Okamžitě mne po prvních odstavcích praštilo do očí, jak prozíravý byl Judd Vinet, když dával dohromady Archlinux. Mít k dispozici výhody BSD a nemít jeho nevýhody je fantastické, navzory předpokladům nijak nevadí extrémně čerstvý systém na rozdíl od konzervativního u BSD. Kdo chce, updatuje balíčky pacmanem, kdo nechce, kompiluje si vlastní pomocí ABS. Opravdu nevidím jediný důvod migrovat k BSD (licenční ideologie mne neovládla).
Nemuzu souhlasit. Mam pocit, ze tohle[1] muze napsat jenom clovek, ktery BSDcka nikdy delsi dobu nespravoval. Mylim se?
Naopak rozumna mira konzervativnosti je *nejvetsi* vyhoda BSD. Veci, ktere fungovaly pred peti sedmi lety, obvykle funguji porad. Mozna jsou k dispozici i novejsi postupy, jak dosahnout ten stejny efekt, ale pokud mam nejaky postup zazity, obvykle si s nim vystacim na dlouhe roky. To pro Arch absolutne neplati. Tam se naopak experimentuje naprosto zivelne, nepredvidatelne, rozbiji se jedna vec za druhou jenom kvuli tomu, ze je k dispozici nejaka vic cool featura atd. Je to jednak vlastnost Linuxu jako takoveho, ktery proste ma spis pragmaticky vyvojovy model ("udelame to ted tak, aby to nejak fungovalo a pripadne vylepsime pozdeji"), ale Arch to jeste umocnuje tim, ze (imho) bezhlave zavede jakoukoli novinku, ktera nekomu prijde pod ruku. V kombinaci s rolling release systemem je to tragedie, ktera se neda spravovat - presny *opak* BSD.
Jedina vec, kterou *mel* Arch s BSD trochu spolecnou, je pomerne cisty system, jednoduche startovaci skripty a vanilla software. Prvni dve veci uz neplati - zavedl se systemd a rc.conf uz davno neplni ulohu centralniho mista pro veskerou systemovou konfiguraci.
[1] Mít k dispozici výhody BSD