Podíl Linuxu mezi počítači s internetem a webovými browsery stoupá mírně, ale zato dlouhodobě. Podle posledních dat Net Applications došlo k překročení něčeho, co bychom mohli označit za „magickou hranici“, tedy jednoho procenta výskytu (graf s trendy).
Jedná se stále o velmi malý podíl ve srovnání s nejbližší konkurencí (v oboru desktopových operačních systémů je to Mac OS X), nicméně významný krok (podrobnější výsledky dle sledovaných systémů). Mnozí odborníci se domnívají, že Linux nyní čeká prudší vzestup, další jsou skeptičtí. Ať tak či tak, bylo překročení onoho procenta minimálně symbolickou událostí.
Lidskost na každém desktopu?
I když to Net Applications explicitně neuvádí, současný úspěch Linuxu je z nemalé části dán dle Distrowatch dlouhodobě nejoblíbenější distribucí, totiž Ubuntu. Tento operační systém letos v dubnu dosáhl své nové verze (9.04, chcete-li Jaunty Jackalope) a překročení onoho nic neznamenajícího, ale přesto „psychologického“ procenta s tím může mít nemalou spojitost. Položme si proto otázku, kterou najdete v titulku tohoto textu. Totiž, dozrálo Ubuntu do stavu, kdy se může, jako nejpopulárnější desktopová distribuce, začít šířit v masivnějším měřítku? Možná že ano. Možná, že ne. V každém případě se tomu ale přiblížilo.
Změna koncepcí
První verze Ubuntu, vydané v letech 2004 a 2005 byly sice zajímavým systémem, který ukazoval cestu k jednoduše použitelnému a upravovatelnému desktopu, ovšem kromě toho sebou přinášely problémy. Patřila mezi ně přílišná svázanost s Debianem, z nějž je Ubuntu odvozeno, nedokonalost, respektive nedostatečná vyspělost systému GNOME, který je výchozím grafickým prostředím, a konečně obtíže s implementací proprietárních ovladačů. Ubuntu tak bylo spíše technologickým demonstrátorem možností, než tím, čím ho zakladatel Mark Shuttleworth chtěl mít.
Další generace systémů, vydávaná v letech 2007 a 2008, se vyznačovala určitým posunem ve prospěch uživatelů a poněkud překvapivě proti přesvědčení mnoha členů vývojové „komunity“. Ubuntu dostalo nativní a jednoduché nástroje pro práci s uzavřenými ovladači, a schopnost jejich takřka automatické instalace. Do systému také přibylo uživatelsky jednoduché řešení problému všech ne-komerčních distribucí, totiž implementace proprietárních zvukových a obrazových kodeků. Ty nyní dokáže ve většině případů automaticky stahovat a instalovat při prvním požadavku na jejich použití, byť použité řešení není zcela bezproblémové po právní stránce (některé z ovladačů uživatelé používají k „výzkumným“ účelům). Tyto kroky, které, jak bylo řečeno, některým velmi vadily, pro mnohé další znamenaly přesunutí operačního systému směrem k mnohem širší uživatelské základně, než jakou měl dříve.
Méně konzole, více cukrátek
Nejméně od druhé generace Ubuntu, tedy od verzí z roku 2007, jeho autoři velmi silně akcentují vizuální stránku věci. Snahou je oddělit běžného uživatele od v Linuxu jinak samozřejmé nutnosti práce s textovou konzolí, převést všechny nástroje do grafického rozhraní, a současně toto rozhraní udělat co nejpřitažlivější. Stejně tak, jako byla kontroverzním krokem implementace automatického stahování kodeků, se kontroverzním stalo i implicitní zavedení akcelerovaného desktopu do operačního systému. Toto řešení systém podstatně urychluje, a dělá jej vizuálně zajímavějším. A co více, na většině počítačů, na něž je Ubuntu instalováno, funguje bez nutnosti administrátorských zásahů, často vyžaduje „pouhé“ povolení proprietárního ovladače.
Současně s tím se změnily i komponenty, které Ubuntu tvoří. GNOME dnes vypadá podobně, ale funguje mnohem lépe, než před pěti léty. Stěžejní komponenty systému a zásadní aplikace (Evolution, Pidgin, Brasero, OpenOffice.org) jsou na kvalitativně mnohem vyšší úrovni. To vše společně se změnami v jádře systému, v podpoře hardwaru a především v automatizaci činností, které byly doposud manuální, vede na jedné straně k odklonu systému od původních ideálů GNU/Linuxu, respektive některých jeho tvůrců, ale na straně druhé k uživatelům.
Začátek změny?
Domnívám se, že Ubuntu se verzí 9.04 přinejmenším přiblížilo „kritické hmotnosti“ nutné k masivnímu nástupu do světa desktopů. Již nyní je nepoužívají jen odborníci nebo nadšenci, ale mnoho takzvaných „běžných uživatelů“ (to neznamená, že ho tito uživatelé zvládají plně administrovat). Na začátku zmíněné překročení procenta linuxovými desktopy je dost pravděpodobně jedním z důsledků tohoto přiblížení. A možná také předzvěstí toho, že pomalu stoupající křivka uživatelů Linuxu by se díky vyspělosti Ubuntu časem mohla stát o něco strmější.
Kdyby k tomu skutečně došlo, efekty by byly dva. Především, systém by získal ještě větší podíl na současných desktopech v rámci Linuxu. To by znamenalo vítaný nárůst kompatibility, jak binární a dokumentové, tak především uživatelské. Takový nárůst by v důsledku znamenal další akceleraci nasazování daného operačního systému. Na druhé straně by ovšem značně utrpěla současná diferenciace a různost v rámci Linuxu. Je dost možné, že masivní nástup Ubuntu by v určité perspektivě znamenal konec některých současných distribucí.
Zda by to bylo pozitivem nebo negativem, ponechme jako otázku otevřenou diskuzi.
