Optikou roku 2020
Žijeme v zajímavé době. Z hlediska spotřebitelských technologií jako by se zdálo, že neexistují limity. Takže zatímco full-frame zrcadlovky se už léta nehnuly nad 50Mpix hranici, v telefonech máme 108 Mpix a příští rok to možná bude už 200Mpix. S prvními telefony můžeme natáčet video v 8k rozlišení, čert vem, že jej prakticky není na čem smysluplně přehrát.
Zvuk máme včetně objektově-pozičních systémů jako Dolby Atmos, VR je víceméně běžně dostupnou technologií v podobě malých lehkých kamerek a YouTube jako by mělo neomezenou diskovou kapacitu, dostupnou komukoli zcela zdarma kdekoli na planetě.
Hltáme desítky malých videí denně, večerní film můžeme vybrat z katalogu desítek tisíc titulů a do jedné sekundy se nám začne přehrávat ve 4k HDR s prostorovým zvukem.
A tak často jen bezmyšlenkovitě švenkujeme prstem nad takřka nekonečným katalogem položek, které nám umělá inteligence dále ráda doplní dle našich preferencí, které má zanalyzovány lépe než my sami.
A kouzlo výjimečného se vytratilo.
Film býval obřadem. V jeho počátcích jste se hezky oblékli a šli v neděli do kina. A modlili se, aby ta celuloidová kopie nezačala hořet a z příjemné nedělní seance se nestala rychlá evakuace z kinosálu. Ale i po vynálezu „Safety filmu“ toto nebylo řešení pro masy. Rozhodně ne „pětatřicítka“, ani 16mm, ani 8mm pás. Filmy si prostě žádaly něco jiného, vpravdě inovativního, levného na výrobu. Zkrátka něco podobného, co v závěru 19. století vynalezl Emile Berliner: gramofon, ale schopný vedle zvuku pojmout i pohyblivé obrázky.
Rodí se nápad na videogramodesku
Zcela zásadní výhodou gramofonové desky bylo, že její výroba byla levná a rychlá. Prostě jste pořídili originální záznam, z něj udělal inverzi kopii v podobě master disku, s jehož pomocí jste pak lisovali tisíce a tisíce otisků, gramofonových desek.
Gramofon jakožto technologie století páry byl výtečný koncept. Kdo kdy pustil gramofonovou desku bez zvuku a přiložil ucho k přenosce pohybující se v drážce, ví, o čem mluvím. Gramofon je v původním pojetí zařízení, které sínusovky mechanického vlnění zvaného zvuk přenášelo pomocí přenosky do reprodukční části.
Pro filmy na gramodesce bylo potřeba jediné: zvýšit množství záznamu na desce zhruba stokrát. A právě o to se RCA (která pod sebou historicky měla i Emila Berlineho, jakkoli to v tomto kontextu není podstatné) roku 1964 začala pokoušet.
Než zabředneme hlouběji do formátu CED, sluší se podotknout, že plánovaná/potřebná 100× vyšší hustota záznamu se vztahovala k videu kvalitativně na úrovni VHS a audiu na úrovni gramodesky (zpočátku mono, později stereo). S dnešní 2k-4k-8k zmlsaností by myšlenka na video desky byla zavržena hned v počátku.
Aby systém CED dosáhl požadovaného zvýšení hustoty záznamu, nemohly být desky čteny mechanicky. Místo toho byl zvolen systém pracující s kapacitancí, odtud vyplynulo označení Capacitance Electronic Disc – CED.
Vývoj systému byl velkou technologickou výzvou. Ve spojení s vnitřními problémy samotné RCA a v průběhu vývoje přicházející konkurencí (Betamax, a zejména VHS) a faktem, že uvedení na trh nastalo až v roce 1981, byl tento systém de facto odsouzen k brzkému zániku.
Technické problémy
Jedním z hlavních důvodů pro volbu technologie vycházející z lisovaných desek byla možnost velice jednoduché konstrukce přehrávačů a velice levného a rychlého lisování disků s filmy. Tam, kde dostat 2hodinový film na VHS pásku trvá 2 hodiny, může být stejný film vylisován na desku v řádu sekund. Deska je také v principu konstrukčně jednodušší a stejné platí i pro přehrávač.
Člověk zvukové gramofonové desce odpustí různé chyby v přenosu (praskání apod.), ale u obrazu se neodpouští nic. A 100× vyšší hustota záznamu znamenala, že CED desky při v podstatě sebemenší odchylce od absolutní čistoty (nejen prach či škrábance, ale stačila i prostá mastnota z prstů) dělaly neodpustitelné chyby při přehrávání. CED desky tak musely být během vývoje uzavřeny do cartridge (zvýšení nákladů) a ani to věc nevyřešilo.
I tak do přehrávačů a na desky vnikaly nečistoty a samotné desky se samozřejmě používáním ohrávaly a ztrácely na kvalitě. Jenže jak už zaznělo, zvukové gramofonové desce to lidské ucho promine, ale oko nepromíjí nic. Zdánlivá výhoda CED systému, tedy přímý přenos záznamu desky do televizoru víceméně bez jakéhokoli zásahu elektroniky, tak zde představoval slabinu.
Mimochodem, CED v jedné otočce desky neslo 4 snímky videa, pročež nebylo možné obraz zapausovat ve stabilní podobě.
Hustota záznamu nakonec byla v průběhu vývoje dána a tak bylo jasné, že CED bude mít stejný problém jako pozdější LaserDisc: na desku se vejde „jen“ dvouhodinový film, kdy uprostřed musí divák obrátit desku. A cokoli delšího (Ben Hur, Lawrence z Arábie, … však to znáte) bude vyžadovat desky dvě.
Proč CED neuspělo
Mezi Kennedyho projevem na Rice University (září 1962) a přistáním Apolla 11 na Měsíci (červenec 1969) uběhlo necelých 7 let. Během nich Američané pokročili od pár minut suborbitálního letu k unikátnímu programu letů na Měsíc a návratu zpět na Zemi. Vývoj RCA CED začal roku 1964 a skončil roku 1981.
RCA CED zkrátka přišel příliš pozdě. Plány na něj se rodily v jednom světě a na pulty obchodů přišel až ve světě zcela jiném. Vyvíjen byl v letech, kdy možnost domácího přehrávání filmů prakticky neexistovala. Přišel na svět v době, kdy existovaly filmy na originálních VHS, rozšiřovaly se půjčovny a navíc VHS umožňovalo záznam TV vysílání.
A RCA se sekla ještě v jedné věci: díky půjčovnám lidé až tak moc nepotřebovali vlastnit hromady filmů na originálních nosičích. Navíc sama RCA byla tím, kdo do USA koncem 70. let ve velkém vozil VHS přístroje.
Vezměme to popořadě: Roku 1975 přišel Betamax. Ani on se na výsluní neohřál příliš dlouho, roku 1976 je začal válcovat konkurenční systém VHS, přesto má i dnes řadu loajálních fanoušků.
V roce 1978 se zrodil LaserDisc, zajímavý systém 30centimetrových „cédéček“ nesoucích analogové video a digitální zvuk. LaserDisc byl nesrovnatelně odolnější než CED, počet možných přehrání disků, který RCA u CED uváděla v ideálním případě na hodnotě 500 (a realita byla podstatně níže), dosahoval u LaserDiscu teoreticky neomezené hodnoty. Navíc zde byl i DTS zvuk a další vymoženosti, zkrátka už šlo o next-gen systém, nikoli něco na bázi technologie z 19. století.
Pak tedy přichází roku 1981 systém CED a ač se prodají stovky tisíc přístrojů, očekávané násobně vyšší objemy prodejů se nekonají a filmů na CED nevyjde zas tolik. Roku 1983 pak JVC uvede na trh obdobný systém VHD, který je v podstatě Japonci vylepšeným CED, ale také má poměrně krátkou slávu a navíc je omezen víceméně jen na Japonsko.
Když ještě chvíli zůstaneme u roku 1981, tak se sluší doplnit, že Sony tehdy předvedla světu záznam videa na pásku v HD kvalitě. Tehdy ještě analog, první páskový systém s digitálním záznamem přijde až v roce 1986 (D-1 od Sony a Bosch).
Kouzelný systém, který však stál na chabých základech
CED je historická zajímavost. Systém pro fanoušky, fajnšmekry, sběratele elektronického odpadu. Ale obřad pouštění filmů na něm musel být ve své době podobně kouzelný jako obřad přehrávání gramofonové desky o půl století dříve. A obřadnost procesu, výjimečnost jen občasného přehrávání je to, co dnes v době netflixově-spotifácké světu trochu chybí. Na Instagramu sice za 1 minutu projedete třeba 100 fotek, ale dojem z nich je prakticky nulový. Zato když jste před mnoha lety zatáhli závěs, napnuli prostěradlo přes dveře, přichystali promítačku a následně si k těm pár obrázkům vyslechli i příběh, nezřídka ve vás utkvěla vzpomínka na celý život.
Alespoň že toto lze mít díky systému VHS, který byl jednu dobu tak všudypřítomný, že jeho určitá obřadnost (třeba v kombinaci s plasmovou či CRT TV) přežívá mnohde dodnes.
Pro případ, že by vás historie CED zajímala více, na Yotube je mu věnováno více videí, včetně pětidílného seriálu:
