Nejdříve suchá teorie. Kompozitní správce je součást grafického uživatelského rozhraní, která vykresluje okna a jejich okraje. Zároveň zajišťuje interakci mezi jednotlivými okny a zbytkem prostředí. Potud je vše stejné jako u klasického správce. Hlavní rozdíl je ovšem v tom, že klasický správce svůj výstup směřuje rovnou na obrazovku, kde se vše zobrazuje. Kompozitní správce však vše směřuje na specifické místo paměti a předává tak vše k dalšímu zpracování. Z paměti jsou okna „předhazována“ různým modulům, které s nimi provádějí různé grafické kousky jako jsou efekty při minimalizaci či zavírání okna. Vaše okno tak může zmizet shořením nebo může být minimalizováno s efektem, jako by bylo z gumy.
Jedním z nejčastějších uváděných efektů je vzhled kostky, kdy se přepínání mezi okny provádí tak, že to vypadá, že jsou všechna na jedné velké trojrozměrné kostce, která se otáčí a na každé straně má nějaké okno programu. V podstatě jde o dvojrozměrné okno programu převedené do třetího rozměru. Je to však jen jedna část toho, co kompozitní správce dokáže.
Za prvním kompozitním správcem musíme na platformu počítačů Apple. Prvním kompozitním správcem se totiž mohl pochlubit MacOS X verze 10.0 už v roce 2001. Nebyl to však klasický kompozitní správce, jak jej známe dnes, protože nebyl hardwarově akcelerovaný, i když dokázal využít grafického potenciálu jistých grafických karet. Od roku 2002 však byla v nové verzi MacOS X 10.2 integrována plná hardwarová akcelerace.
Pokud chceme mluvit o kompozitním správci pod Linuxwm (přesněji pod X Window Systémem), musíme se vrátit do roku 2004 a vzpomenout správce Metacity, což je součást GNOME. V lednu 2005 se objevil Xfwm, kterýžto projekt všichni zaregistrovali. V tomtéž měsíci se však objevil i Compiz, který do Linuxu přinesl kompozitního správce s plnou 3D hardwarovou podporou. Mnoho lidí se také začalo o kompozitní správce zajímat s příchodem nového operačního systému firmy Microsoft, a to Windows Vista. Jako jedna z marketingových zbraní tohoto gigantu byla prezentována nová grafická podoba rozhraní nazvaná Aero. V reklamách jste mohli narazit na prostředí s poloprůhlednými okny, které se točí po obrazovce. Vše vyžaduje 3D akcelerovanou kartu a docela dost výpočetního výkonu počítače.
Zpět ale k Linuxu. Compiz je navržen tak, aby nahradil výchozí správce oken v KDE (KWin) a v GNOME (Metacity). Pro svůj běh používá knihovnu OpenGL, a proto abyste jej mohli používat, je zapotřebí mít kartu, která je schopná spolupracovat s Xgl (architektura, která je postavená na X Serveru). Ze začátku tak byly podporovány jen nVidia a ATI (dnes AMD) karty, později byl Compiz předělán na X.Org Server, což znamenalo, že bylo možno použít i karty od Intelu a ATI série R300 a R400 za použití open-source ovladačů.
V září 2006 spatřil světlo světa Beryl, což byla odnož Compizu. Vývojářům se nelíbil směr, jakým se Compiz ubírá, a začali vyvíjet svůj vlastní klon. Přidali pár vlastností, kterými se odlišovali od Compizu, vše ale nakonec skončilo, neboť se oba týmy spojily do jednoho a vznikl Compiz Fusion (projekt, který má pomocí doplňků dp Compizu přidat efekty z Berylu). To se stalo v březnu 2007. Momentálně je Compiz rozdělen na dvě části, a to na vlastní Compiz (někdy také Compiz-core), což je vlastní jádro a několik základních modulů, a na Compiz Fusion, což je sada modulů, nástrojů a aplikací, které mají ulehčovat instalaci a nastavování prostředí.
Právě v době, kdy přišly Windows Vista se svým rozhraním, které potřebovalo docela dost moderní počítač s velkým množstvím paměti a dobrou grafickou kartou, tady naráz existoval kompozitní správce, kterému pro běh stačí 256 MB RAM a grafická karta nVidia FX řady 5200 s 256 MB RAM, což jsou parametry počítače na dnešní dobu opravdu podprůměrné. Samozřejmě, že nemůžeme říci, že to bude počítač, na kterém vše půjde hladce, nepocítíte však, že by vás při práci nějak omezoval. Jen je zapotřebí mít Linux. Compiz najdete prakticky ve všech větších linuxových distribucích. Občas jsou problémy s kompatibilitou s některým hardwarem, a tak zatím nenajdete moc distribucí, kde by byl Compiz výchozí. Žádná stabilní distribuce si totiž nepustí „nestabilní“ věc, kterou v určitých fázích Compiz je, do výkladní skříně. Distribuce Ubuntu to například řeší tak, že k dispozici jsou jen základní efekty.
Problémem je, jak se na vše podívat v akci bez toho, aniž byste něco instalovali. Na pomoc nám přišel server YouTube, na kterém najdete několik videí s ukázkou, jak Compiz funguje: první ukázka, druhá ukázka a ještě srovnání s Windows.
Jaké věci v Compizu ještě najdete? Linux umožňuje používat několik virtuálních ploch a s využitím Compizu je vše dotaženo až na tu již zmiňovanou kostku, tj. přechod z jedné plochy na druhou je prováděn posunem po straně kostky. Také můžete využít efekt jakéhosi prolínání, kdy prostě jedna plocha přejde do druhé. Asi vás nepřekvapí, že je také možné zobrazit všechny plochy na jedné obrazovce. Pak je zde spousta efektů s okny (jako je Lupa, kreslení čar myší atd.)
Při přímém srovnání s Windows Vista je vidět, že Compiz je na efekty bohatší a přitom hardwarově mnohem méně náročný. Osobně mám dojem, že mne efekty Compizu tolik neobtěžují a příjemně doplňují mou práci. Ovšem ruku na srdce – bez Compizu se dá také žít, stejně jako bez Aera ve Windows. Jen je dnes Compiz trochu dál, protože už to není jen na chlubení se kamarádům, ale dá se s ním denně spolupracovat.
Obrázky pocházejí z domovské stránky projektu.
