Hlavní navigace

Intel stále s dual-core Celerony, avšak vývoj je znát

 Autor: Qurren, podle licence: GNU FDL
Nové levné procesory Intelu svým výkonem konkurují firemnímu hi-endu z doby, kdy ještě létaly raketoplány. Značka Celeron žije dál, byť v jiném pojetí.
David Ježek 31. 7. 2020
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Celerony jako značka se u Intelu zrodily s Celeronem 266 na jaře roku 1998 a nebyl to žádný zázrak. Když však dostaly L2 cache a přišel dnes kultovní model Celeron 300A (v mnoha případech přetaktovatelný na 450 MHz), Celeron se stal synonymem pro (relativně) levný procesor, který díky vysokému (pře)taktovacímu potenciálu umožňuje pořídit si velmi výkonné PC za slušné peníze.

Připomeňme i pozdější Coppermine Celerony, případně poslední záchvěv dobré éry, Celerony generace Tualatin. To ale již konkurenční Durony představovaly v podstatě lepší volbu, ale to by bylo na samostatný text. Navíc Intel postupem let zrušil možnost měnit násobič i významněji hodnotu FSB u levných procesorů, takže tato věc je dnes u Celeronů bezpředmětná.

Označení Intel Celeron je tu s námi dodnes a stále představuje levnou alternativu, i v poslední generaci Comet Lake. Ano, jde o procesory s počtem jader na rok 2020 už přece jen nedůstojným, doprovázeným poměrně osekanou integrovanou grafikou a osekanou instrukční sadou, nicméně pro kancelářské stroje s Windows 10, které jsou ve firmách obměňovány ve velkých počtech za pokud možno nejnižší cenu dává tento „čipový odpad“ Intelu smysl.

Phoronix v těchto dnech otestoval nejnovější levné procesory nejnovější intelovské rodiny Comet Lake. Konkrétně tedy Celeron G5900 a Pentium Gold G6400. Zatímco prvně jmenovaný je nadále dvoujádrovým low-endem, nové Pentium už (díky konkurenčnímu tlaku AMD) alespoň disponuje HyperThreadingem a tváří se (i funguje) tudíž jako čtyřjádrový procesor, což lze považovat za rozumné morální minimum pro tato léta.

Výsledky testů jsou k dispozici na webu Phoronixu, já bych se rád zastavil u několika vypíchnutých testů v praktických aplikacích.

Vybrané testy

Zaujal mě například test dekódování 4k AV1 videa pomocí projektu dav1d. Celeron zde dosahuje necelých 27 fps (což je málo), Pentium téměř 40 fps (což stačí a současně je to o ~3,5 fps / o ~9 % více než Core i5–2500K). V kódování videa pomocí x264 (škoda, že ne x265) je Celeron téměř tak dobrý jako 2500K, Pentium pak o ~20% rychlejší. To vše navzdory absenci AVX u nových procesorů a menšímu počtu jejich jader. I prostý nárůst IPC přes několik generací je zkrátka znát.

Podobně je velký, téměř 10letý rozdíl znát i v kompresi audia do formátů FLAC a MP3 (Lame), tedy i v jednovláknovém běhu aplikací. Minimálně Pentium a občas i Celeron se ukazují lepší volbou než stařičký 2500K i v grafických aplikacích, od darktable a Rawtherapee přes GIMP až po Hugin a Inkscape. Podobné je to i s prohlížečovými testy.

Sandy Bridge odzvonilo

Inu zajímavé to výsledky v kontextu toho, co se kolem starších procesorů Intelu děje v posledních zhruba čtyřech letech. Neboť ještě relativně nedávno se za nekřesťansky velké peníze nabízely staré procesory rodiny Core 2 Quad, zejména poslední modely řady Q9×50 s 12MB cache. Dnes se válí na Aukru i jinde za pár stovek, ale faktem též je, že spíše původní čtyřjádro Q6600 / Q6700 a ne pozdější FSB1333 modely.

Core 2 Quad je dnes velmi pomalý, velmi neefektivní, velmi žravý procesor, který navíc musí chtě-nechtě sedět v základní desce, která má často jen PCI Express 1.x a k tomu pomalejší DDR2 paměti. Jen pozdější modely (čipset X48) přinesly DDR3.

V posledním roce se odehrála poměrně rychle druhá taková skoková změna: ještě nedávno jsme mohli za hříšné peníze kupovat z druhé ruky čtyřjádra generace Sandy Bridge. Zejména první model Core i7–2600K (případně jeho varianta s nižšími takty a bez HT, Core i5–2500K) si vysloužili vynikající pověst výkonných procesorů, kdy jste mohli ono 2600K přetaktovat jedním kliknutím myši třeba o 1,2 GHz výše (samozřejmě za cenu výrazného nárůstu spotřeby, šlo o 32nm procesory z pre-FinFET éry).

Dnes jsou i tyto procesory levný výprodej. A dnes je levný výprodej i z procesorů následných jako Ivy Bridge Core i7–3770 či třeba Haswell Refresh Core i7–4790. I následné generace už výrazně na sekundárním trhu zlevnily a toto vše má jediný jmenovatel: AMD Ryzen.

Jinými slovy, kdo dnes má v PC FinFETového, z nových Celeronů a Pentií „nepadne na zadnici“ (spíše už pořídil Ryzen 3100), ale majitelé Sandy Bridge, tedy i legendárního modelu 2600K, by měli zbystřit. Jeho náhrada za cokoli novějšího je dnes více než žádoucí, pokud do celé rovnice dosadíme provozní náklady.

MIF20

Bez ohledu na to, zdali se člověk poohlíží mezi Comet Lake nebo mezi Ryzeny, generace Sandy Bridge je tímto definitivně zastaralou záležitostí, kterou z popela, kam ji levné Comety zašlapávají, vytahuje možná jen ta podpora původní instrukční sady AVX.

Ano, srovnáváme zde hi-end procesory roku 2011 s low-end procesory téměř roku 2021. Lze považovat za dostatečné to, že po 10 letech máme někdejší hi-end v ceně low-endu a nádavkem s výrazně nižší spotřebou? Možná ano, však se také za 10 značně proměnil IT svět. Přišlo 4k / 360° / VR video, přišly herní enginy s fotorealistickou prezentací scén a na to vše je potřeba daleko více výkonu.