Hlavní navigace

Grafika v UNIXu - přesné barvy

18. 2. 2002
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

S rostoucími nároky na věrnost barev nabývají na významu metody, kterými jí lze dosáhnout. Mezi nejvýznamnější patří barevné vzorníky a barevná kalibrace. Dnes se podíváme na rozdíl mezi kompozitními a přímými barvami a dozvíme se o základu barevné kalibrace – barevném profilu.

Přímé a kompozitní barvy

V praxi se používají dva způsoby barevného tisku. Prvním z nich jsou přímé barvy. Při této technice tiskař použije barvu z dané plechovky, případně barvu z několika plechovek v určeném poměru smíchá. Taková barva by měla být vždy stejná a záleží jen na přesnosti výrobce barev, míchání tiskaře a vlastnostech papíru, jaký výsledek dostaneme. Tato technika tisku má svého předchůdce v litografii.

Kompozitní barvy vznikají, vytiskneme-li několik barevných rastrů přes sebe. Ze všech možných kompozitních barev má mimořádné postavení čtveřice barev: azurová, purpurová, žlutá a černá – kombinace zvaná CMYK. Naprostá většina běžných barevných tiskovin je složena právě z nich. První tři zajistí v rámci možností trojbarevného tisku co největší gamut (viz minulý díl), černá zase stálý a přesný tisk šedých odstínů.

Barevné vzorníky

Myšlenka barevných vzorníků k dosažení přesných barev je velmi stará, a tak není divu, že ji i počítačová grafika přijala. Vzorníky tiskových barev se, podobně jako tiskové systémy samy, dělí na vzorníky přímých barev a vzorníky kompozitních barev. Ukázky bývají většinou na několika druzích papíru (hlazených a nehlazených), někdy bývá uprostřed každé barvy otvor pro porovnání. Nejznámějším výrobcem (poměrně drahých) vzorníků je firma Pantone.

Vzorníky přímých barev v podstatě popisují barevnou škálu výrobce barev, někdy včetně zlaté či stříbrné. Bývají v nich ukázky směsných barev s připojeným návodem pro tiskaře, kolik dílů z které plechovky barev použije. Některé vzorníky zobrazují tyto barvy i při tisku z rastru. V některých je též uveden přibližný ekvivalent barvy v systému CMYK. Tisk přímými barvami zvolíme tehdy, bude-li v tiskovině několik vybraných barev, jejichž přesnost je třeba dodržet. Pokud tiskovina neobsahuje více než tři barvy, bývá takový tisk dokonce levnější než klasický CMYK.

Vzorníky kompozitních barev většinou popisují různé kombinace barev tištěných rastrem v systému CMYK (nebo jiném barevném systému). Po takovém vzorníku sáhneme, když chceme vybrat určitou barvu pro barevnou publikaci tištěnou standardní technologií CMYK.

Kompozitní barvy mají menší barevnou škálu než přímé barvy, zato však vystačíme s pouhou čtveřicí barev. Tisk z rastru je bohužel citlivější k různým nepřesnostem při tisku (dávkování barvy, nepřesné vyvolání kovolistu apod.).

Fotografie

Pro přesný tisk fotografií již nestačí žádný vzorník a musíme podniknout zásadní krok, který zajistí jejich přesnou reprodukci. Tím krokem je barevná kalibrace.

Barevná kalibrace

Název barevná kalibrace zahrnuje množství různých činností, jejichž společným účelem je co nejpřesnější reprodukce barevných obrazů. V čem barevná kalibrace spočívá? Bez použití kalibrace každé ze zařízení, kterými obraz prochází, do něj zanese jistou chybu. Tyto chyby se skládají a výsledkem je obraz odlišné barevnosti. Pokud jsou zařízení alespoň trochu kvalitní, je zanesená chyba opakovatelná, a tedy i měřitelná. Pokud bude na vstupu obraz známé barevnosti, můžeme změřit barevnost na výstupu. Získáme tím přibližný průběh zkreslující funkce. V určité oblasti hodnot pak můžeme k této funkci vytvořit funkci převrácenou, která nám ze získaných dat odvodí původní barevnost.

Barevný profil

Protože záznam této funkce bylo třeba standardizovat, aby jej mohly používat různé aplikace, vytvořilo International Color Consortium zvláštní formát souboru zvaný barevný profil. Obsahuje údaje o zařízení, vstupním a výstupním barevném prostoru a hlavně vlastní převodní tabulku. Barevný profil může být obousměrný, nebo jednosměrný, samostatný, nebo vestavný (ten lze vložit do souboru TIFF nebo PNG). Vstupní a výstupní barevné prostory profilu bývají např. XYZ, Lab*, RGB, CMY, CMYK. Z důvodů numerické přesnosti bývá převodní tabulka v profilu uložena nelineárně, většinou s gama hodnotou 3.

Druhy barevných profilů

Barevné profily můžeme rozdělovat podle toho, jaké zařízení popisují, na profily vstupních zařizení (skenerů, kamer), profily výstupních zařízení (tiskáren či monitorů), nebo podle způsobu, jak byly získány, na individuální (jsou vyrobené pro daný kus zařízení v daném okamžiku a bývají nejpřesnější), typové (průměrné vlastnosti pro určitý výrobek, často je lze koupit se zařízením nebo stáhnout z Internetu) a modelové (matematicky simulující chování zařízení).

Zvláštní postavení mají profily pro převod barevných prostorů (neprovádějí žádnou korekci, pouze mají jiný barevný prostor na vstupu a jiný na výstupu) a abstraktní (mohou provádět různé barevné operace).

Použití barevných profilů

Důležitou vlastností barevných profilů je jejich asociativita. Vyplývá z ní, že v technologickém řetězci můžeme několik kroků prováděných po sobě přemostit a vytvořit pro ně jediný souhrnný profil.

Obrázek (textová verze) ukazuje, jak vypadá nejjednodušší použití barevných profilů.

skener –> barevný profil skeneru –> barevný profil tiskárny –> tiskárna, mezi barevnými profily skeneru a tiskárny datová odbočka barevný profil monitoru –> náhled na obrazovce

Na místě skeneru může být jakékoliv vstupní zařízení nebo celý řetězec (fotoaparát –> negativ –> pozitiv –> skener), podobně je tomu i na výstupu (osvitová jednotka –> výroba kovolistu –> tiskový proces –> papír)

V místě odbočky může být obrázek popsaný v nezávislém barevném prostoru, ale nemusí při kalibraci vystupovat přímo, ale pouze jako mezikrok výpočtu. V některých programech je jejich chováním toto schéma poněkud zastřené, například proto, že profil skeneru se nastavuje na jiném místě než profily obrazovky a tiskárny, nebo že není jasné, kdy se který převod provádí.

Pro úpravu obrázků je ideální program, který umožňuje editovat v jiném barevném prostoru, než ve kterém zobrazuje (tedy RGB specifické pro daný monitor). Toto by měl umět budoucí GIMP-2.

root_podpora

Z obrázku můžeme odvodit, jak postupovat v případě, že takový program nemáme: Naskenovaný obrázek převedeme pomocí profilu skeneru a profilu monitoru do barevného prostoru monitoru. V něm provedeme požadované úpravy. Poté reverzním profilem monitoru převedeme obrázek zpět a přitom použijeme profil tiskárny (abychom připravili obrázek pro tisk) nebo použijeme profil sRGB (pro vystavení na Internetu). Tato metoda má ovšem dva problémy – prvním je dvojí převod, a tedy i dvojnásobná numerická nepřesnost, druhým pak fakt, že se tím připravíme o barvy mimo gamut monitoru (např. čistou žlutou, azurovou, purpurovou). První problém minimalizujeme použitím šestnáctibitové hloubky. Druhý problém lze obejít použitím profilu speciálního RGB prostoru namísto profilu monitoru, např. Wide Gamut RGB. Ten má ovšem opět dvě nevýhody – dále zvětší numerickou nepřesnost, takže šestnáctibitový editor bude prakticky nutností. Druhou nevýhodou je fakt, že Wide Gamut RGB nedává na monitoru věrné výsledky. Pro retuš s razítkem je však tento postup vhodným nouzovým řešením.

V příštím dílu se zaměříme na konkrétní postupy při kalibraci jednotlivých zařízení.

Byl pro vás článek přínosný?