Sedm pryč a jen jeden komentář?
No nic, před chvílí jsem se probudil z komické noční můry. Zdálo se mi, že jsem byl šéfem Trumpovi ochranky (tedy v podstatě tím hlavním týpkem z London has Fallen). V den inaugurace jsem přijel pár hodin předem do Bílého domu, abych se tam porozhlédl. Hned jsem začal bloudit (a ještě k tomu se mi to začalo prolínat se Star Trekem). Potkával jsem různé lidi a představoval se jim jako "Chief of Security" a oni se divili, jaké že to mám divné jméno a proč mám tak divný přízvuk, ale z důvodu politické korektnosti na to nikdo neupozornil.
Pak dorazil Trump a já si řekl, že bych se měl převléci do obleku. Při tom jsem mimochodem zjistil, že mi při kontrole zavazadla sebrali pistoli a já že mám tudíž jen kudlu a obušek. Také se ukázalo, že můj (velice laciný) oblek je na místech natržený a já o tom nevěděl, protože jsem ho od státnic neměl na sobě. K tomu jsem se v posteli převrátil tak, že jsem si zalehl obě ruce, takže jsem se v podstatě nemohl hýbat. Mezitím si Trump řekl, že na mě nebude čekat a tak šel inaugurovat beze mě a já se tam svíjel na zemi zamotaný do svého obleku a kravaty... a pak jsem se už postupně probudil.
Taky jsem měl nedávno pěknou noční můru. Chodil jsem po úplně prázdném starém městě v uniformě SS a se mnou ještě pár dalších esesáků. Potom se nějak začali ztrácet až jsem byl sám v takové úzké uličce, tak nějak jsem zjistil že ta ulička je z obou stran přehrazená plotem takže se z ní nedá dostat. Za chvilku začali potichu vylézat ze sklepních oken zombíci. Měl jsem u sebe jen lugera s jedním zásobníkem. Zařval jsem "Za Stalina a Sovětský svaz, hurá" a naběhl jsem do nich. A potom zazvonil budík a pokazil mě zábavu.
Mě se dneska nad ránem zdálo, že mi blbnul knot v petrolejce a pak, když jsem ho opravoval, mi zaplatili za stěhování v dolarech ($400), no a ve finále střílel četnický strážmistr Jaroslav Marvan z bambitky po létajícím Drakulovi, kterého hrál Čestmír Řanda .... ostatní upíři mezitím utekli ze sauny autobusem, který řídil Dejdar.
Já má klasický lítací sen, že jako jdu po louce (většinou je tam i asfaltový chodníček) a vzpomenu si, že vlastně umím létat. V první chvíli jsem pěkně udivený, jak jsem mohl něco takového zapomenout, ale pak zapomenu na údiv, zamávám rukama a krásně rychle vzlétnu. Do určité (velké) výšky letím jak sokol, co mávnutí padesát metrů, ale jakmile jsem kilometry vysoko, mávání rukama je čím dál míň účinné. Mávám čím dál vyšší frekvencí, ale plynule přecházím do volného pádu. Protože jsem narcis, tak se mi při dopadu nic nestane, ale je mi strašně líto, že už zas neumím létat. Ještě mám sen jak se procházím pod vodou, ale ten až příště.