Historie vývoje počítačových her (99. část – další akční hry pro více hráčů)

17. 10. 2013

Doba čtení: 18 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

V dnešní části seriálu o historii výpočetní techniky i o historii vývoje počítačových her si popíšeme další hry určené pro dva či dokonce i pro větší množství hráčů. Zabývat se budeme jak klasickými scrollujícími střílečkami typu Zybex či Plutos, tak i známou tuzemskou hrou Červi či oblíbenou síťovou hrou NetWars.

Obsah

1. Historie vývoje počítačových her (99. část – další akční hry pro více hráčů)

9. Počítačové sítě a hry pro více hráčů

10. NetWars

11. Odkazy na Internetu

1. Historie vývoje počítačových her (99. část – další akční hry pro více hráčů)

V dnešní části seriálu o historii výpočetní techniky i o historii vývoje počítačových her si popíšeme celkem osm akčních her určených pro dva hráče či dokonce i pro větší počet hráčů. Některé z dále popisovaných her lze považovat za čistokrevné střílečky, což se týká především titulů Asteroids!, Zybex či Plutos, ovšem další hry se již mohou vymykat zařazení do pouze jediné přesně vymezené kategorie. To je případ hry Claim Jumper, která je sice založena na principu střílečky, ale nalezneme zde i určité taktické prvky. Velmi známou hrou v našich končinách jsou Červi, které (alespoň ve verzi pro systém DOS) podporovaly hru až šesti hráčů, přičemž každý hráč potřeboval pro ovládání svého červa pouze dvě klávesy, což znamenalo, že se šest hráčů mohlo sejít u jediné klávesnice.

Obrázek 1: Originální Asteroids na vektorové obrazovce herního automatu.

Samozřejmě není možné zapomenout ani na legendární hru Arcade Volleyball určenou pro počítače PC XT s grafickou kartou CGA. Tato hra sice nedokáže oslnit kvalitou grafického výstupu (to ostatně žádná hra pro kartu CGA :-), ovšem jednoduchý herní princip, snadnost ovládání i fakt, že se hra bez problémů vešla na pouhých několik stop na disketě, vedly k její velké popularitě – ostatně i dnes vznikají variace na stejné téma. Poslední dvě hry, o nichž se zmíníme, jsou zajímavé především z toho důvodu, že podporovaly propojení dvou či více počítačů. Ve hře MIDI Maze se pro komunikaci používalo rozhraní MIDI, zatímco hra NetWars se již nespokojila s ničím jiným než s plnohodnotnou sítí Ethernet.

Obrázek 2: Herní plocha Asteroids ve verzi pro Game Boye se sice v principu neliší od originálního hracího automatu, nicméně vektorová grafika je v tomto případě značně odlišná.

2. Asteroids!

První hru, kterou si v dnešním článku alespoň ve stručnosti popíšeme, pravděpodobně není zapotřebí nijak zvlášť představovat, protože se jedná o naprostou herní klasiku. Mluvíme o hře Asteroids, jejíž původ sahá až do roku 1979, kdy tuto hru vydala společnost Atari ve formě videoautomatu vybaveného vektorovým displejem. Vzhledem k tomu, jaké objekty se ve hře nacházely a jak se počítal pohyb těchto objektů, bylo použití vektorového displeje velmi dobrou volbou (a v době vzniku automatu vlastně jedinou technicky a ekonomicky dostupnou volbou). Nicméně hra Asteroids byla portována i na velké množství domácích herních konzolí a posléze i na osmibitové mikropočítače, kde se již namísto vektorové obrazovky používalo dnes běžné zobrazení s využitím bitmap a rastrových obrazovek.

Obrázek 3: Hra Asteroids! ve variantě pro osmibitové domácí mikropočítače Atari.

Základní herní princip je velmi jednoduchý – hráč ovládá joystickem raketu, kterou je možné natáčet a popř. zapínat hlavní motor – vektor tahu motoru závisí na momentálním otočení rakety, ovšem při výpočtu se bere do úvahy i aktuální rychlost. V případě, že raketa proletí okrajem obrazovky, přenese se na opačný okraj, což je někdy označováno termínem wrap screen. Raketa navíc může střílet na asteroidy, které se nacházejí v okolním vesmíru. Po zásahu asteroidu dochází k jeho rozpadu na menší a menší kousky, které po určité době zmizí. Ve variantě pro dva, tři či dokonce čtyři hráče je možné zvolit, zda se hráči mohou navzájem zasáhnout (soubojový režim) či zda jsou jediným protivníkem asteroidy popř. náhodně se objevující UFA (kooperativní režim).

Obrázek 4: Hra Asteroids! ve variantě pro osmibitové domácí mikropočítače Atari.

U verze hry Asteroids pro herní konzoli Game Boy byla vektorová obrazovka nahrazena LCD s poměrně nízkým rozlišením, což se dosti negativně projevilo na kvalitě zobrazení. Na druhou stranu však byla zachována hratelnost. Pro doplnění si uveďme, že hra Asteroids byla pro Game Boye vydána společně se hrou Missile Command (další klasika) na jednom paměťovém modulu. Taktéž varianta Asteroids pro osmibitové domácí počítače Atari používala běžnou rastrovou obrazovku. Zde je zajímavé, že byla podporována hra až čtyř hráčů, protože původní modely počítačů Atari byly vybaveny čtyřmi konektory pro připojení joysticků; v dalších (populárnějších) modelech XL a XE však došlo k redukci na pouhé dva konektory, což je jeden z důvodů, proč zejména starší hry podporují čtyři hráče (Asteroids, M.U.L.E. atd.) a novější hry již jen dva.

Obrázek 5: Hra Asteroids! ve variantě pro osmibitové domácí mikropočítače Atari.

Obrázek 6: Hra Asteroids! ve variantě pro osmibitové domácí mikropočítače Atari.

3. Claim Jumper

I druhá dnes popisovaná hra pochází z éry osmibitových domácích počítačů, tj. z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Tato hra se jmenuje Claim Jumper a je určena pro dva hráče. V této méně známé hře došlo ke zdárné kombinaci střílečky (ve stylu hry Outlaw-Howitzer popsané minule) s jednoduchou taktickou hrou. Celá hra se odehrává na jediné obrazovce, na níž se pohybují oba hráči, kteří po sobě mohou střílet, popř. mohou do země „zasadit“ zárodek jakýchsi živočichů (červů), kteří automaticky útočí na protivníka. Úkolem hráčů je najít na obrazovce zlatý nuget a po kontrole (oblast na horním okraji herního pole označená nápisem „Assay“) ho přenést do své banky (banky se nacházejí v pravém dolním a levém dolním rohu). Zvítězí ten hráč, kterému se podaří nashromáždit větší množství zlata.

Obrázek 7: Hra Claim Jumper ve verzi pro osmibitové domácí mikropočítače Atari – úvodní obrazovka.

Jak jsem se již zmínil v předchozím odstavci, obsahuje hra Claim Jumper i taktické prvky, neboť z dlouhodobějšího hlediska je vhodné pro zastavení protihráče umístit zárodky červů jak k bance protivníka, tak i do místa, kde se protivník objeví po zásahu (levý horní a pravý horní roh). Oba zmíněné rohy mají ještě jiný význam, neboť se od nich střely odrážejí a mohou tedy zasáhnout i protivníka, jenž se schovává za překážkou (dům, kaktus atd.).

Obrázek 8: Hra Claim Jumper ve verzi pro osmibitové domácí mikropočítače Atari – volba typu hry.

Obrázek 9: Hra Claim Jumper ve verzi pro osmibitové domácí mikropočítače Atari – hrací pole.

Obrázek 10: Hra Claim Jumper ve verzi pro osmibitové domácí mikropočítače Atari – hrací pole.

4. Zybex

Třetí dnes popsaná hra se jmenuje Zybex a jedná se o zastupitele klasických horizontálně scrollujících stříleček. Ještě před popisem této hry si připomeňme, že první typy stříleček používaly koncept jediné obrazovky, na níž se po celou herní dobu nacházel jak hráč, tak i všichni nepřátelé. Tento koncept se poprvé objevil u slavné hry Space Invaders a můžeme ho vidět i u mnoha dalších her inspirovaných Space Invaders – Galaxian, Demon Attack či Galaga. Ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se objevily i střílečky, v nichž se herní svět skládal z horizontálně scrollujícího pásu. Asi nejslavnější hrou tohoto typu je Defender. Nesmíme zapomenout ani na střílečky s vertikálně scrollujícím herním světem. První střílečkou tohoto typu je hra Caverns of Mars z roku 1981. Později došlo i ke kombinaci obou typů scrollingu; příkladem je hra Vanguard.

Obrázek 11: Zybex – úvodní obrazovka.

Hra Zybex byla vydána známou společností Zeppelin Games a o její vznik se postarali Brian Jobling (programátor), Michael Owens (grafika) a Adam Gilmore, který pro tento titul napsal jak nezapomenutelnou úvodní hudbu, tak i všechny melodie použité přímo ve hře. Jak již bylo napsáno v předchozím odstavci, jedná se o horizontálně scrollující střílečku, kterou může hrát buď jeden hráč nebo dvojice kooperujících hráčů. Jejich úkol je jednoduchý – proletět přes povrchy několika planet a nasbírat zde takzvané tokeny, které otevírají vstup na další planety. Design jednotlivých úrovní je poměrně propracovaný, přičemž na způsobu zobrazení je patrný styl, který Michael Owens použil i ve svých dalších hrách, především v další známé hře Draconus.

Obrázek 12: Zybex – tabulka nejlepších hráč.

Kromě toho, že Zybex mohou hrát dva hráči, zde můžeme najít i další zajímavosti. Jednou z nich je fakt, že postavy, které hráči řídí, automaticky střílejí – tlačítko joysticku je použito pro přepínání zbraní, nikoli pro střelbu. V jednotlivých úrovních lze sbírat nové zbraně, popř. vylepšovat účinnost již vlastněných zbraní, což je vlastnost společná většímu množství podobných stříleček. Druhou zajímavostí je řazení úrovní: hráči si mohou do určité míry zvolit pořadí úrovní – záleží jen na počtu tokenů, kterými se úrovně „odemykají“. To může být výhodné ve chvíli, kdy si například hráči potřebují vylepšit určitý typ zbraní a vědí, ve které úrovni se tyto zbraně nacházejí. Jedná se o zajímavou vlastnost a je škoda, že ji nenajdeme i v dalších hrách podobného typu.

Obrázek 13: Zybex – vstup na první planetu.

Obrázek 14: Zybex – začátek hry (dva hráči).

Obrázek 15: Zybex – první planeta (dva hráči).

Obrázek 16: Zybex – konec úrovně.

Obrázek 17: Zybex – vstup na další planetu.

Obrázek 18: Zybex – jednotlivé úrovně mají odlišný design.

Obrázek 19: Zybex – jednotlivé úrovně mají odlišný design.

Obrázek 20: Zybex – jednotlivé úrovně mají odlišný design.

Obrázek 21: Zybex – konec hry.

5. Plutos

Další zajímavou scrollující střílečkou určenou pro jednoho či alternativně i pro dva hráče je hra nazvaná Plutos pocházející z roku 1987. Na této hře si můžeme velmi názorně ukázat, jak se programátoři her postupně seznamovali s technologickými možnostmi osobních mikropočítačů Amiga, zejména pak se schopnostmi čipsetu (Agnus, Denise, Paula). První generace stříleček pro Amigu se v mnoha ohledech, především po grafické stránce, podobala spíše svým osmibitovým protějškům a teprve později se začaly objevovat mnohem vyspělejší hry, a to jak po technické, tak i po herní stránce. V této kapitole popisovaná hra Plutos je poměrně dobrým příkladem relativně jednoduché vertikálně scrollující střílečky. Autorem této hry je Derek Johnston (Micro Value, což je firma z Newcastlu, jež se zaměřuje na vývoj pro soudobé herní konzole).

Obrázek 22: Plutos pro Amigu – úvodní obrazovka.

Ve hře Plutos může hrát jeden hráč či společně dva hráči, což sice není žádná novinka, protože tuto vlastnost měly i některé střílečky na osmibitových mikropočítačích (viz například již o kapitolu výše zmíněný Zybex), ovšem jedná se o první scrollující střílečku, která podporovala souběžnou hru dvou hráčů na počítačích Amiga či Atari ST. Hra je uložena na jediné disketě a pro zobrazení herního světa využívá šestnáct barev, tj. čtyři barvové roviny v případě spuštění na počítačích Amiga. Zajímavé je, že na rozdíl od většiny dalších stříleček zde není možné nakupovat či jinak získávat nové zbraně, naproti tomu je však nutné pravidelně tankovat palivo, čímž se Plutos přibližuje svému starodávnému předkovi – hře River Raid (to sice není vesmírná střílečka, nicméně herní princip zde zůstává zachován).

Obrázek 23: Plutos pro Amigu – hra pro jednoho hráče.

Obrázek 24: Plutos pro Amigu – hra pro jednoho hráče.

Obrázek 25: Plutos pro Amigu – hra pro jednoho hráče.

Obrázek 26: Plutos pro Amigu – hra pro dva hráče.

Obrázek 27: Plutos pro Amigu – konec prvního levelu.

Obrázek 28: Plutos pro Amigu – rekapitulace prvního levelu.

Obrázek 29: Plutos pro Amigu – druhý level.

Obrázek 30: Plutos pro Amigu – konec hry.

6. Arcade Volleyball

Jednou z nejjednodušších, ale současně i nejzábavnějších akčních her pro dva hráče je hra pojmenovaná Arcade Volleyball. První verze této hry vznikla již v roce 1988 pro domácí osmibitové mikropočítače Commodore C64, ovšem o rok později došlo k její portaci i na další typy mikropočítačů, především na Amigu a taktéž na IBM PC s DOSem. Zajímavé je, že původní verze této hry měla na každé straně sítě družstvo se dvěma hráči (každá dvojice se však ovládala společně), zatímco pozdější varianty AV již byly zjednodušené, protože se každé „družstvo“ skládalo pouze z jediného hráče, resp. přesněji řečeno z hlavy na nožičkách :-) Princip této hry je skutečně velmi jednoduchý – hrají proti sobě dva hráči, popř. hráč proti počítači. Úkolem je dosáhnout toho, aby byl volejbalový míč odehrán na území protihráče a dotknul se tam země. Současně však nesmí dojít k situaci, kdy se hráč čtyřikrát dotkne míče před jeho odehráním na území protihráče.

Obrázek 31: Arcade Volleyball ve verzi pro DOS.

Původní verze navíc obsahovala i možnost podhození míče pod sítí, tato vlastnost však byla ve verzích pro Amigu a DOS odstraněna, takže míč bylo možné jen přehazovat, popř. odrážet od zdí. Jak verze Arcade Volleyballu pro Commodore C64, tak i verze pro Amigu zobrazovala oba hráče (či dokonce obě družstva) rozdílnými barvami, ovšem při portaci této hry na IBM PC bylo rozhodnuto o použití grafické karty CGA a grafického režimu s rozlišením 320×200 pixelů s pouhými čtyřmi barvami, takže oba hráči (zmíněné hlavy na nožičkách) vypadají prakticky stejně. Nicméně základní principy zůstaly zachovány (ostatně verze pro Amigu i DOS byla pravděpodobně založena na podobných zdrojových kódech), takže se i přes horší grafiku a zvuky stal Arcade Volleyball na počítačích PC s DOSem velmi populární, k čemuž napomohl i fakt, že hra měla jen několik desítek kilobajtů a mohla tak být snadno přenášena na disketách. V současnosti lze novou retroverzi AV najít i ve formě linuxového balíčku – http://gav.sourceforge.net/.

Obrázek 32: Arcade Volleyball ve verzi pro DOS.

Obrázek 33: Arcade Volleyball ve verzi pro DOS.

Obrázek 34: Arcade Volleyball ve verzi pro DOS.

7. Červi

Konečně se dostáváme ke hře určené pro větší množství hráčů, která má svůj původ v tuzemsku. Tato hra se jmenuje jednoduše Červi a jedná se o jednu z u nás velmi úspěšných variant na známou hru Had/Žížaly atd. Princip všech těchto her je snadný – v herním světě představovaném většinou jedinou obrazovkou se pohybuje až šest neustále rostoucích hadů/červů/žížal a úkolem hráčů je řídit svého hada… co nejdéle bez nárazu do nějakého předmětu, protivníka či zdi. Některé varianty této hry byly založeny na pohybu hadů pouze ve svislém a vodorovném směru (což bylo dáno většinou i technickými omezeními grafického subsystému), ovšem ve hře Červi je možné libovolné natočení, což hru dělá mnohem zajímavější. Každý hráč ovládá svého červa jen s využitím dvou kláves, což znamená, že je možné, aby se všech šest hráčů sešlo u jediné klávesnice (hráči nejvíce napravo a nalevo pak mohou, resp. přesněji řečeno musí sedět z boku :-).

Obrázek 35: Červi pro DOS – hlavní nabídka hry.

Zde popisovaná verze hry Červi již také umí nastavit různé parametry hry, což je ostatně patrné i při pohledu na screenshot zobrazený nad tímto odstavcem. Zajímavá je především volba rychlosti, protože při pomalém pohybu červů je možné se s trochou šikovnosti trefit i do mezery široké jen pouhých několik pixelů, zatímco v rychlé hře je vhodnější volit jinou taktiku. I tato hra, která byla původně určena pro systém DOS a grafickou kartou VGA, se dočkala portace na novější systémy – http://macgyverman.sweb.cz/cervi.htm a především pak http://nomi.cz/en/projects.shtml?id=cervi.

Obrázek 36: Červi pro DOS – hlavní nabídka hry (výběr všech hráčů).

Obrázek 37: Červi – hra šesti protivníků.

Obrázek 38: Červi – hra šesti protivníků.

Obrázek 39: Červi – hra dvou protivníků.

Obrázek 40: Červi – hra šesti protivníků.

8. MIDI Maze

Z technologického hlediska je velmi zajímavou a vlastně i dosti raritní hrou titul MIDI Maze. Tato akční hra vznikla pro osobní mikropočítače Atari ST a důvod, proč se o této hře dnes zmiňujeme, spočívá v tom, že ji bylo možné hrát na počítačích propojených přes rozhraní MIDI neboli Musical Instrument Digital Interface. Tvůrci této hry přitom chytře využili faktu, že mikropočítače Atari ST byly tímto rozhraním standardně vybaveny a naopak neobsahovaly ve své standardní konfiguraci žádnou síťovou kartu, což vlastně není tak překvapivé, když si uvědomíme, pro jakou oblast byly tyto počítače používány a jak drahé byly síťové karty a vlastně i celá síťová infrastruktura v polovině osmdesátých let minulého století.

Obrázek 41: Hra MIDI Maze pro osobní mikropočítače Atari ST.

Jak je však možné využít MIDI pro komunikaci mezi dvěma počítači? MIDI je (poněkud zjednodušeně řečeno) specifikace rozdělená na dvě části. První část specifikace se zabývá především způsobem propojení jednotlivých zařízení na fyzické a linkové vrstvě, tj. použitými konektory, elektrickými charakteristikami použitých kabelů, využitím optočlenů pro vzájemnou izolaci jednotlivých zařízení i způsobem řízení přenosu dat na nejnižší úrovni (tj. asynchronním přenosem jednotlivých bitů po sériové lince). Ve druhé části specifikace je popsán přenosový protokol, tj. význam větších celků – bajtů a takzvaných MIDI zpráv.

Data jsou mezi zařízeními propojenými přes rozhraní MIDI přenášena asynchronním sériovým protokolem přes proudovou smyčku. Vysílané informace jsou rozděleny na bajty (osmice bitů), přičemž ke každému bajtu je přidán start bit a stop bit. Hodinová frekvence vysílače je rovna 31250 Hz, což znamená, že se celý bajt i se start bitem a stop bitem přenese za 320 µs (10/31250 s). A právě díky tomu, že se vlastně jedná o jednoduchý sériový protokol bylo možné s malým úsilím propojit dva počítače Atari ST a zprovoznit tak komunikační linku pro hru MIDI Maze.

9. Počítačové sítě a hry pro více hráčů

Hra MIDI Maze zmíněná v předchozí kapitole vznikla ještě v době, kdy nebylo zvykem, aby se počítače v domácnosti propojovaly s využitím síťových karet a lokálních počítačových sítí. Ovšem již na začátku devadesátých let minulého století se začaly ve větší míře objevovat hry, které síťovou infrastrukturu dokázaly využít. Herní svět se tak obrazně mohl vrátit do doby minipočítačů (kde vznikly například hry typu MUD), ovšem s tím rozdílem, že osobní počítače nabízely hráčům relativně kvalitní grafický a zvukový výstup, na rozdíl od znakových terminálů připojovaných k minipočítačům. Jednou z prvních her využívajících protokol IPX (Internetwork Packet Exchange) je hra NetWars, kterou si popíšeme v následující kapitole.

Obrázek 42: NetWars – úvodní obrazovka s rotujícím logem.

Obrázek 43: NetWars – představení protivníků.

Obrázek 44: NetWars – stejná obrazovka, ovšem vykreslená jen s využitím vektorů.

Obrázek 45: NetWars – vstup do první obtížnosti.

10. NetWars

Hru NetWars vydala společnost Novell v roce 1993 pro systém DOS. Prvotním účelem této hry bylo představit uživatelům možnosti systému NetWare, konkrétně Personal NetWare 1.0 (postaveného nad DOSem). Jednalo se o poměrně propracovanou střílečku, kterou bylo možné hrát ve dvou režimech. V jednouživatelském režimu hráč bojoval proti nepřátelským kosmickým lodím a jeho úkolem bylo před těmito nájezdníky ochraňovat fialové družice – takzvané „pody“. Existovaly celkem čtyři varianty nepřátel – piráti, kteří dokázali „pody“ jednoduše odnést, a tři útočné a mnohem nebezpečnější lodě. Ve víceuživatelském režimu se jednalo o typickou 3D střílečku všech proti všem, kterou mohlo současně hrát až osm hráčů. Hráči přitom mohli ve vesmíru nacházet různé užitečné předměty, zejména štíty a střely, což znamenalo, že úspěšnější byli většinou pohyblivější hráči (což ostatně platí i pro mnohé další střílečky, včetně „doomovek“).

Obrázek 46: NetWars – herní prostředí.

Zajímavé bylo technické provedení této hry, protože se jejím programátorům podařilo vytvořit dynamický trojrozměrný svět, který byl plynule vykreslován i na počítačích typu PC AT vybavených mikroprocesory Intel 286. Všechny předměty ve hře byly zobrazeny buď pomocí vektorů nebo bylo alternativně možné renderovací algoritmus přepnout do režimu, v němž byly všechny plošky vyplněny konstantní barvou. Texturování nebylo podporováno, což je však pochopitelné, protože tato hra využívala grafický režim s rozlišením 640×350 pixelů se šestnácti barvami, takže zde by bylo texturování spíše kontraproduktivní (navíc pamětníci hry Elite podobné grafické vychytávky ani nepotřebují :-)