Omlouvám se laskavému čtenáři, nalákal-li jsem jej na nějaké hledání pravdy. Tu nalézt nelze, je schována v informačních strukturách a mezi řádky uvnitř korporace jménem Intel existující víc než půlku století a zaměstnávající více než 100 tisíc lidí. Nekladu si za cíl vás seznámit s objektivními fakty, protože je, stejně jako drtivá většina těch, kdo se na adresu Pata Gelsingera v tomto týdnu vyjadřovali, prostě neznám. Nabídnu vám ale jiný pohled na člověka, který zajímavým způsobem už 63 let proplouvá tímto světem a z toho 45 let IT oborem na té nejvyšší úrovni. Pohled jiný, než je ten současný kanonický, naznačující, že za současný stav Intelu může jen a pouze Pat Gelsinger.
Pat končí, Michelle a David začínají
Možná nejvýznamnější IT zpráva za rok 2024. Pat Gelsinger, který se před necelými třemi lety po několika letech mimo vrátil do Intelu, a to rovnou na pozici nejvyššího šéfa, ve firmě nyní ze dne na den skončil. Už není ani CEO, ani členem správní rady, firma na pozici CEO dočasně dosazuje hned dva lidi (David Zinsner a Michelle Johnston Holthaus) a sestavuje tým pro nalezení nového šéfa. Jeho úkol bude jasný: zachránit, co se dá, i kdyby za cenu radikálních změn. Tedy to, co Pat Gelsinger nezvládl / nedokončil (nehodící se škrtněte). On se od něj ostatně v roce 2021 moc radikální řez neočekával, jakkoli na to dnes nahlížíme jinak.
Pouť 63letého Gelsingera Intelem tak, když vše sečteme, končí po nějakých 40 letech. Ve firmě končí člověk, který stál u procesoru 80386, byl šéfarchitektem u 80486 a svůj otisk zanechal i ve Wi-Fi či USB, aby se s firmou rozloučil v době, kdy byl hotov návrh architektury Broadwell (5. generace Core). Končí člověk, jehož mentorem byl samotný Andy Groove, člověk, který zastával pozici CTO a člověk, se kterým se tak nějak počítalo na pozici CEO vlastně už za Grooveho, který si však na ní tehdy netroufal. O mnoho let později si troufl a pokusil se zachránit Intel, který byl v roce 2021 v obrovských problémech. Měl tu odvahu až přespříliš vysoké sebevědomí se této úlohy chopit a zápasit nejen s konkurencí, trhem, okolnostmi, ale i značně rozmlsanými akcionáři zvyklými na velmi slušné dividendy.
Těch problémů během posledních tří let vykouklo na povrch ještě daleko více, kostlivci ze skříní se na Pata valili v pravidelných intervalech a výsledky za poslední kvartál, kdy Intel ztratil dalších mnoho miliard dolarů a přišel o desítky procent na hodnotě akcií, předznamenaly nutnost tohoto radikálního řezu.
Končí tak „éra minulého století“, kdy Intel kraloval světu a dařilo se mu téměř vše, na co sáhl (pozn.: téměř je myšleno opravdu jen jako „téměř“, Intelu se rozhodně nedařilo vše). Končí éra, kdy američtí inženýři přicházeli s nejlepšími nápady, případně dokázali svůj přístup k věci prosadit proti konkurenci. Dnes světu nevládne ani IBM, ani Intel, ani Boeing, ani Ford, ani nikdo podobný. Vládne mu TSMC mající nejlepší výrobní procesy na světě, vládne mu ARM mající nejvíce procesorů na světě, vládnou mu softwarové společnosti.
Velké změny posledních 15 let dokázala zachytit Nvidia, dokázala se jim přizpůsobit AMD a skvěle je vychytala TSMC. Intel se pokusil chytit oba zajíce: být nejlepší ve výrobě i v produktech. Ale jak praví indiánské přísloví: když chytáš dva zajíce, utečou ti oba. Intelu utekla jak Nvidia, tak TSMC a toto již nedožene. Ať už novým CEO bude jednoho dne kdokoli, bude muset provést podobně radikální změny, jako Rory Read v AMD před příchodem architektury Zen a hlavně Lisy Su. Intel už takové ostré změny v minulosti prodělal, ostatně jedna z nich dala zrodu architektuře x86 a z primárně paměťové firmy udělala procesorovou, nicméně od té doby se na tomto obláčku vezl posledních více než 45 let. Nyní konečně prozřel.
Intel po Patovi, Pat po Intelu
Dle Bloombergu neodchází Pat dobrovolně. Správní rada mu dala na výběr: buď půjde do důchodu, nebo bude vyhozen. Dle existujících indicií a již dříve popsaných logických scénářů, včetně nového jmenování dvou co-CEO, podle všeho Intel směřuje k rozdělení společnosti, podobně jako před lety AMD. Otázkou je, kdo stále ztrátovou výrobní divizi s rozjetými investicemi za desítky miliard USD bude chtít. A stejně tak je otázkou, co bude se zbytkem společnosti, kam a kým bude nasměrována.
Kam se dál posune Pat Gelsinger, uvidíme. Nemyslím si, že je to až tak důležité pro svět. Osobně bych to tipoval na nutnost si odpočinout (poslední měsíce vypadal fakt utrápeně) a možná už nenaskočit zpět v IT sféře (maximálně si sednout do nějaké správní rady). Vidím to spíše na potřebu rozvíjet dál křesťanskou organizaci Transforming the Bay with Christ, kterou spoluzakládal a slouží zde právě jako chairman.
Dnes je snadné jeho roli na stavu Intelu soudit a odsoudit, ale jak praví ten, jehož Pat s oblibou označuje za svého zaměstnavatele: kdos bez viny, hoď první kamenem.
Pýcha předchází pád, za arogancí se může skrývat pokora pod tlakem investorů
Jedna věc totiž je, pokud nastupujete jako ajťák se slabšími sociálními dovednostmi do vedení korporace, která teprve chvíli sedí na sestupné spirále, nebo – viz Steve Jobs v roce 1997 – jako arogantní, vlastní neomylnost emitující výrazná osobnost do vedení firmy, která se už jen posledním prstíčkem drží hrobníkovy lopaty.
Nevíme, nakolik dostal či nedostal Pat volnou ruku. Jednou z mála věcí, které bych mu kladl na bedra, bylo neudržení Jima Kellera ve firmě za každou cenu, klidně jeho povýšením na „vicepresidenta procesorové divize“, zodpovědného pouze přímo CEO. Totéž možná s Rajou Kodurim, protože pokud po jeho odchodu je Intel schopen dotáhnout uvedení druhé generace velkých GPU, pak se musíme ptát: jaká GPU by dnes měl za Raji a jaká CPU by dnes měl za Jima. Toto jsou dvě nejvýznamnější chyby, kterých se Pat dopustil.
S Jimem Kellerem se pak ale pojí to, co dle mého soudu nemohl Pat rozhodnout z pozice CEO bez zodpovídání si správní radě či smluvním závazkům: Jim Keller chtěl už před lety vyrábět procesory Intel u TSMC. Namísto toho Intel dál provařoval miliardy na vlastních výrobních procesech, které prostě už dobrých 5 let nejsou konkurenceschopné tomu, co nabízí TSMC. A AMD toho využila na 110 %.
Ale je Patovou vinou, že neklaplo Ponte Vecchio? Těžko. Je Patovou vinou, že výrobní procesy Intelu jsou stále špatné? Dle mého názoru ne, protože chyba v jejich nastavení sahá do 22nm éry (tedy předchozí éry Pata jako CTO), ale už na 14nm úrovni bylo jasné, že to není dobré a současně, že návrh jader Skylake je špatný (pro oba tyto důvody Apple odešel od Intelu) a zcela potvrzené to bylo s blamáží jménem „10 nm“ – to už Pat v Intelu nebyl a do jeho návratu zbývalo ještě několik let. Toto zdědil jako kostlivce ve skříni a s ohledem na načasování věcí těžko mohl přijít za správní radou a akcionáři a říci jim, že kompletně zahazuje vývoj výrobních procesů stojících na špatných základech a přechází k TSMC. Tomu tehdy doba opravdu nakloněna nebyla, ač to dnes můžeme vidět jinak.
Kostlivci ve skříni
Patovi se v návaznosti klade za vinu, že neuspěl se sázkou na proces Intel 18A („1,8nm proces“). Pravdou je, že prohlásil, že s tímto procesem spojil budoucnost Intelu. Místo Arrow Lake vyráběného na Intel 18A tu ale máme Arrow Lake vyráběný u TSMC 3nm procesem. Intel 18A s námi stále není. Měl Pat jinou možnost? Domnívám se, že už nikoli, protože v určitou chvíli se práce na generaci procesu 20A/18A (20A byl později zrušen) dostaly už do tak pokročilé fáze, že melo smysl je spíše dotáhnout. Ale jak jsem psal výše, Pat zde měl vsadit spíše na zkušenosti Jima Kellera. Neudělal to, a to byla asi největší chyba.
Oblíbeným rypadlem AMD fans na adresu Pata je připomínka jeho hlášky o tom, jak Intel vysype na trh pět procesů během čtyř let a AMD už bude jen ve zpětném zrcátku. Inu, to byla „mladická nerozvážnost“, kdy nejspíš ještě plně nerozklíčoval, že někteří lidé pod ním v rámci zachování vlastního teplého místečka jen lakují stav výrobních technologií Intelu narůžovo. Když k tomu přidáme opravdu nešťastné rýpnutí do geopolitických souvislostí kolem Tchaj-wanu a TSMC, nelze se než divit, že tuto munici fanoušci AMD používají. Ale pokud to Intel stálo pár jednotek miliard USD navíc, aby si udobřil TSMC, pak je to pořád kapka v moři ve srovnání s tím, jak poslední roky krvácí.
Pořád totiž v tu chvíli byl v pozici firmy, které patří výrazná majorita trhu. Intel byl po léta velmi arogantní firmou. Vzpomeňme, jak třeba Pentia III byla oproti Athlonům megadrahá. Nebo Intel 486-DX4 oproti AMD 486-DX4. Nebo jak Intel silou monopolu bránil stavitelům dělat sestavy s procesory AMD. Nebo jak měl často plná ústa „namachrovaných keců“ na úkor konkurentů, kdy tedy i sám Pat svým „dřevákovstvím“ a hláškami o zpětném zrcátku či rejpáním do rizikové polohy TSMC na mapě světa tenhle dojem chtě-nechtě udržoval dále.
Omezení ztrát
Myslím, že Pat v jistou chvíli prozřel a nastoupila u něj snaha omezit ztráty, nějak přežít a srovnat byznys. Foundry 2.0 se ale nedařilo rozjet, Intel 18A se nedařilo dotáhnout, nové CPU architektury zvolnily, nové GPU architektury taky. Přišly obrovské náklady s budováním nových továren. Do toho přišel druhý velký průšvih, ze kterého nemůže být viněn nikdo jiný než Pat, jako nejvyšší zodpovědná osoba, a to problémy s životností procesorů 13. a 14. generace, tedy „Raptorgate“. To je druhý faktor, ještě stále pod tíhou hromadných žalob nedořešený, který mu nyní zlomil vaz.
Vždycky když Pat hovořil o AI, ML, akcelerátorech, grafických kartách, nemohl se člověk zbavit pocitu, jako když Steve Ballmer mluvil o mobilních platformách Windows Mobile / Windows Phone a Lumiích či přehrávačích Zune. Pocitově bylo jasné, že Intel v roce 2021 nemá šanci proti Nvidii, jejíž šéf už v roce 2009 prohlásil, že „Nvidia je softwarovou společností“, vydal první GeForce s rozhraním CUDA a urychlil změnu světa. Také bylo jasné už někdy na přelomu Zen+/Zen 2 (kdy se po 8jádrech typu Ryzen 2700X najednou objevil 16jádrový Ryzen 3950X), že tady právě Intelu naprosto a nezpochybnitelně ujíždí vlak.
Tohle vše Pat podědil (a nelze mu to vyčítat), těmto věcem plně neporozuměl (což pokud představenstvo společnosti nevědělo, pak je to jejich chyba – mohli zvolit někoho jiného – ale neměli koho; až nyní se tedy konečně rozhoupali). A do toho všeho v poslední letech jeho CPU i GPU konkurence a také hlavní výrobní konkurent jedou jak úderníci na 200% výkon, čehož výsledkem mimo jiné je kritická ztráta podílu na trhu serverů, ztráta zlaté dojné krávy, z jejíhož vemínka Intel po dekády dojil 18letou single-malt skotskou. Dnes ji dojí AMD a Nvidia.
Já jsem si ještě nezpracoval, zdali byl dobrý nápad, že se Intel pokusil vstoupit na trh herních grafických karet v době, kdy se hraje více na mobilech, trh je kompletně rozdán, uchytit se na něm představuje olbřímí úkol s nejistým výsledkem a vlastně celá tato snaha primárně jen parazituje na zdrojích, které místo toho mohly být vrženy na HPC a AI segment. Intel zkrátka je pověstnou slepicí, která zkusila sedět na několika vejcích a tudíž ani jedno nevyseděla pořádně. Devatero řemesel je desátá bída a bída přišla na Intel.
Obětní beránek
Pat Gelsinger sehrál roli obětního beránka. Svět má člověka, na kterého může hodit veškerou vinu za stav Intelu. Dle mého názoru ale za tento stav může maximálně ze třetiny, zbytek je na bedrech předchůdců, správní rady, korporátních flákačů a souhře špatných okolností. Pat Gelsinger před několika dny opustil nevděčnou roli.
Cokoli se ale po následující měsíce až roky nebude Davidovi a Michelle či jejich nástupci dařit, bude možné i nadále hodit na Pata. Protože tak je to nejsnadnější. Protože se nemůže bránit (a jeho povaha mu to ani neumožňuje). Protože autor takového kydání si nedohledal rozhovory s ním z doby mimo Intel, nepřečetl ani stránku jeho autobiografie, nesnažil se proniknout do jeho způsobu uvažování a rozhodování.
Chtěl jsem mít v titulku tohoto komentáře nějakou dobrou charakteristiku Pata Gelsingera, ale to za mě perfektně trefil už Honza Olšan: Srdcař, který chtěl vrátit zlaté časy, odchází. Zlaté časy už vrátit nejde, jakkoli je vaše srdce velké. Svět se změnil a Intel se stal obětí této změny. V evoluci IT světa se včas nepřizpůsobil, a tak, jak velí pan Darwin, směřuje do historie. Mohl to Pat změnit? Opravdu je současný stav Intelu jeho chyba? Rád bych měl jistotu všech novinářů, kteří na tuto otázku odpovídají bez dlouhého přemýšlení „ano“. Mě při takové představě okamžitě vytane na mysli minimálně slovo „nepochopení“, ale také ostřejší „křivda“.
