Když jsem začal používat Linux, logicky jsem začal hledat aplikace, které jsem potřeboval ke své práci. Původně jsem předpokládal, že budu pod Linuxem pouze programovat v Perlu, a tak první přišel na řadu textový editor.
První, co jsem zkusil byla editace v Midnight Commanderu, přece jenom jsem dobře znal Nortona či Volkova, takže jsem předpokládat, že nebudu mít problémy. To jsem se ovšem pěkně zmýlil. MC tenkrát ještě neměl interní editor, a tak se spustilo vi. Já z toho programu nedokázal ani vyskočit! Byl jsem absolutní zelenáč, takže jsem nevěděl ani nic o povelu kill či dalších konzolích, takže vše skončilo restartem počítače (no jo, jen se mi smějte :).
Krátce po té, co jsem si vybudoval vindrák (tedy mindrák z vi :), jsem začal hledat po Internetu (Freshmeat v té době ještě ani neexistoval) a našel jsem CoolEdit. Byl takový příjemně klikací a docela se mi zalíbil. Napsal jsem v něm pár prográmků, ale brzy jsem začal mlsně pošilhávat po něčem, co by mi nabídlo víc. Konkrétně mi chybělo zvýrazňování syntaxe (které dnes již CoolEdit má).
Bohužel, moje hledání nebylo příliš úspěšné, na všech testovaných editorech jsem našel nějaké mouchy. A tak mi nezbylo, než se obrátit do konference. Při čtení rad typu „zkus vi“ jsem se jenom pokřížoval, trošku jsem si pohrál z Emacs (a dopadl jsem opět tvrdě a z výšky) a nakonec jsem přece jenom našel to pravé. Někdo mi poradil Nedit. A opravdu, u Neditu jsem vydržel dlouho. Více než rok. Fascinovalo mě vynikající, dobře konfigurovatelné zvýraznění syntaxe, silný makrojazyk i pohodlné rozhraní. Jedinou vadou na kráse byla čeština. Nedit odmítal přijímat české znaky a rovněž donucovací prostředky byly úspěšné jen částečně.
Před několika týdny ale konferencí proběhl odkaz na český text o práci v editoru vi (respektive jeho stále oblíbenějšího klonu vim). Neskromně jsem se v té době už považoval za mírně pokročilého admina, a tak mě trošku žralo, že jsem vi, nejstarší unixovou konfigurační utilitu :), doposud nepokořil. A tak jsem začal číst. A zkoušet. Od „hm, zajímavé“ jsem se přes „hele, to je šikovné“ dostal až do stadia „sákryš, to je geniální“.
Nechci se tady rozepisovat o tom, proč je to tak skvělé, od toho je zde třeba onen zmiňovaný text, za který patří můj nehynoucí dík Pavlu Satrapovi.
To, co mě vedlo k napsání tohoto článku, jsou ale tři zjištění, plynoucí z mojí anabáze za svatým grálem, tedy v tomto případě ideálním editorem. Já se z nich pokusím poučit a třeba k tomu inspiruji i vás.
- Příliš často podléháme prvnímu dojmu. Hledáme na první pohled jednodušší řešení, která se však často ukáží jako nedostatečná a možná nás nakonec stojí i více námahy, jenom rozložené do delšího období. Řídíme-li se prvním dojmem, můžeme minout to, co by pomíjeno být nemělo.
- Neumíme se poučit od zkušenějších. Přestože je to nejsnazší metoda, jak získávat vědomosti, spoléháme se raději na metodu pokus omyl. Objevujeme to, co už bylo objeveno a když to objevíme, často čekáme, že nás za to někdo pochválí, i když bychom si za takové plýtvání energií možná spíše zasloužili kopnout do prodloužených zad.
- Chceme si usnadnit práci, ale neumíme tomu nic obětovat. Chceme počítače, které udělají většinu práce za nás, ale nechceme se je učit obsluhovat. Chceme zkrátka všechno hned, rychle a bez námahy. Jako kdybychom už po několik tisíc let nedostávali jenom to, co si zasloužíme a vybojujeme.
Dnes a denně narážím na oslavné články, ze kterých se dozvídám, jak jsou dnešní počítače čím dál tím blíž širokým masám, jak je zvládne obsluhovat kdejaká uklízečka (nic proti uklízečkám), jak už brzy budou v každé domácnosti a jak se s pomocí počítačů stane z každého profesionální grafik, hudební skladatel, programátor nebo sazeč. Nezlobte se na mě, ale to je nesmysl. Když chci být právníkem, musím studovat zákony, když chci být bagristou nebo jeřábníkem, musím se naučit řídit bagr nebo jeřáb, když chci být pilotem, musím zvládnout řízení letadla. Tak proč si myslíme, že počítače budou zrovna to první zařízení, ke kterému se posadíme a ono to půjde samo? Nechci být pesimista, ale já si myslím, že není důvod, aby se počítač stal spásou lidstva, stejně jako se jím nestal parní stroj, atomová bomba nebo polévka v pytlíku.
Možná, že bychom se měli konečně zastavit a zamyslet se. Měli bychom si uvědomit, že není možné uspět bez námahy. Nespokojit se s pohodlnými, ale polovičatými řešeními, ale raději zpočátku investovat svůj čas a energii a ovládnout špičkové nástroje. Bolí to, ale jenom tak je možné dosahovat špičkových výsledků!
