Zrovna openSUSE má instalátor v pohodě, jde tam nastavit skoro vše a chová se předvídatelně. Akorát je instalace nějak pomalá.
Ne jak Fedora38, kde nejde nastavit skoro nic a jednou je tlačítko v dolním pravém rohu a podruhé v horním levém, což je na velkém monitoru super. A kde člověk odmítne default rozdělení disku a místo výchozího bodu nemá nic, tak musí správně vytvořit EFI, root a případně swap oddíl.
V Anacondě (instalátoru Fedory/RHELu/...) lze využít ruční rozdělení disku a v rámci něj si nechat vygenerovat výchozí, které se dá dál doupravit.
Mně tam vadí, že při změně sítě nebo zamrznutí spojení to často buď zamrzne do konce nějakého interního (nenastavitelného) timeoutu, nebo že se instalace zastaví na defaultu [a] abort. Při selhání stahování balíčku naskočí autoretry, ten už nastavit jde. Ale bohužel to nepokrývá všechny případy a když nechám upgrade přes noc a ráno zjistím, že instalace čeká na reakci uživatele v půlce, tak to fakt nenadchne.
Jo a týká se to i zypperu, který běží pod Yastem. Takže tahle změna to asi stejně nevyřeší.
Nač OpenSuse dělá nový instalátor, když má jako jediný v unix/bsd světě kompetentní instalátor? Po stovkách textových/grafických instalacích všech distroklád OpenSuse jako jediný umí vůbec tak základní věc jako je rozdělit disk. Tzn. nepadnout u toho. A kompetentně nakofigurovat separované oddíly dle libovůle se šifrováním. Jako jediný umí taky LUKS přes TPM. A hodně toho nastavit dopředu.
Jediné co mu chybí je rychlost. Ale zase klesnout na úroveň Calamares by byla velká škoda.