Hlavní navigace

Dvě dekády s Linuxem

13. 10. 2014
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

O počátcích Linuxu v českých zemích neexistuje mnoho záznamů. V tomto článku se jeho autor coby jeden z pamětníků pokouší z paměti vylovit aspoň pár střípků z první půlky devadesátých let a popisuje na svém případu i celkem typický vývoj linuxového uživatele. Od nadšence kompilujícího jádro ke klidnému užívání.

Nedávno jsem při úklidu knihovny narazil na ohmataný časopis. Šlo o páté číslo Linux Journalu, vůbec nejstarší, které mi došlo poštou poté, co jsem se stal předplatitelem. Vyšlo v září 1994, tedy skoro přesně před dvaceti lety. Mojí bezprostřední reakcí bylo zděšení nad tím, jak ten čas letí. Dvacet let je rozpětí jedné lidské generace, které ale ve světě IT znamená celou věčnost! Pak jsem ale celé číslo se zájmem přečetl a oživil si tím řadu vzpomínek.

První kontakt s Linuxem

Počátkem devadesátých let jsem nabyl první praktické zkušenosti s Unixem jako uživatel a správce špičkových desktopů té doby, jimž se říkalo pracovní stanice (workstation). Kdo si to zkusil, tak dobře ví, že návrat k méně dokonalým operačním systémům je pak už hodně těžký. Když jsem si koncem roku 1992 koupil za ušetřené peníze své první pořádné pécéčko s procesorem Intel 80486, začal jsem proto brzy pátrat po verzích Unixu, které bych na něm mohl provozovat.

Jedinou volně dostupnou možností, o níž jsem tehdy věděl, byl systém 386BSD. Začal jsem se tedy poohlížet, kde bych si mohl tuto verzi Berkeley Unixu získat. Dříve než jsem se ale rozhoupal, narazil jsem v na jaře 1993 v březnovém čísle časopisu UnixWorld na článek Todda C. Klause s názvem „Checking Out Linux“. Tento pro mě dosud neznámý operační systém měl už tehdy mnohé pokročilé vlastnosti, jako třeba sdílené knihovny, virtuální paměť či podporu mezinárodních klávesnic.

UnixWorld, březen 1993

Rozhodující pro mě byla ale existence kompletní binární distribuce, která kromě operačního systému obsahovala řadu dalších volně dostupných aplikací, kupříkladu X server XFree86, GNU Emacs či TeX. Šlo o distribuci SLS (Softlanding Linux System). Získat ji ovšem nebyla žádná maličkost vzhledem k tomu, že SLS sestával z obrazů nějakých třiceti disket, každý o velikosti 1,44 MB, a celá Česká republika byla tehdy připojena do Internetu linkou 64 Kb/s. Distribuce SLS, jakož i všechny ostatní věci související s Linuxem, byly k dispozici na třech hlavních FTP serverech (web byl tehdy ještě v plenkách): nic.funet.fi, tsx-11.mit.edusunsite.unc.edu.

Důkaz: SLS dalo sehnat i na CD

Dobrá věc se nakonec podařila a nový systém bez problémů nabootoval. Myslím, že šlo o verzi jádra 0.99pl6. Pamatuju si, že jsem byl v pozitivním smyslu šokován tím, jak dobře tento „kutilský“ systém fungoval. Velké nadšení ve mně budilo třeba bleskurychlé přepínání konzolí, které dokázalo do velké míry nahradit grafické rozhraní. A což teprve, když jsem si poprvé přeložil vlastní jádro!

Jdeme instalovat, diskotéka začíná

Za zmínku možná stojí, že můj počítač měl původně 8 MB RAM. X Windows s okenním manažerem FVWM na tom sice běžely, ale pomalu, protože systém musel dost swapovat. Přidal jsem tedy dalších 8 megabajtů (jeden stál tehdy kolem tisíce korun) a s nimi už vše běželo jako na drátkách. Dnes k instalaci Linuxu potřebujete bratru stokrát víc paměti, přitom si ale nemyslím, že by se uživatelský komfort až o tolik zlepšil. Pravda, máme webové prohlížeče a ty něco spolykají, ale stejně: kam ta paměť mizí?

Evoluce linuxového nadšence

Po SLS jsem používal nějakou dobu distribuci Slackware, která ze SLS vycházela. K Linuxu se postupně dostali i moji tehdejší kolegové z Jihočeské univerzity, a tak nebylo divu, že se Linux začal objevovat i na univerzitních serverech, které zajišťovaly hlavní internetové služby, tedy e-mail, Usenet news, FTP a také novinku zvanou WWW.

Jednou ze zajímavých aplikací bylo využití softwaru DOSEMU (DOS Emulation). V budějovické akademické knihovně se tehdy na DOSu provozovala komerční databáze citací z vědeckých časopisů. Ta byla sice nějakým hardwarovým udělátkem vázána na jeden počítač, ale pod DOSEMU fungovala bezvadně. Bylo to sice pomalé, ale i tak byl vzdálený přístup pomocí telnetu výrazně efektivnější než docházka na knihovní pracoviště.

V polovině 90. let už bylo síťové připojení přes CESNET výrazně rychlejší, ani tak ale nebylo tahání velkých objemů dat ze zahraničních zdrojů příliš zábavné. Předplácel jsem si proto Linux Developer's Resource u firmy InfoMagic. Několikrát do roka mi pak chodila sada až šesti CD s kompletními linuxovými archivy a dalším softwarem a dokumentací. Na jednom z cédéček byla vždy také aktuální verze distribuce Red Hat, na niž jsme postupně ze Slackwaru přešli.

Na Red Hatu jsem vydržel tak 5–6 let a postupně jsem se z linuxového nadšence měnil v tuctového uživatele. Už jsem si každý večer nepřekládal vlastní jádro a také jsem byl stále dotčenější, když něco pořádně nefungovalo. Závanem starých časů byla ještě krátká epizoda s distribucí Gentoo, v níž se pokaždé překládalo nejen jádro, ale i všechno ostatní. Ta se mi opravdu líbila, ale občas se v ní také něco polámalo. Navíc jsem musel uznat, že instalovat systém na pomalejším notebooku po dlouhé dva dny není právě optimální. Před nějakými deseti lety jsem proto přešel na Ubuntu a u něj už zůstal.

Nyní se ovšem musím přiznat k hrozné věci: poslední zhruba čtyři roky používám jako notebook Macbook s OS X. Vadilo mi totiž, že se skoro při každé výměně počítače, a často i po přechodu na novou verzi Ubuntu, objevily nějaké problémy – obyčejně s uspáváním anebo s WiFi. Všechno šlo vždycky nějak vyřešit, ale cítil jsem, jak jsme říkali na vojně, že na takovéto věci už nemám číslo. Není to ani tak kritika Linuxu nebo Ubuntu, jako spíše reflexe skutečnosti: vyladit operační systém pro různorodý hardware bez podpory výrobců je velmi obtížné, ba nemožné.

Zdá se vám, že celé této historii tím pádem schází happy-end? Já si to tak úplně nemyslím. Je přece výborné, že se Linux stal rovnocennou alternativou ostatním operačním systémům, kterou si vybíráme podle objektivních potřeb a bez ideologického podtextu. Ostatně, všude kromě notebooku Linux nadále používám, občas, jako třeba v mobilu nebo televizi, i bez svého přičinění.

Proč Linux uspěl?

Dobře, revoluce tedy skončila. I zarytý odpůrce Linuxu musí uznat, že skončila překvapivým úspěchem. Průběh oněch dvou dekád, o nichž tu píšu, sledoval poměrně věrně scénář, o němž kdysi v úplně jiných souvislostech mluvil Mahátma Ghándí: „Nejdřív tě budou ignorovat. Pak se ti budou smát. Pak proti tobě budou bojovat. Potom zvítězíš.“

Důvodů, proč Linux uspěl, je určitě vícero. Na prvním místě je ale osoba jeho původního autora. Linus Torvalds je nejenom geniální programátor, ale také rozumně pragmatický člověk a svým způsobem i dobrý manažer. Nejen v případě Linuxu, ale později i s Gitem dokázal docela obtížnou věc: relativně rychle vytvořil fungující program a hodil jej davu, který ho uchopil a dovedl k dokonalosti.

Část úspěchu lze jistě připsat i různým souhrám náhod. Asi nejšťastnější okolností bylo, že prakticky současně s Linuxem se rozvíjel i druhý fenomén devadesátých let – World Wide Web. Ten pomohl nejenom šíření volného softwaru a informací o něm, ale kombinace LAMP (Linux, Apache, MySQL a PHP) se také brzy stala jednou z hlavních platforem webových serverů.

A konečně, velmi pozitivní vliv měla i zvolená softwarová licence GNU GPL. Domnívám se, že jenom díky copyleftu se podařilo v počátcích vytvořit rozsáhlou komunitu dobrovolných přispěvatelů. V pozdější době GPL efektivně bránila fragmentaci projektu, takže i po dvaceti letech tvoří linuxové jádro v podstatě jeden celek. Ovšem, jak ukazuje příklad jádra GNU Hurd, samotná licence ještě k úspěchu nestačí.

Místo závěru

Je příznačné, že hlavním tématem onoho čísla UnixWorldu, v němž jsem na Linux poprvé narazil, byl převod vlastnictví značky a zdrojových kódů původního AT&T Unixu na firmu Novell. Tato událost byla de facto předzvěstí hořkého konce unixových válek. Microsoft v té době rozjížděl Windows NT a nijak se netajil svými plány Unix zcela vygumovat. Myslím, si, že nebýt nečekané komplikace v podobě Linuxu, bylo by se mu to i podařilo.

Na závěr chci proto Linuxu popřát ne dvacet, ale dvě stě dalších let úspěšného vývoje, neutuchající přísun šikovných hackerů a osvícené firmy, které budou Linux využívat a také podporovat.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Ladislav Lhotka pracuje jako vedoucí Laboratoří CZ.NIC, výzkumného a vývojového centra správce české národní domény – sdružení CZ.NIC.