmenované na TrueOS, nejnovější verzi FreeBSD 11 a OpenBSD). Pořadí při popisu jednotlivých distribucí bude zachováno a bude hlavně zohledňovat náročnost při instalaci, popř. podrobnosti při popisu a přípravě. Kromě toho bylo snahou vybrat trochu „exotičtější“ příklady, mnohdy s docela zajímavým prostředím či jinými vlastnostmi. Pro některé z vybraných zástupců budou uvedeny pouze základní informace, obrázky z instalačního procesu a krátký popis „hotového“ systému. Tam, kde to bude vhodné či dokonce nutné, bude procesu instalace věnována potřebná pozornost i péče.

První z vybraných zástupců je distribuce AntiX/Mepis. Jedná se o lehkou a poměrně jednoduše (pro základní účely a potřeby běžných uživatelů) instalovatelnou distribuci, která vychází z Debianu Stable. Jedná se vlastně o dvě relativně nezávislé distribuce – samotný AntiX (k dispozici pro 32– i 64-bitové platformy) a speciální verzi Mepis MX (také pro obě platformy, kde je k dispozici zajímavě konfigurované prostředí XFCE a má jiný vývojový plán). Pro obě verze jsou k dispozici instalační obrazy zde: AntiX-16 a zde: MX-16. Pro ukázku byla vybrána aktuálně nejnovější verze MX, konkrétně pak balíček MX-16-RC1_x64.iso.

Ještě než se pustíme do první ukázky, bylo by asi vhodné uvést některé technické podrobnosti. Všechny instalace budou samozřejmě probíhat jako obvykle na virtuálním stroji (VMware Workstation 12 Player, 4 jádra, 4 GB paměti RAM, 50 GB disk, ostatní parametry beze změny proti standardnímu nastavení). Až na výjimky budou virtuální systémy opatřeny českou lokalizací včetně rozložení klávesnice. Dělení disků bude ponecháno na instalátoru, stejně tak ostatní důležité parametry. Do konečného systému se nebudou (opět až na výjimky) instalovat žádné uživatelské aplikace, provede se pouze základní aktualizace systému. Podle potřeby se budou používat obrázky. Popis systému bude vždy zakončen informací o systémové náročnosti dané kombinace distribuce a zvoleného prostředí.

To by pro základní informaci mohlo stačit a můžeme se vrhnout do spuštění a následné instalace distribuce AntiX MX-16. Po startu připraveného stroje se před uživatelem objeví základní nabídka pro první spuštění. Jak je vidět na obrázku, jsou k dispozici tři volby – spuštění distribuce, start systému z pevného disku a kontrola operační paměti.


Autor: Jaromír Vojtaj

Úvodní obrazovka spuštění distribuce

Jak je z obrázku patrné, jsou nastavené standardní hodnoty. Pokud je to vhodné či dokonce nutné, můžeme je změnit pomocí funkčních kláves, jejichž přehled je dole (F1-F7). Další obrázek ukazuje, že je již zde možné nastavit českou lokalizaci a změnit rozlišení obrazovky.


Autor: Jaromír Vojtaj

Nastavené parametry spuštění distribuce

Pro naše potřeby samozřejmě vybereme první položku pro spuštění. Následující obrázek ukazuje, že se objevilo nové menu, kde jsou startovací parametry. Přesněji řečeno je tam pouze jeden, další je možné uživatelsky přidat.


Autor: Jaromír Vojtaj

Volba spuštění distribuce

My nebudeme již nic měnit či doplňovat a spustíme bootovací proces. Jak naše snaha většinou dopadne, ukazuje další obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Spuštěná live distribuce

Jak je z obrázku zřejmé, dostali jsme se do živé distribuce, kde je možné pracovat a zkoušet možnosti, které nám MX Linux nabízí. K tomu může pomoci i uvítací obrazovka, která obsahuje odkazy na zdroje informací. Pro nás je ale mnohem důležitější ikona v levém horním rohu obrazovky (Instalovat), jejíž účel asi není nutné dalekosáhle objasňovat. Proto zavřeme uvítací okno a spustíme proces instalace systému na pevný disk. Jako první se objeví informační okno, které pouze umožní v instalaci pokračovat nebo ji zrušit.


Autor: Jaromír Vojtaj

Zahájení instalace

Další krok řeší rozdělení disků a vytvoření diskových oddílů.


Autor: Jaromír Vojtaj

Dělení disků

Jak je z obrázku patrné, máme zde tři možnosti na výběr. První z nich je výběr pevného disku, na který se bude systém instalovat. Vzhledem k tomu, že máme nastaven pouze jediný disk, nemá smysl nic měnit či nastavovat. Pak následuje možnost spuštění nástroje pro uživatelské dělení disku. My jsme sice řekli, že to dělat nebudeme, ale pouze pro ukázku je zde další obrázek s aplikací GParted, pomocí které lze provést kompletní dělení.


Autor: Jaromír Vojtaj

Nástroj pro dělení disků GParted

Poslední možností je právě námi preferované automatické rozdělení disku. Tato volba je již standardně zaškrtnutá (a je asi nutné říci, že pro méně zkušené uživatele je to jedině dobře!) a kdo by chtěl či potřeboval, může si k ní ještě zadat velikost kapacity disku, která nemá být instalací dotčena (může být zajímavé v případě instalace třeba na SSD disk). Krátce řečeno: všechny volby ponecháme beze změny a pokračujeme dalším krokem instalace. Ještě předtím se ale objeví okno s požadovaným souhlasem k dělení disku. To je samozřejmě důležité, protože naše volba spolehlivě zlikviduje vše, co by na něm předtím bylo uloženo. O to větší je škoda, že tento důležitý dialog není lokalizován!


Autor: Jaromír Vojtaj

Dialog pro rozdělení disku

Po volbě tlačítkem Ano v dialogu se spustí dělení disku a kopírování instalačních souborů na něj. V okně je vidět průběh akce a v pomocných oknech pak nápověda (v češtině) a různé tipy (v angličtině). V průběhu akce není přístupné tlačítko Další.


Autor: Jaromír Vojtaj

Kopírování souborů na disk

Po skončení přenosu souborů na pevný disk se objeví okno pro instalaci systémového zavaděče, konkrétně aplikace GRUB. Jak ukazuje další obrázek, je možné vybrat, jestli se bude zavaděč vůbec instalovat (my samozřejmě instalaci provedeme), do jakého oddílu disku bude umístěn (ponecháme přednastavený MBR) a na který disk (máme jenom jeden, takže ponecháme nabízenou hodnotu).


Autor: Jaromír Vojtaj

Instalace zavaděče GRUB

Zase opět jednoduše nebudeme nic měnit a necháme zavaděč instalovat tak, jak nám to navrhl instalátor. Ještě mu to ale musíme potvrdit v následném dialogu – viz obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Potvrzení instalace GRUBu

Samotná instalace zavaděče může chvíli trvat a uživatele o tom informuje příslušný dialog. Po jeho dokončení se objeví okno s dalším krokem instalace. Jak je vidět na dalším obrázku, můžeme zde nastavit název systému (hostname), jeho doménu (není nutné, pokud nemáme nějaké speciální požadavky) a spuštění serveru Samba (pro možnost připojení strojů s MS Windows) včetně zadání názvu příslušné pracovní skupiny.


Autor: Jaromír Vojtaj

Původní hodnoty názvu připojení

Pro naše účely by bylo zbytečné Sambu instalovat a při ponechání názvu domény by nastal problém s použitím diakritiky v textu. Proto pouze ilustrační obrázek, jak byly hodnoty finálně nastaveny.


Autor: Jaromír Vojtaj

Upravené hodnoty názvu připojení

Další krok nám umožní nastavení kompletní lokalizace systému i klávesnice, formátu zobrazení hodin, časového pásma (vše je již nastaveno uspokojivě pro naše záměry a nebudeme na tom nic měnit). Údaje ukazuje další obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Lokalizace, nastavení hodin a časového pásma

Kromě výše uvedených tří možností je zde ještě možnost poslední – servisní nastavení. Překlad asi není úplně nejvýstižnější, ale jedná se o možnost výběru systémových služeb a démonů, které se budou spouštět při startu nového systému. Asi by to nebylo úplně nutné, ale kdo by je nepotřeboval, může zde vypnout služby jako je spamassassin, openvpn, bluetooth, rsync, saned a další. Nastavení ukazuje následující obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Spouštění systémových služeb a démonů

Dalším krokem je pak nastavení jména a hesla běžného uživatele a hesla administrátora. Asi to bude patrné z obrázku, ale pro uživatele se samozřejmě zadává dvakrát heslo, nikoliv jméno (nějak ztraceno v překladu…, protože v anglickém „originálu“ je to správně!). Pomocí voleb v dolní části je možné zobrazit hesla a nastavit automatické přihlašování nově vytvořeného uživatele. Také je vhodné si všimnout, že dialog neukazuje shodnost hesel ani jejich sílu. Kdo chce, může si samozřejmě vyzkoušet, co udělá zadání různých hesel. Já se přiznám, že jsem to nezkoušel. Finální hodnoty jsou vidět na dalším obrázku.


Autor: Jaromír Vojtaj

Vytvoření uživatele a nastavení hesel

Po tomto kroku se už objeví poslední okno, které uživatele informuje o zdárném ukončení instalace.


Autor: Jaromír Vojtaj

Zpráva o úspěšném dokončení instalace

Pokud budeme chtít instalátor zavřít, tak to provedeme tlačítkem Dokončit a následně se nám dostane nabídky na možný restart systému. Nabídku ukazuje následující obrázek a my jí samozřejmě využijeme.


Autor: Jaromír Vojtaj

Dokončení instalace a restart systému

V průběhu restartu nás ještě systém požádá o vyjmutí instalačního média nebo alespoň použití klávesy Enter, pokud se tím nechceme zatěžovat. Pak už se objeví okno s možnostmi zavaděče. To je zajímavé asi jenom tím, že tam není jedna, ale hned čtyři volby pro spuštění testu operační paměti – viz obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Zavaděč systému

Po spuštění systému se objeví přihlašovací obrazovka, na které asi není nic zvláštního (výběr uživatele ze seznamu, nastavení sezení a možnosti pro ukončení nebo restart systému). To je ostatně vidět i na obrázku.


Autor: Jaromír Vojtaj

Přihlašovací obrazovka

Po úspěšném přihlášení se pak objeví hlavní okno systému s prostředím XFCE. Kdo toto prostředí alespoň trochu zná, tak ho asi zarazí, že nevypadá tak, jak je to při standardní instalaci běžné (dokonce v mnoha různých distribucích jsou v základu dva panely, ikony na ploše atd.). Jak již bylo dříve uvedeno, má to na „svědomí“ snaha tvůrců distribuce MX, kteří v tomto ohledu podle mého názoru odvedli slušnou práci. Co je na základní obrazovce vidět, nám ukazuje následující obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Úvodní obrazovka spuštění distribuce

Asi nejviditelnější je uvítací okno, které již známe z živé distribuce na počátku instalačního procesu. Rozdíl mezi nimi je pouze v tom, že zde je možné si zatrhnout volbu, jestli se bude uvítací dialog spouštět při každém startu systému. Ve výchozím stavu je nastavena logičtější volba, že se tento dialog pokaždé spouštět nebude. V čem rozdíl naopak není, je chybějící lokalizace uvítacího dialogu do češtiny. Pokud uvítací dialog zavřeme a odmyslíme se od pozadí plochy a loga distribuce v pravém dolním rohu, tak nám na ploše zbývá pouze panel na levé straně obrazovky. Než si ale o něm povíme více, zaměříme se na jednu důležitou a na první pohled ihned po startu viditelnou záležitost – aktualizaci balíčků. Informace o ní se nachází v systémové části panelu a má formu ikony s balíčkem/krabicí. Pokud jsou nějaké aktualizace k dispozici, má ikona zelenou barvu – viz obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Info o přítomnosti a počtu aktualizací

Jak je z obrázku patrné, objeví se také hlášení o tom, kolik balíčků se k aktualizaci nabízí. Bohužel je hláška opět pouze v angličtině. Pokud na ikonu klikneme pravým tlačítkem myši, objeví se nabídka možností, které lze s její pomocí spustit. Jejich přehled ukazuje obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Možnosti administrace aktualizací

Z celkových osmi možností jsou pro běžného uživatele zajímavé asi pouze tři – první, druhá a čtvrtá. Tyto volby umožní spustit aktualizace v terminálu nebo za pomoci správce balíčků Synaptic či provést kontrolu přítomnosti aktualizací na pokyn uživatele. Jak vypadá nabídka aktualizací pomocí terminálu, ukazuje další obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Aktualizace v terminálu

Jak ukazuje obrázek, jsou nabízené možnosti v první volbě opět v angličtině, což může být pro mnoho uživatelů problém. Proto se více zaměříme na druhou možnost a s její pomocí otevřeme správce balíčků. Z jeho principu je logické, že se před spuštěním objeví dialog pro zadání správcovského hesla – viz obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Dialog pro zadání správcovského hesla

Po úspěšném zadání příslušného hesla se následně otevře správce balíčků. Jak je vidět na dalším obrázku, zde je již lokalizace na mnohem vyšší úrovni.


Autor: Jaromír Vojtaj

Okno správce balíčků

Vzhledem k tomu, že jsme se na správce odkazovali kvůli aktualizacím, je celkem zřejmé, že se to muselo již nějak projevit. Proto stačí kliknout na volbu Aktualizovat vše a objeví se okno s přehledem dostupných aktualizací – viz následující obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Přehled dostupných aktualizací

Pokračovat je pak možné pomocí tlačítka Vybrat, které před námi otevře souhrn toho, co by se mělo v systému odehrát. Ten ukazuje další obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Souhrn informací před provedením aktualizace

Samotnou aktualizaci odstartujeme pomocí tlačítka Použít a po jejím úspěšném provedení se ikona v panelu „odbarví“ – viz obrázek.


Autor: Jaromír Vojtaj

Zobrazení v panelu, kdy nejsou dostupné aktualizace

Jak je z obrázků a popisu patrné, dají se aktualizace provést pomocí tří kliknutí myšího tlačítka, což je celkem uspokojivé a dostupné i pro úplné začátečníky. Když už máme před sebou pohled na systémovou oblast panelu, můžeme si ji blíže představit. Tato oblast obsahuje celkem 7 ikon, pod kterými se ukrývají následující aplikace (bráno odshora):

  • applet síťového připojení – zde je možné připojit/odpojit či nastavit připojení stroje k síti buď drátovým nebo bezdrátovým způsobem
  • aktualizace balíčků – bylo vysvětleno v textu výše
  • přepínač rozložení klávesnice – pokud je nastaveno více možností pro rozložení klávesnice, je možné pomocí kliknutí na zobrazenou vlajku nastavení změnit
  • správce schránky – asi není potřeba více komentovat
  • nastavení zvukového systému – nastavení hlasitosti a případně i parametrů zvukového systému
  • správce napájení – pro běžné PC není moc potřeba, pro notebooky se může hodit možnost upravit parametry jako zhasínání displeje, hibernaci stroje apod.
  • applet pro obsluhu externích zařízení – normálně by nebyl přítomen, ale na virtuálním stroji je připojené ISO instalační médium jako CD

Pro popis zbylých součástí panelu si pomůžeme posledním obrázkem.


Autor: Jaromír Vojtaj

Nastavení panelu – přehled položek

Když to vezmeme odshora, tak vidíme následující položky:

  • hodiny Orage – jsou zde hlavně proto, že standardní hodiny do panelu nelze otočit do příslušné „čitelné polohy“
  • tlačítka okna – přehled otevřených oken, jak je patrné z některých předchozích obrázků. Zobrazují se zde pouze ikony spuštěných aplikací, nikoliv jejich názvy, jak je zvykem při použití horizontálního panelu
  • dva spouštěče aplikací – konkrétně je zde možnost spustit webový prohlížeč Firefox a správce souborů Thunar
  • oznamovací oblast – zde jsou zobrazeny ikony aplikací spuštěných při startu prostředí, konkrétně je jejich přehled v předchozím odstavci
  • přepínač pracovních ploch – konkrétně jsou k dispozici dvě plochy
  • hlavní menu – zde je použito menu Whisker, které je k dispozici jako balíček xfce4-whiskermenu-plugin pro XFCE – Whisker Menu

Dnešní díl je úvodním dílem seriálu a linuxových a *BSD distribucích, které ke svému provozu nepotřebují tolik diskutovaný balíček systemd. Po úvodu do problematiky a představení plánu byla podrobně demonstrována instalace distribuce MX Antix. Na závěr byl krátce představen systémový panel. V příštím dílu bude dokončen popis distribuce MX Antix a zahájen představení další linuxové distribuce – Slackel.

Našli jste v článku chybu?
2. 2. 2017 0:32

Archlinux pouziva SystemD, link na http://without-systemd.org/wiki/index.php/Main_Page odkazuje na spin Arch-u, ktery, jak se zda, udrzuje jediny clovek s jedinym mirrorem...

Jinak diky za clanek, je opravdu hezke videt, ze bez systemd je tolik skvelych moznosti.

2. 2. 2017 2:18
Cx (neregistrovaný)

ArchLinux byl snad první distro, co dostalo systemd do stable větve. Ještě si ten přechod pamatuju, vyžadoval nějaké manuální zásahy.