Následující text je další částí knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách Wiki.Root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit. Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly.
Úvod
(verze z 24. září 2007)
Bylo to 17. prosince 1903 na větrné pláži Severní Karolíny, kdy bratři Wrightové dokázali, že stroj těžší než vzduch, který se navíc sám pohání, může letět. Byl to elektrizující okamžik a lidé si dobře uvědomovali význam té stovky vteřin. Hned poté se rozpoutala bouře zájmu o novou technologii a celá hejna vynálezců se pouštěla do práce.
V době, kdy Wrightové stvořili letadlo, americké právo přiznávalo pozemkovým vlastníkům nejen výměru na povrchu, ale též veškerou půdu pod tímto pozemkem (do středu Země) a prostor „nekonečného rozsahu nad ním.“ Učenci si po mnoho let nevěděli rady s tím, jak vyložit právo na majetek, který sahá až do nebe. Znamenalo to snad, že vám patřily hvězdy? Či jste snad mohli žalovat husy pro jejich pravidelné přelety?
Pak se objevila letadla a tento princip amerického práva, který byl zakořeněný hluboko do tradice a který uznávala většina důležitých myslitelů, začal skřípat. Pokud můj majetek sahá do nebes, co se stane, když jím proletí United? Mohu to zakázat? Mohu sepsat výhradní smlouvu s Delta Airlines? A co uspořádat veřejnou aukci, aby se zjistilo, jakou mají tato povolení vlastně cenu?
V roce 1945 se tento problém dostal před federální soud. Thomas Lee a Tinie Causbyovi, rolníci ze Severní Karolíny, žalovali vládu pro nepovolený vstup na pozemek, jelikož nízko prolétávající vojenské stroje poděsily jejich slepice natolik, že se střemhlav vrhaly na vrata stodoly a tím se ubíjely k smrti. Letadla se pochopitelně nikdy nedostala do kontaktu s pozemky Causbyových, ale jak řekli Blackstone, Kent, či Coke, jejich majetek zahrnoval nejen povrch, nýbrž i prostor „nekonečného rozsahu nad ním.“ Vláda porušovala jejich právo a Causbyovi chtěli, aby toho nechala.
Nejvyšší soud souhlasil s projednáním tohoto případu. Kongres sice vyhlásil letové koridory za veřejné, ale jestliže k pozemku patřil i prostor nad ním, pak toto rozhodnutí mohlo být protiústavním „získáním“ majetku bez náhrady. Soud uznal, že „je to pradávná doktrína zvykového práva, která přiznává vlastnictví až k periferii vesmíru.“ Soudce Douglas neměl ani za mák pochopení pro pradávnou doktrínu a jedním odstavcem vymazal stovky let vývoje práva. Napsal soudu:
Tato doktrína nemá v moderním světě místo. Vzduch je veřejnou dálnicí, jak deklaroval Kongres. Kdyby to tak nebylo, každý transkontinentální let by dal podnět nesčetným přím. Zdravý rozum se bouří proti takové myšlence. Uznání podobných vlastnických nároků by pouze překáželo rozvoji a řízení těchto komunikací, které jsou ve veřejném zájmu a pouze veřejnost má na ně oprávněný nárok.
„Zdravý rozum se bouří proti takové myšlence.“ Takhle právo obvykle funguje. Netvrdím, že tak příkře či netrpělivě, ale tak to chodí. Takový byl Douglas, nebral si servítky. Jiní soudcové by prožvanili několik stránek, než by se dostali k závěru, který Douglas nacpal do jedné věty: „Zdravý rozum se bouří proti takové myšlence.“ Přesto nezáleží na tom, zda to bylo několik stránek nebo pár slov. Tak funguje zvykové právo – přizpůsobuje se současným technologiím. A přizpůsobením se mění. Myšlenky, které se zdály být pevné jako skála v jednom období, se rozpadají v jiném.
Anebo přinejmenším, takhle to funguje, když na druhé straně změny nestojí někdo mocný. Causbyovi byli jen zemědělci. Bezpochyby mnoha dalším vadil narůstající vzdušný provoz (lze jen doufat, že to neodneslo tolik dalších slepic), ale všichni „Causbyové“ světa by se jen stěží spojili ve snaze zastavit následky Wrightovic vynálezu. Bratři Wrightové přidali kapku do moře znalostí a ta se rychle rozšířila. Lidé jako Causbyovi se octli uprostřed toho, „co se zdálo rozumným“. Mohli stát na svých pozemcích s mrtvými slepicemi v rukou a hrozit pěstí výsledkům těch novot. Mohli zavolat svému poslanci, či dokonce podat žalobu. Ale nemělo by to žádný efekt. Převážil by pohled „zřejmý“ všem ostatním, pohled „zdravého rozumu“. Jejich soukromý zájem by tak jako tak musel ustoupit zřejmému přínosu veřejnosti.
Edwin Howard Armstrong je jedním z pozapomenutých skvělých amerických vynálezců. Objevil se až po titánech Thomasu Edisonovi a Alexandru Grahamu Bellovi, avšak jeho průkopnická práce v prvních padesáti letech rádia je asi nejdůležitějším přínosem jednotlivce. Měl lepší vzdělání než Michael Faraday, který byl učněm u knihaře a který v roce 1831 objevil elektrickou indukci. Armstrong měl stejné tušení o fungování rádia a nejméně třikrát významně přispěl k jeho cestě za dnešní podobou.
Po Vánocích v roce 1933 obdržel Armstrong čtyři patenty na svůj nejpodstatnější vynález: FM rádio. V té době bylo rozšířeným typem AM rádio (amplitudově modulované vysílání) a teoretici říkali, že technologie FM (frekvenčně modulované vysílání) nemá budoucnost. Měli pravdu, pokud se zaměřovali na úzké pásmo spektra, ale Armstrong použil FM v širokém pásmu a zjistil, že tam dosahuje skvělé kvality zvuku a menšího šumu i s menším výkonem vysílače.
Pátého listopadu 1935 předvedl svůj vynález na srazu Institute of Radio Engineers, který se konal v Empire State Building v New Yorku. Ladil tehdy přijímač skrze AM stanice, až narazil na dohodnuté vysílání ze vzdálenosti sedmnácti mil. Na druhé straně bylo podezřelé ticho, až najednou, s průzračností, jakou nikdo s přítomných předtím neslyšel, ozval se hlasatel: „Toto je amatérská stanice W2AG v Yonkers v New Yorku pracující s frekvenční modulací na dvou a půl metrech“.
Posluchači byli svědky něčeho, o čem bylo známo, že je nemožné:
V Yonkers nalili před mikrofonem vodu do sklenice a tady to skutečně znělo, jako když se nalévá voda do sklenice… Mačkali a trhali papír a bylo to opravdu takové, ne jako praskání lesního požáru… Pustili nahranou pochodovou hudbu, zahráli sólo na piáno a taky na kytaru … Ta hudba byla tak věrně přenesená, že něco podobného se z rádia zaslechlo jen zřídka, pokud vůbec někdy.
Jak nám prostý rozum říká, Armstrong objevil v té době zdaleka nejkvalitnější radiový přenos. Současně však pracoval pro RCA, což byl tehdy nejvlivnější hráč převládajícího AM trhu. V roce 1935 byly sice po celých Státech k nalezení tisíce radiových stanic, ale ve velkých městech byly stanice pod kontrolou pouze hrstky mediálních sítí.
David Sarnoff, Armstrongův přítel a prezident RCA, dychtil po novém vynálezu, který by odstranil rušení vysílání, takže byl nadšený, když Armstrong řekl, že něco takového objevil. Ale když mu svůj přístroj představil, Sarnoff z něj zrovna dvakrát vedle nebyl.
Myslel jsem, že přijde s nějakým filtrem pro AM rádio, ne že odstartuje převrat vytvořením nového, a pro RCA zatraceně konkurenčního, odvětví.
Armstrongův vynález ohrožoval postavení RCA. Firma proto zahájila kampaň proti nové technologii. FM rádio bylo skvělou vymožeností, ale mělo proti sobě houževnatého soupeře – prvotřídního stratéga Sarnoffa. Jak to jeden autor popsal:
Síly pro FM (hlavně odborníci) mohly stěží převážit mašinérii odbytu, patentů a právničiny, která se snažila potlačit toto ohrožení podnikové pozice. Kdyby se totiž technologie FM bez překážek vyvíjela nadále, …způsobila by přeskupení sil na trhu… a nejspíš i porazila AM systém, jehož pečlivým opatrováním získala RCA svou moc.
RCA nejprve držela novou technologii pod svou střechou s tím, že je třeba dalších zkoušek. Armstrongovi došla po dvou letech „zkoušení“ trpělivost, jenže RCA se nedala a využila svých vztahů s vládou, aby zbránila spuštění FM stůj co stůj. V roce 1936 najala bývalého šéfa FCC kvůli tomu, aby zajistil, že FCC přiřkne FM rádiu takové vysílací spektrum, které jej vykastruje – v podstatě přesunem do jiného frekvenčního pásma. Nejprve tato snaha selhala, ale když pozornost Armstronga a zbytku národa byla upoutána druhou světovou válkou, RCA začala slavit úspěchy. Krátce po válce přišla FCC s opatřeními, která měla jasný dopad: podlomení FM rádia. Lawrence Lessing to vylíčil následovně:
Všechny ty poválečné podpásovky, které FM rádio dostalo prostřednictvím FCC od velkých zájmových skupin rádiového trhu, měly až neuvěřitelnou sílu a byly velmi pochybné.
Aby si RCA udělala místo pro svůj nejnovější riskantní počin, televizi, vystrnadila uživatele FM rádia do zcela nového spektra. I výkon FM stanic byl omezen, což znamenalo, že FM už dále nemohla přenášet programy z jednoho konce země na druhý. (Tato změna našla silnou podporu u AT&T, poněvadž ztráta vysílací kapacity by vedla stanice k nákupu drátového přenosu právě od AT&T.) Šíření FM se tím dočasně utlumilo.
Armstrong snahám RCA vzdoroval. RCA na oplátku vzdorovala Armstrongovým patentům. Po včlenění FM technologie do vznikajícího standardu televize prohlásila tyto patenty za neplatné – ovšemže neopodstatněně a ke všemu téměř patnáct let po jejich přiznání. Odmítla platit licenční poplatky. Armstrong vedl šest let nákladný spor na svou obranu, až konečně, těsně potom, co patenty vypršely, mu RCA nabídla tak nízké vyrovnání, že nepokrylo ani soudní výdaje. V roce 1954 napsal poražený a zlomený Armstrong krátký dopis své ženě a pak skočil z okna ve třináctém patře.
Takhle právo někdy funguje. Zřídka takhle tragicky a málokdy jako hrdinné drama, ale tak to chodí. Od začátku byly vláda a vládní agentury tou kořistí, která se tím spíš uloví, čím mocnější je zájem, jenž je ohrožován buď zákonnou nebo technickou změnou. Tenhle mocný zájem přespříliš často využije svého vlivu a přiměje vládu, aby jej chránila. Rétorika ochranářství se schovává za štít veřejného zájmu, ale skutečnost je jiná. Myšlenky, které se zdály být pevné jako skála v jednom období a které by se ponechány samy sobě rozpadly v jiném, jsou uměle udržovány zmíněnou delikátní korupcí politického procesu. RCA měla to, co chybělo Causbyovým: dostatečnou moc potlačit účinek technologické změny.
Internet nevynalezl jeden člověk, ani se nedá přesně určit doba jeho zrození. Internet se v krátké době stal běžnou součástí (nejen – pozn. překl.) amerického života. Podle Pew Internet and American Life Project mělo v roce 2002 přístup k internetu už 58 procent Američanů, zatímco to bylo 49 procent dva roky předtím. V roce 2004 by to mohly být i více než dvě třetiny národa.
Začlenění internetu do obyčejného života s sebou přineslo změny. Byly to jednak změny technické: internet zrychlil komunikaci, snížil náklady shromažďování dat atd. Ovšem o tyto změny tu nejde. Jsou důležité a ne zcela pochopené, přesto by zmizely s „vypnutím“ internetu. Neovlivňují ty, kteří nepoužívají internet, anebo je alespoň neovlivňují přímo. Tyto změny jsou vhodnými náměty knihy o internetu. Moje kniha ale není o internetu.
Tahle kniha je o účinku internetu za hranicemi internetu, o jeho účinku na tvorbu kultury. Tvrdím, že internet přivodil důležitou a dosud nerozpoznanou změnu do tohoto procesu. Změnu, která zásadně přetvoří tradici starou jako sama Republika. Kdyby tato změna byla známá, většina lidí by ji odmítla. Přesto si ji zatím málokdo uvědomuje.
Význam této změny postřehneme při rozlišení komerční a nekomerční kultury. Komerční kulturou míním část naší kultury, která je vyrobena a prodána, nebo je vyrobena, aby byla prodána. Nekomerční kulturou je pro mě vše ostatní. Dědové v parcích či na nárožích vyprávějící příběhy pro děti a jiné „spotřebitele“ představují nekomerční kulturu. Když Noah Webster vydal Čtenáře, či Joel Barlow svou poezii, byla to komerční kultura.
Na začátku našich dějin a pak v téměř celém jejich průběhu nebyla nekomerční kultura nijak regulovaná. Ovšemže když byly vaše historky obscénní nebo píseň narušovala veřejný pořádek, právo mohlo zasáhnout, ale nikdy se přímo netýkalo tvorby a šíření těchto forem kultury. Nechávalo kulturu svobodnou. Obvyklé způsoby, kterými lidé tvořili a měnili svou kulturu – vyprávění příběhů, přehrávání scén z divadelních her či televize, účast v klubech fanoušků, sdílení hudby, nahrávání kazet, zůstávaly bez zásahů.
Právo se zaměřovalo na komerční tvorbu. Autorům se dostalo nejprve nepatrné, později významné ochrany prostřednictvím přiznání výhradních práv, což jim umožnilo uplatnit se na trhu. To je jistě neodmyslitelná součást tvořivosti a kultury, která postupně nabrala v Americe na důležitosti, ale v žádném případě nedominovala naší tradici. Byla to jedna součást, regulovaná součást, protiváha svobodné kultury.
Přibližná hranice mezi svobodnou a kontrolovanou částí, jak jsem ji popsal, byla nyní vymazána: internet zprostředkoval jeviště a právo pod vlivem velkých médií změnu vykonalo. Poprvé v dějinách naší tradice se dostaly obvyklé způsoby tvorby a šíření kultury pod kontrolu zákonů. Zákonů, které obsahují tolik regulací kultury a tvořivosti jako nikdy předtím. Postup, jímž se udržovala rovnováha mezi bezplatnou a komerční kulturou, byl narušen. Následkem toho je, že jsme čím dál tím méně svobodnou kulturou a čím dál tím více kulturou povolení.
Taková změna se ospravedlňuje jako nezbytná pro ochranu komerční kreativity. A ochranářství je taky vskutku její hnací silou. Toto ochranářství není stejného druhu jako to původní omezené a vyvážené, které určovalo pravidla v minulosti. Toto ochranářství nehájí autory, nýbrž jisté obchodní zájmy. Internet mění tvorbu a sdílení kultury a korporace se spojily a najaly právníky, aby se proti tomu bránily. Je to příběh RCA, je to sen Causbyových.
Internet rozpoutal vlnu nových možností, jak se účastnit procesu budování a rozvíjení kultury, která zasahuje daleko přes místní hranice. Jeho síla obecně změnila trh vytváření a kultivování kultury a ohrozila tím zavedená odvětví (content industries). Internet je pro tato odvětví tím, čím byla vznikající FM technologie AM rádiu ve dvacátém století, nebo čím by nákladní automobil železniční dopravě v devatenáctém století: začátek konce, anebo začátek závažných změn. Digitální technologie spojené s internetem mohou vytvořit daleko konkurenčnější a mohutnější trh pro budování a kultivaci kultury; takový trh zahrnuje širší a rozmanitější škálu autorů, kteří přinášejí a šíří mnohem pestřejší paletu tvořivosti. Mohli by v průměru vydělávat víc než dnes, to záleží jen na několika faktorech – tedy v případě, že tomu nebrání žádná dnešní RCA právní kanonádou na svou ochranu.
Žel je to přesně to, co se dnes děje, jak ukazuji na následujících stránkách. Současné protějšky mediálních firem z počátku dvacátého a železničních společností z devatenáctého století užívají svých sil k udržení vlastních pozic. Brání se nové, účinnější a pronikavější technologii pro budování kultury. Daří se jim předělat internet dříve, než internet předělá je.
Není to zřejmé na první pohled. Většině připadají bitvy o copyright a internet vzdálené. Těm, kteří je blíže sledují, se dokonce zdá, že jde o něco naprosto jednoduchého: zda se povolí ‚pirátství‘ a zda bude ‚vlastnictví‘ chráněno. Pře, která se vede proti technologiím internetu a kterou Jack Valenti, prezident MPAA (Motion Picture Association of America), nazývá „vlastní teroristickou válkou“, dostala cedulku: o vládě práva a respektu k vlastnictví. Domníváme se, že názor na tento spor získáme tak, že se rozhodneme, jestli jsme pro vlastnictví, nebo proti.
Kdyby to vážně bylo tak, byl bych na straně Jacka Valentiho a mediálního odvětví (content industry). Věřím v ochranu vlastnictví a v důležitost toho, co pan Valenti tak hezky označuje „tvůrčím vlastnictvím“. Věřím, že ‚pirátství‘ je špatné a že vhodně uzpůsobené právo by ho mělo trestat, ať už jde o internet nebo ne.
Avšak tato jednoduchá přesvědčení skrývají základní otázku a mnohem pozoruhodnější změnu. Bojím se, že když ji nerozpoznáme, válka za zbavení se internetových pirátů nás zbaví též hodnot, které byly nedílnou částí naší tradice odnepaměti.
Hodnoty, o nichž zde mluvím, vystavěly v prvních 180 letech Republiky tradici, která ponechávala tvůrcům právo svobodně navázat na výsledky minulosti a která je zároveň chránila před ovládáním ze strany státu i soukromých zájmů. První dodatek (k americké ústavě – pozn. překl.) chránil tvůrce před mocí státu a jak profesor Neil Netanel přesvědčivě dokazuje, vyvážená forma copyrightu je současně ochraňovala před soukromou mocí. Naše tradice nebyla tudíž ani sovětská, ani mecenášská (tradition of patrons). Vydobyla pro tvůrce rozlehlý přístav, v němž mohli kultivovat a rozšiřovat naši kulturu.
Technologie internetu vyvolala právní odezvu, která vydatně zvýšila regulaci kreativity v Americe. Abych mohl navázat na kulturu kolem sebe, nebo ji kritizovat, musím si jako Oliver Twist říci o povolení. Toho se mi často dostane, pokud ovšem nejsem příliš kritický, či nezávislý. Vystavěli jsme si jakousi kulturní šlechtu; pokud k ní patříte, jde všechno jak po másle, pokud ne, není to tak snadné. Avšak právě šlechta, ať už jakéhokoliv druhu, se protiví naší tradici.
Příběh, který právě začíná, je o této válce. Není o „technologickém náboženství“ v běžném životě. Nevěřím v žádné bohy, ani v ty digitální. Ani se nesnažím démonizovat nějaké jednotlivce či skupinu. Nevěřím v korporačního či jiného ďábla. Není to ani mravokárná pohádka, ani nepřivolávám džihád na nějaké odvětví.
Snažím se pochopit ničivou válku vyvolanou internetem, která ale sahá daleko za veškerý jeho kód. Skrz porozumění snad najdeme smír a rovnováhu. Nevidím žádný dobrý důvod, aby válka o internet pokračovala. Poškodí zbytečně tradici a kulturu, jestli to tak půjde dál. Musíme pochopit původ tohoto sporu a musíme jej brzy vyřešit.
Podobně jako spor Causbyových, i tato válka se vede (z části) o „vlastnictví“. Není tak hmatatelná jako Causbyova – žádné nevinné slepice zatím nepřišly o život. Mínění, které obklopuje toto „vlastnictví“, je většině lidí zřejmé, stejně jako se Causbyovým bylo tehdy zřejmé, že jejich majetek je nedotknutelný. Dnes jsme my ti Causbyovi. Razantní požadavky majitelů duševního vlastnictví, s nimiž dnes přicházejí, považujeme za oprávněné. Připadají nám –jako tenkrát Causbyovým nesporné. Proto také jako tenkrát Causbyovi protestujeme, když nová technologie zasahuje do našeho majetku. Jako jim i nám je dnes zřejmé, že internet porušuje vymezené hranice „vlastnictví“. Jako jim i nám je dnes zřejmé, že by právo mělo udělat tomuto porušování přítrž.
Proto když se počítačoví nadšenci a technologové snaží bránit své Armstrongovské a Wrightovské vynálezy, naráží od počátku na naše nepochopení. Zdravý rozum se už nebouří proti takové myšlence. Na rozdíl od Causbyova případu, zdravý rozum se tentokrát přidal na stranu vlastníků. Na rozdíl od vynálezu bratří Wrightů, internet po svém boku neinspiroval revoluci.
Doufám, že pohnu tímhle zdravým rozumem. Čím dál víc se podivuji nad sílou myšlenky duševního vlastnictví a co je důležitější, nad její silou oslabit kritický přístup k tématu ze strany politiků a občanů. Nikdy v minulosti nebylo tolik „kultury vlastněno“, jako je tomu nyní. Navíc nikdy dřív nebyla koncentrace moci nad „užíváním“ kultury tak slepě přijímána.
Záhadou zůstává proč.
Je to snad proto, že jsme poznali pravdu o důležitosti a hodnotě naprostého vlastnictví myšlenek a kultury? Uznali jsme snad, že naše tradice, která toto odmítala, šla špatnou cestou? Nebo firmy jako RCA dokážou z absolutního vlastnictví myšlenek a kultury slušně těžit, zatímco nám první úvaha říká, že je vše v pořádku? Je rázný odklon od tradice svobodné kultury další případ, kdy Amerika napravuje omyly minulosti, jako tomu bylo po krvavé válce s otroctvím, či nyní při odstraňování diskriminace? Nebo je tento odklon znakem politického systému, který je ovládán několika zájmy?
Vede nás zdravý rozum do takových krajností? Je zdravý rozum přívržencem extrémů? Nebo jednoduše stojí tiše opodál, protože jako při sporu Armstrong vs. RCA vlivnější strana si dokázala zajistit vlivnější mínění?
Nechci působit tajuplně. Já mám dost jasno. Domnívám se, že odpor zdravého rozumu v případě Causbyových byl namístě. Věřím, že dnes by bylo správné, kdyby se bouřil proti přemrštěným nárokům ve jménu „duševního vlastnictví“. Co dnešní zákony požadují je stejně hloupé, jako kdyby policie zatýkala letadla pro vniknutí na pozemek. Důsledky takových pošetilostí budou mít vážné následky.
Svár, který se v současnosti rozhořel, se zaměřuje na dva pojmy: „pirátství“ a „vlastnictví“. V dalších dvou částech knihy je podrobím analýze.
Neužívám stejných metod jako učenci. Nechci vás potopit do hlubin složitých argumentů podpořených odkazy na obskurní francouzské teoretiky, jakkoli je to normální pro zvláštní druh, kterým jsme se my, akademici, stali. Místo toho začínám každou část sbírkou příběhů, které uvozují kontext pro lepší pochopení základních myšlenek.
Zmíněné dvě části tvoří základní tvrzení mé knihy: internet přinesl něco nového a fantastického, avšak vláda pod vlivem mocných médií na toto nové odpověděla tím, že začala pustošit něco velmi starého. Radši než porozumět užitku, který bychom z něj mohli mít, a radši než dát zdravému rozumu okamžik na rozmyšlenou, povolujeme těm, které by změny ovlivnily nejvíce, užít vlivu ku přizpůsobení zákonů. A co je naléhavější, tímto vlivem mění něco podstatného, něco, čím jsme dosud byli.
Podle mého názoru to dovolujeme ne proto, že to je správné, nebo že tomu věříme. Dovolujeme to, protože ohrožené zájmy mají vlivné zastánce, kteří se vměšují do procesu tvorby zákonů. Chápejte tuto knihu jako příběh o jednom důsledku této korupce – o důsledku, na který zapomínáme.
