Hlavní navigace

Moderní desktop na distribuci Sabayon

11. 7. 2011
Doba čtení: 10 minut

Sdílet

V úvodním díle nového seriálu se krátce seznámíme s volbou prostředí a distribuce, způsoby jejího získání a instalace. Pak bude následovat rozdělení pevných disků a popis formátování a připojení vytvořených oddílů včetně volby souborového systému. Následovat bude základní aktualizace repozitářů a balíčků.

Je to už asi rok, co jsem udělal poměrně zásadní změnu na pracovní i záložní stanici a na tu hlavní nasadil Arch. Rolling updates se zdály být dobrým řešením pro aktuální verze aplikací. Dá se říct, že se toto očekávání do velké míry splnilo.

Na druhou stranu se ale projevila i jejich horší stránka – občasné rozhození systému jako celku popř. problémy jednotlivých aplikací. Nebylo a není to nic, co by se nedalo poměrně jednoduše napravit, ale přece jenom to trochu znepříjemní život.

Určité problémy při aktualizacích ale nejsou jen doménou Archu, mohou se to projevit i v jiných distribucích a ani se nemusí jednat o ty, které používají rolling updates. Hlavním důvodem pro další změnu tak nebyly jenom uvedené problémy, ale i další dvě důležité záležitosti.

Souborový systém a rozdělení disku

První z nich je snaha o změnu v rozdělení disků a s tím související nasazení příslušného souborového systému. V současné době mám všude EXT4 a určitě nemůžu říct, že by s ním byl jakýkoliv problém. Po sběru informací a praktických zkouškách na virtuálním stroji a notebooku jsem uvažoval i o JFS a Btrfs. Nakonec jsem to s ohledem na množství a důležitost dat na hlavní stanici vyřešil následovně: na stanici jsem zatím nechal EXT4 a na notebook dal Btrfs. Po nějakém čase uvidím, jak to bude fungovat (hlavně ohledně diskutovaného snižování rychlosti odezvy) a pak případně přistoupím ke konverzi některých oddílů na stanici.

U ní jsou k dispozici celkem 4 disky. Tři mají stejnou velikost a jsou zařazené do RAID1. Na něm je oddíl /home a EXT4. Na největším disku je pak oddíl /boot (EXT2) a SWAP. Samozřejmě i /root (EXT4) a poslední oddíl je určený k ukládání záloh (EXT4). Na notebooku je disk samozřejmě jenom jeden a na něm čtyři oddíly – /boot na EXT2 a SWAP a pak 2 Btrfs oddíly na /root a /home.

Výběr prostředí

Při tak velké změně je samozřejmě důležité uvažovat i o tom, jaké desktopové prostředí budeme používat. Výběr je poměrně slušný a tak bylo třeba se zamyslet a některé možnosti vyzkoušet. Aktuálně používám XFCE na Archu a Gnome na Debianu (záložní stanice).

Téma desktopů je v poslední době hodně diskutovanou věcí, hlavně po příchodu Unity a Gnome-shell. Proto bych tady trochu odbočil a chvíli se věnoval zdánlivě nepatřičnému tématu.

Odbočka: Unity a Gnome Shell

Obě uvedená prostředí jsem vyzkoušel a Unity dokonce instaloval na jeden notebook. Přikláním se k názoru, že pro většinu uživatelů jsou obě docela dobře využitelná a dá se na ně poměrně rychle zvyknout. Já osobně bych mírně upřednostnil Gnome-shell, ale je to zatím trochu předčasná volba. Přesto jsem se rozhodl ani jedno z nich na stroj nenasadit. Důvody jsou v zásadě dva: obě požadují nějaké grafické efekty a ty já k ničemu jinému nepotřebuji. Druhý důvod je velmi jednoduchý – na Archu jsem používal XFCE a dost jsem si na něj zvykl. Proto nebyl žádný zásadní důvod pro změnu. A pokud bych se ke změně přece jenom odhodlal, šel bych určitě ještě víc směrem k jednoduchému prostředí – Fluxboxu.

Všechno výše uvedené by se samozřejmě dalo realizovat i s pomocí Archu, byť i za cenu kompletní reinstalace. V rámci poměrně zásadní změny jsem si ale řekl, že by možná nebylo od věci vyzkoušet jinou distribuci.

Nechtěl jsem se vracet zpátky k Ubuntu ani jiným distribucím s krátkou lhůtou vydávání nových verzí. Dalším omezením byla nutnost prvotní instalace na RAID, což je sice pořád častější možnost u nových verzí instalátorů, ale není to zase úplně běžné. Abych to zkrátil, nakonec jsem kromě Archu a Debianu, které už jsem využíval, vážně uvažoval o dalších dvou distribucích: LinuxMint Debian Edition a Gentoo.

Kromě jiného jsem se rozhodl, že vybraná distribuce bude použita nejen na hlavní stanici, ale i na té záložní a notebooku. Z tohoto důvodu odpadl Mint, protože instalace vůbec nenaběhla kvůli problémům s jádrem (procesor je Intel Core Solo U1300 ULV). Na výběr ta zůstalo vlastně jenom Gentoo. Problém je trochu v tom, že už není možné získat aktuální obraz s nějakým „lidským“ instalátorem. Po zkouškách na virtuálním stroji jsem dospěl k názoru, že Gentoo samo o sobě by nebyla špatná volba, ale instalace je na můj vkus dosti krkolomná.

Toto zjištění mě dovedlo k distribuci Sabayon, kterou jsem se nakonec rozhodl použít pro všechny tři stroje. Přes svůj „instalační deníček“ vás v několika článcích chci s touto zajímavou distribucí seznámit.

Na co budeme instalovat

HW pracovní stanice se nezměnil a má následující konfiguraci:

procesor Intel Core i7–860 Quad Core na základní desce ASUS P7P55D se socketem 1156, 8 GB RAM DDR3, grafika ATI Sapphire Ultimate HD 4670 s pasivním chladičem, 3× HDD pro instalaci RAID 1 a 1× HDD pro uložení systémových souborů a záloh.

Sabayon se představuje

Sabayon není asi zdaleka tak často nasazovanou distribucí jako je Debian a asi ani Arch. Tím určitě není řečeno, že by se nehodil na desktop, ale jeho rozšíření zde není příliš výrazné. Je dost těžké úplně přesně definovat, čím přesně je to způsobené a tato analýza ani není námětem a cílem článku. Jsou k dispozici, podobně jako u Archu, poměrně rozsáhlé webové stránky s návody, Wiki a podobně, a to jak v angličtině, tak i v češtině:

wiki.sabayon.org

www.sabayon.cz

Jedná se o distribuci, která je také založená na průběžných aktualizacích. Přesto je možné stáhnout a pro instalaci použít různé verze ISO obrazů. Jejich přehled je možné najít například na adrese sabayon­.mirror.dkm.cz/pub/sa­bayon/iso/.

Jak je možné vidět, jsou zde k dispozici obrazy pro obě základní architektury – x86 a amd64. Dále je možné vybírat už připravené obrazy s jednotlivými typy desktopového prostředí – E17, Gnome, KDE, LXDE a XFCE. Kromě toho jsou tu tři minimalistické obrazy CoreCDX, ServerBase a SpinBase. CoreCDX obsahuje prostředí Fluxbox a obě verze Base jsou bez grafického prostředí. Všechny obrazy je možné stahovat buď přímo nebo pomocí torrentu.

Já jsem nakonec vybral dva různé obrazy – XFCE-64-bit pro hlavní a záložní stanici a CDX-32-bit pro notebook. Instalaci budu popisovat pouze pro hlavní stanici (pro notebook byla o něco složitější vzhledem k minimálnímu množství zařazených aplikací a služeb).

Samotnou instalaci nebudu popisovat příliš podrobně, spíš upozorním na některé důležité momenty a kroky. Nedělal jsem ani screenshoty, protože je možné si je prohlédnout zde: sabayon.cz/2011/in­stalace-sabayon-5–5/#more-280

Instalace začíná

Po klasickém spuštění z CD, které bylo vytvořené z ISO obrazu, se objeví základní možnosti zahájení instalace nebo využití dalších možností (viz obrázky na webu). Kromě spuštění LiveCD, testu paměti a startu z pevného disku je možné zvolit grafickou nebo textovou instalaci.

První, co mě překvapilo, že nedopadlo dobře spuštění LiveCD ani grafické instalace. Souvisí to pravděpodobně s grafickou kartou a jejími ovladači ( platí pro obě stanice, na notebooku s grafikou Intel ani jedna uvedená volba nezpůsobila žádný problém ).

Řešení je dvojí – buď spustit z úvodní obrazovky variantu Debug mode, kdy nastartuje LiveCD a z něj je grafickou instalaci možné spustit ( můj případ ) a nebo vyzkoušet spuštění s parametrem

xdriver= přehled parametrů je na wiki.sabayon.org)

Další průběh instalace je poměrně jednoduchý, i když se skládá z dost velkého množství jednotlivých kroků. Zastavím se proto u dělení disků, které je samozřejmě důležité a je třeba mu věnovat patřičnou pozornost.

Prvním krokem je vlastně volba typu zařízení, kde jsou dvě možnosti: Jednoduchá nebo Specializovaná úložná zařízení. Volba je ve většině případů jasná a zůstává na defaultním jednoduchém zařízení.

Pokud je v systému více dostupných disků, objeví se jejich seznam a je možné zaškrtnutím vybrat ty, které budou zařazeny do následného dělení (ze zkušenosti s notebookem musím konstatovat, že se objeví i USB flash a SD karta – může to být výhoda i nevýhoda, tak pozor na to…). Tato varianta není vidět na odkazovaných screenshotech.

Pak je třeba volit způsob dělení, kterých je celá řada. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl instalaci na RAID, bylo nutné volit ruční vytvoření oddílů. Samotné vytvoření je poměrně jednoduché a je na obrázcích dostatečně dokumentováno. Kdo má více disků, toho chci upozornit na jednu věc: je dobré poctivě a vytrvale zaškrtávat a odškrtávat, abyste se pak nedivili, na kterém disku se vytvořený oddíl právě ocitl.

Dělení většího disku je jednoduché a všechny oddíly jsou deklarované jako Standardní oddíl. Popsané bylo už dřív, takže doplním jenom velikosti oddílů – boot 256 MB, root 35 GB, swap 5 GB a zálohy – zbylé místo na disku.

Pro menší disky je nutné nastavit RAID oddíl na celý disk (volba Vyplnit všechno volné místo). Pokud vytvoříte alespoň dva RAID oddíly, objeví se další dvě možnosti – RAID zařízení a klonovat RAID. Pokud zvolíte zařízení, objeví se formulář s několika volbami, které je nutné nebo možné vybrat. Jsou tam základní dvě – Připojit do – volím /home, Typ systému souborů – nechávám ext4. Dál se volí název zařízení – pokud je jenom jedno, nechávám defaultní md0 a úroveň je samozřejmě RAID1. Do něj zařazuji všechny tři oddíly. Je zajímavé, že není možné vybrat počet rezervních zařízení, ale zásadní problém to pro mě není.

Samozřejmě je možné při dělení disků použít i LVM a případně ho kombinovat s RAID oddíly a zařízeními.

Pak už je možné prohlédnout vytvořené oddíly a pokračovat do dalšího kroku, kde proběhne formátování vytvořených oddílů a začne samotná instalace. Ještě předtím se volí umístění zavaděče (používá se GRUB). Pokud máte jenom jeden systém, můžete nechat defaultní volbu – u mě /dev/sda. Jinak je samozřejmě možné vybírat umístění zavaděče i pořadí bootování.

Na začátku instalace se objeví hlášení (je v angličtině, i když jsem volil instalaci v češtině…) o dostupnosti dalších jazyků. Volbou „Ne“ nic nezkazíte a začne kopírování souborů a obrázková přehlídka v horní části formuláře. Těsně před koncem instalace se objeví další nabídka ohledně jazyků. Tentokrát volíme „Ano“ (pokud je vaší volbou čeština) a instalace je dokončena za poměrně krátkou dobu. Pokud jsem něco nepřehlédl, není možné vybírat při instalaci jednotlivé balíky nebo jejich skupiny a volba je tak plně na instalátoru. Na konci instalace se objeví výzva k restartu, který samozřejmě provedeme.

První start

Přes možnosti volby jádra v Grubu (nastavená doba prodlevy je 5s) se spouštění propracuje ke startu Display Manageru. V Sabayonu je to aktuálně LXDM, který se postupně začíná prosazovat vedle zavedených GDM, KDM a XDM. Já jsem v Archu používal Slim, ale nechtělo se mi ho znovu instalovat a nastavovat.

Jako obvykle zde můžeme nastavit spouštěné sezení a jeho jazyk a také systém restartovat či vypnout. Automaticky je nastavené přihlášení v instalaci vytvořeným uživatelem a jeho heslem. Jako sezení nastavím Relace XFCE (na výběr je ještě Výchozí a Fluxbox) a jazyk Výchozí (k dispozici je čeština a angličtina).

Po přihlášení se spustí prostředí XFCE a jeho základní nastavení: otevře se okno s tipy a triky a prohlížeč Midori se stránkou Sabayonu – obojí vypínám a po chvilce se objeví hlášení o tom, že je k dispozici aktualizace. To má na svědomí aplikace Magneto. Pokud kliknete na její ikonu vpravo nahoře, tak se otevře okno s informací, že je k dispozici aktualizace balíku gcc.

Volby jsou zde dvě (zajímavé je, že jedna v češtině a druhá v angličtině…): Load Package manager a Zavřít. Volíme tu první a po zadání rootovského hesla se objeví grafický správce balíků a instalátor Sulfur. Zde označíme již uvedený balíček k instalaci, což má za následek poměrně masivní reakci: objeví se velké množství balíků, které se budou instalovat/ak­tualizovat/od­straňovat (u mě to bylo konkrétně přes 150 balíků a 1,7 GB místa na disku). Volíme Budiž a Update all. Znovu se objeví hláška ohledně gcc, ale dáme Ignore.

Objeví se přehled nutných licencí, které je možné přečíst a nutné odsouhlasit. Pak se rozběhne stahování a instalace balíků. Celý průběh je pěkně barevně provedený a můžete ho sledovat. Je dobrá hlavně na konci dbát příkazů a doporučení, které systém dává k následným akcím.

root_podpora

Po zdánlivém ukončení první aktualizace automaticky naběhne druhé kolo (takže dalších cca 200 balíčků a 600 MB místa na disku…). Po jejím ukončení se objeví nabídka na odstranění některých balíčků, kterou akceptujeme.

Příště nás čeká

Tím je aktualizace dokončena a v příštích dílech se můžeme zaměřit na přizpůsobení systému svým potřebám a problematice správy a instalace balíčků.

Byl pro vás článek přínosný?